[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S přítelem jsme se po pěti letech vztahu společně rozhodli, že vysadím antikoncepci. Asi po třech měsících se na testu objevila druhá slabá čárka. Byli jsme šťastní a hned jsme to oznámili rodině. Tenkrát jsem bohužel o zamlklém potratu neměla ani ponětí. Do práce jsem chodila a měla v plánu chodit co nejdéle. Bohužel jsem ale jednou zničehonic začala krvácet. Lékař mi napsal léky a klid na lůžku, po další kontrole mě ale bohužel čekalo čištění.
Chtěli jsme to zkusit co nejdříve znovu a podařilo se hned po dvou měsících. V té době jsem dostala v práci výpověď a měla jsem nastoupit do nového zaměstnání, co nejrychleji to půjde, což jsem také chtěla. Jenomže jsem opět začala krvácet, opět v sedmém týdnu těhotenství. Po první zkušenosti už jsem to automaticky viděla černě. Lékař v nemocnici mi navíc vynadal, proč jsem po nezdárném těhotenství tak brzo otěhotněla. Ani ultrazvuk mi neudělal a zůstala jsem ležet na oddělení, kde jsem šla na ultrazvuk až týden po přijetí. Nikdy nezapomenu, jak jsem se na chodbě, kde jsem na vyšetření čekala, doslova modlila, aby miminku bilo srdíčko.
Krásnější chvíli jsem si nemohla přát, když mi potvrdili, že to tak je. Ještě ten den mě pustili domů a ještě ten den jsem byla oznámit v nové práci, že nenastoupím, že nebudu riskovat. Nic jiného, než donosit miminko, jsem si nepřála. Jenže bohužel, ještě ten den jsem opět začala krvácet. Srdíčko na ultrazvuku ale stále bilo a já dostala klid na lůžku. A tak jsem ležela a jen se kontrolovala, jestli krvácím, a taky brouzdala na internetu a četla příběhy potratů. Byla jsem úplně bezradná. Krvácet jsem přestala a kontrola dopadla dobře. Miminko žilo a já šla na rizikové těhotenství. Mé druhé těhotenství dopadlo dobře a donosila jsem zdravého chlapečka Petříka, který nedávno oslavil osmé narozeniny.
I když jsem vždy říkala, že chci jen jedno dítě, domluvili jsme se, že Petříkovi pořídíme sourozence. A ejhle, ono se to podařilo. Že bych mohla přijít znovu o miminko, mě sice napadlo, ale řekla jsem si, že když jsem donosila Petříka, tak už to bude dobré. Dávala jsem si maximální pozor, nedělala jsem nic, co by mohlo miminku ublížit. I přesto jsem zase začala krvácet.
Bohužel, na ultrazvuku už tentokrát srdeční akce nebyla patrná. S brekem mě ještě ten den mamka se sestrou opět vezly do nemocnice, kde jsem v koutku duše doufala, že se doktorka zmýlila. Bohužel se tak nestalo. Jaký já měla vztek, když jsem tam viděla ty holky, které šly dobrovolně na potrat, a záviděla maminkám s bříšky…
Znovu se mi podařilo otěhotnět za půl roku. Hned jsme nasadili prášky na udržení těhotenství, opět jsem se neustále kontrolovala, jestli nekrvácím. Ale zase to samé, opět nemocnice, kde jsem ležela a pořád krvácela. Miminko se nevzdávalo, ale bohužel při další kontrole už mi lékař oznámil, že nevidí srdeční akci. Cestou na sál jsem poslouchala, ať se nebojím, že příště to už určitě vyjde.
Já jsem si ale řekla, že už to nikdy nechci zažít. O dalším miminku jsme s přítelem znovu začali mluvit, když malému bylo sedm let, a hned se zadařilo. Měla jsem strach. K doktorce jsem se objednala až týden po zjištění, ani tak ale moje těhotenství bohužel nepotvrdila. O pár dní později jsem si znova koupila těhotenský test, pořád dvě čárky, to už jsem měla i těhotenské příznaky.
Druhá kontrola u doktorky dopadla dobře, těhotenství potvrdila i se srdíčkem a já okamžitě šla na rizikové. Neustále jsem byla pesimistická, raději jsem se moc neradovala a čekala, co přijde. Až po prvním trimestru jsem se trošku uklidnila. Navíc mi na ultrazvuku potvrdili holčičku. Jak já se těšila! Jak jsem byla šťastná, a nejen já, i přítel. V mých čtyřiceti letech se loni v lednu narodila Jasmínka, naše zlato.
Jsem moc ráda, že máme dvě krásné děti a jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože kdyby už místo Jasmínky zbylo jen prázdno a bolest, už bych se o další miminko nepokusila.
A je jedno, že je mi čtyřicet, i kdybych byla mladší. Bohužel ta bolest a prázdno stejně nejdou popsat, i když vím, že jsou samozřejmě i horší případy, než jsem já. Tolikrát jsem si ale říkala, proč právě já, když to dítě chci, chceme… Bude to znít pateticky, ale myslím, že každý musí mít nějakého svého anděla. Ten náš se jmenuje Lukáš.
Vše co potřebujete vědět o samovolném potratu: