Pavla Vitázková: Každá máma je ta nejlepší manažerka

Tvrdí brněnská herečka Pavla Vitázková (37) a sama je toho zářným příkladem. S hraním v Městském divadle Brno skončila až v 21. týdnu druhého těhotenství, ale už plánuje další sezonu. Ovšem zvolna a rozumně, aby si stihla užít obou dětí…

Jako v roce 2013, kdy Pavla Vitázková čekala první dceru Barborku, i tentokrát jsme se za touto herečkou, kterou znáte mimo jiné ze seriálů Ordinace v růžové zahradě či Cesty domů, vypravili do Brna. Už jednadvacátý rok totiž patří ke kmenovým hercům zdejšího Městského divadla.

Tentokrát jsme Pavlu fotili ve 29. týdnu těhotenství. „Bude to Rozárka. Pohlaví miminka vím už dlouho a netajím se s ním. Já s tím zase tak nenadělám,“ říká Pavla. To je evidentní i z toho, že kolegům z divadla slíbila, že s nimi „na čarodějnice“ odehraje ještě jedno představení, komedii. „Bude to legrace, i proto, že už budu ve třicátém týdnu. Snad na jevišti neporodím,“ směje se.

Babička zatím vzala dvouapůlletou Barborku ven, aby si spolu pohrály na dvoře, a tak máme vzácnou nerušenou chvilku na povídání. O temperamentní dcerce, o nových obzorech, které nám otevírá mateřství – překvapivě často i ty profesní –, i o tom, že herec nerovná se automaticky extrovert. Právě naopak… 

Obligátní otázka: Jak se cítíte? 

Cítím se veliká! Přibírám dost, podobně jako u prvního těhotenství… no, možná maličko méně. Celý průběh je v podstatě stejný, musím zaklepat, že bezproblémový. 

Ač jste při prvním těhotenství působila velmi vyrovnaně, po narození Barborky jste otevřeně mluvila o tom, jak to bylo nakonec náročné. Zaskočilo vás to proto, že jste měla příliš „idylická“ očekávání? 

Mám kolem sebe hodně maminek, které mají novorozené děti, takže můžu srovnávat. Já jsem opravdu měla ukřičené a nestandardní, velmi nepohodové dítě. Takže to možná ani nebylo očekáváními, ale tím, že malá opravdu křičela pořád, nespala, až po čase jsem zjistila, že má hlad, protože mám málo mléka… a chvíli trvalo, než se všechno dalo do pořádku. Ale záchvaty křiku pokračovaly i potom a byly nevysvětlitelné i pro lékaře. První půlrok byl strašně těžký. Uvidíme, jestli to tak bude i u druhého dítěte. 

Nebylo to prostě jen povahou? 

Určitě bylo! Ostatně nic jiného se nikdy neprokázalo, dítě je úplně zdravé a povahu má přece jenom komplikovanější. 

Velký temperament? 

Ano, a vzdor. Je to vzteklé dítě. Ale jinak je moc hodná. 

Také jsem měla uplakané děti a až později, když jsem poznala jejich povahy, mi došlo, proč v určitých situacích nebyly k utišení. Máte podobnou zkušenost? 

Rozhodně. Ona má třeba velmi malou potřebu spánku. V necelých dvou letech úplně vysadila odpolední spaní, nelehne si ani na čtvrt hodiny. Já ji pořád ukládala, dvakrát denně a ještě na noc, a ona řvala, protože mi neuměla říct, že nechce spát a nechce tam být sama… Teď už spolu normálně mluvíme, je to něco úplně jiného! 

Nejspíš si teď Barborky užíváte víc, než když byla miminko, že? 

Od roku dál, kdy už dítě řekne ano nebo ne, je svět krásný. Do té doby je to jenom zvířátko, se kterým komunikace vázne, protože probíhá intuitivně. Což do jisté míry jde, ale u složitějších věcí už to nestačí. 

Takže se vám ulevilo, když začala mluvit a konečně jste si rozuměly? Tak to často mívají tatínkové… 

Přesně tak, velice se mi ulevilo! Zařaďte mě do rubriky Tatínek… 

Když už jsme u něj, tatínek všechno hrdinně snášel a zvládal s vámi? 

Úplně. Je moje velká opora. Samozřejmě, chlapi víc vydrží, až tak se z toho nehroutí. To, že dítě brečí, jim nepřipadá jako konec světa. I dnes, když má Dušan čas, si Barborku vezme a funguje úplně samostatně. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek


Bylo to tak od miminka? 

Ano, však to není nic složitého. Nedémonizovala bych to. Záleží čistě na otci, jestli je ochoten svůj čas dítěti věnovat, není to tak, že by muži neměli ruce na to, aby přebalili. Můj muž měl chuť se dceři věnovat, takže umí všechno a jsou spolu od začátku provázaní. Nebyl tam žádný prostoj, než dítě začalo chodit nebo mluvit, nic takového. Mají spolu hezký vztah. 

Vědomí, že jste na veškerou péči plnohodnotně dva, byla určitě úleva i psychicky, že? 

Určitě. Fyzicky člověk vydrží hodně, to není takový problém. Zvládneme nespat, to ostatně známe i z divokých mladých let. Ale že neumíte tomu tvorečkovi pomoct a že se možná něco děje, a proto tak křičí… to je nápor na psychiku. Nejde ani tak o únavu, spíš o „hlavu“. 

Zmínila jste se o „divokých mladých letech“. Měla jste po prvním dítěti potřebu vynahradit si dobu strávenou s miminkem, chodit víc „mezi lidi“, pořádně se odreagovat? 

Při dítěti jsem stihla jenom pracovat, ale moje práce je úžasná v tom, že přijdu do divadla, dám si kávu, převleču se do kostýmu, na konci mi tleská čtyři sta lidí, dostanu květiny… To je pro mě ten nejlepší mejdan, jaký může být. Takže jsem to stihla tímhle způsobem a v divadle jsem si vždycky obrovsky odpočinula.

Je moc důležité, aby ženy, které zůstanou doma s dětmi, měly i něco svého. Být matkou je samozřejmě skvělá věc, ale je potřeba nechat si i civilní život a nebýt jenom tělo, které je k dispozici dítěti. My přece neodkládáme děti, abychom se šly bavit, ale odkládáme je jen na chvíli, abychom normálně žily a zachovaly si aspoň trochu svého předchozího života.

Sebevědomí je moc důležité, potřebujeme vědět, že se profesně uplatníme i nadále. Každá matka je hned tou nejlepší manažerkou! Přála bych všem mámám, aby měly možnost na chvíli si odběhnout do „normálního světa“. 

Jenže většina žen má rodičovskou na tři roky a zaměstnavatelé bohužel úplně nepřejí návratům, částečným úvazkům… 

Nepřejí. A proto je dobré najít kroužek nebo školičku a aspoň na dvě hodiny dvakrát týdně si jít pohledat nové kontakty, pozjišťovat, jestli by ta maminka dejme tomu nemohla péct a prodávat zdravé dorty, nebo třeba učit cvičit…

Nejde o to, hned se tím živit, ale aby hlava zůstala zdravá, abychom si připadaly potřebné a nezůstaly jen sedět u dítěte. Dítě bez nás vydrží velmi rádo, najde si zase jiné důležité věci, naučí se, jak vycházet s dětmi, půjčovat si hračky, nebát se tety… Ženy to mají pořád těžké, ale je potřeba to zkoušet. A hlavně jít ven. Ven z domu. 

Je fakt, že dlouhá rodičovská je dvojsečná právě kvůli riziku izolace, že? 

A kvůli dalšímu uplatnění. Mám kamarády, kteří žijí ve Švýcarsku, Německu, Rakousku, a tam takhle dlouhá rodičovská neexistuje. Mámy zůstávají doma půl roku, což je zase opačný extrém. Ale tři roky je strašně moc, těžko se pak vrací. Což ale na druhé straně přináší šanci zjistit, že umím a chci zkusit i něco jiného.

Někdo by třeba neměl odvahu odejít z práce, a dítě ho ze začarovaného kruhu vytáhne a otevře mu nové možnosti. Některé holky začnou psát blogy, jiné zavařují úžasné marmelády… Je toho spousta, a byť já sama to neumím, vidím, že ženy jsou strašně schopné a aktivní a bezvadné. Já ženám věřím. Moc. 

Máte kamarádky, které takto otevřely „novou kapitolu“ právě díky mateřství? 

Mám! Matky, které se skoro zbláznily z toho, že pořád seděly doma, a tak si udělaly základní cvičitelský kurz, a dnes jsou z nich výborné trenérky anebo manažerky svých klubů. Další jezdily na kolečkových bruslích za kočárem, a dnes bruslení učí, u dalších je to vaření nebo květinová vazba… Začalo to tím, že to chtěly mít doma hezké, a dnes se někdejšímu koníčku věnují na profesionální úrovni. Dokázaly přehodit výhybku. Takových žen si hrozně vážím. 

Takže mateřství nás může posunout hlouběji k naší podstatě i po profesní stránce… 

Ano, k tomu, co nás opravdu baví. Protože samozřejmě nemáme všichni takové štěstí, abychom měli práci, která je zároveň zábavou. U mě to naštěstí platí beze zbytku. 

Ke hraní jste se dostala už v šestnácti letech. To jste byla „zázračný adolescent“, ne? 

Ne, zázračné byly jen okolnosti, to se mnou nijak nesouviselo. Jen snad v tom, že když už jsem tu šanci dostala, byla jsem usilovná a už jsem si to nenechala vzít. Já jsem nejprve tancovala, díky tomu jsem se dostala do muzikálu West Side Story u nás v divadle a právě tam si mě všiml režisér a obsadil mě jako mladou Desdemonu. Hned jsem hrála velkou roli; byla jsem tedy „pro jistotu“ alternována Alenkou Antalovou, ale dopadlo to dobře.

Nicméně začátek byl podobný, jako když filmaři hledají ve třídě mezi třeba osmiletými dětmi někoho, kdo by se jim hodil do filmu. Tam taky nejde o nějaký průrazný talent, ale o typ a že si to prostě sedne s režisérem. U mě to bylo asi souhrou všech okolností, a protože mě divadlo moc bavilo a hrozně jsem chtěla, nesklouzla jsem k tomu, že bych někde lajdala a pila alkohol

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek


K muzikálu jste se dostala díky společenskému tanci? 

Ano, i když jsem ho dělala krátce, od třinácti asi do patnácti. Pak jsem zběhla k jazzu a moderně, které mi byly pojetím bližší, a takhle jsem se dostala do divadla. 

O Aleně Antalové mluvíte vždycky hezky. Je vaší blízkou bytostí od začátku? 

Ano, a už mi tak zůstala, a jsem za to ráda. Když člověk potká někoho, kdo ho může pořád obohacovat, je to štěstí. Jsme kamarádky už jedenadvacet let! 

Takže všechny ty zkazky o vzájemné řevnivosti hereček jsou tedy klišé? 

My to tak nemáme. Možná je to i tím, že jsme v Brně trochu v závětří a práce je hodně. Nepociťujeme žádný extrémní tlak, máme stálé angažmá, a když něco točíme, tak pro radost, a ne z existenčních důvodů. Vztahy s kolegyněmi z divadla fungují na bázi vzájemné podpory.

Věřím, že pokud se pohybujete v konkurenčním prostředí, jste na volné noze a živíte se muzikálem, který je náročný, tak tam řevnivost existuje, ale nevěřím, že mezi topmanažery není. Tím myslím i mezi muži.

Je to všude a mám dojem, že nás k tomu tlačí doba, nutnost neustálého výkonu a uznání. Že to ani tak nemáme v sobě, spíš nás přinutí okolí a podmínky. Navíc záleží na povaze. Kdo je přehnaně ambiciózní, s tím nebude pohoda ani v klidném prostředí. Taky jsou dobré a blbé party, a v těch špatných se konflikty vyskytnou častěji. 

Vy evidentně dobrou partu máte, když jste tam takových let… 

Jo, jsem za to strašně vděčná, ale taky to dělá Městské divadlo Brno, což je svého druhu fenomén. Je jedinečné i tím, že děláme muzikál na takové úrovni, že máme samostatnou hudební scénu, není nutné dělit se s činohrou. Divadlo nám umožňuje dělat svou práci na vysoké úrovni. Takže odtamtud se jen tak neodchází. 

Ani v dnešní „fluktuační“ době, kdy se zdůrazňuje, jak se máme pořád „posouvat dál“? 

Já se posouvám dál různými projekty. Tady mám domov, ze kterého si ráda na pár dnů nebo i týdnů odskočím do Prahy nebo Bratislavy něco točit. Ale neznamená to, že opustím naše divadlo a půjdu na dva roky do jiného. 

Není to paradox, že touhle potřebou stability jdete vlastně proti proudu? 

Tak ono je to i pohodlné. Ale má to svůj význam v tom, že se můžete na některé věci, a hlavně na některé lidi spolehnout. Máte své místo a výhodu zkušenosti. 

Je fakt, že změnu nutně přináší každé nové představení. Vnímáte to tak? 

Rozhodně. I v duši. Můžu si na sobě zkoušet různé role, zjišťovat, jak bych se chovala v odlišných situacích a jaká emoce ve mně ještě je a já ji můžu použít. Tím se možná leccos vysvětluje, protože si to všechno odbudu na jevišti a při zkouškách, a potom „v životě“ nemám potřebu jednat nějak velice emotivně. Nejsem ani žádný extrovert. 

Přitom hraní je dost extrovertní… 

Já si to nemyslím. Jak které hraní, samozřejmě. Herci ale nebývají extroverti, naopak. Každý výborný herec je velký introvert, který v sobě hledá a přepaluje svoje zkušenosti, bolesti, škrábance, drápance na duši tak, aby sám se sebou vyšel a třeba se neupil nebo neskončil v depresích. Hraní má v podstatě jako terapii. Devadesát procent herců je takových, nejsou to ty typy, které by se na jeviště chodily bavit a rády se předváděly. 

Hraní vyžaduje ponor do vlastního nitra, to je fakt. 

Ano, pokud má ta práce smysl a má lidi bavit a strhnout. Jde to i jinak, ale to mě nebaví. 

Promítá se to „jinak na duši“ i ve vašem osobním životě? 

Ne. Nejsem až tak rozmazlená, abych si tohle troufl a. Na to nikdo není zvědavý. Jednak jsem srovnaná a nohama na zemi, jednak mě doma čekají mlíka, plínky a venčení zvířat, takže si povlávání v jiných světech a v duších divadelních postav absolutně nemůžu dovolit. Nechávám je za sebou, když zavřu dveře divadla. Samozřejmě, někde se to asi ukládá, ale nepraktikuju to. 

Nikdy jste k tomu neměla sklony? 

Ne. Buďto jsem cynik, anebo jsem ukázněná. 

A jak to plánujete s prací dál? 

Teď jsem, už s velkým bříškem, odehrála poslední představení. Po prázdninách bych se ráda vrátila, ale jen k tomu, co už mám nazkoušené, abych dětem odešla třeba jen na tři hodiny. Nechci zkoušet něco nového, nebo nedej bože jezdit třeba do Prahy.

Ono to rychle uteče a zase budu moct. Vyskotačila jsem se, užila jsem si a nepřijde mi vůbec špatné s dítětem rok dva pobýt doma. Neříkám, že beze zbytku, zahrát si sem tam je fajn, ale nechci děti svěřovat na celý den chůvičkám. Kvůli tomu děti nemám. 

Jak často byste tedy ráda od podzimu hrála? 

Třeba čtyřikrát nebo pětkrát do měsíce. Pokud bude všechno ideální. A pokud ne a budou mě potřebovat doma, tak prostě začnu pracovat, až děti poberou rozum. Nemyslím, že bych jednou litovala a říkala si, že zůstat doma byla moje životní prohra. To určitě ne, to vím už teď. 

Však příležitostí ještě bude… 

No jasně. A hlavně zase získáte nové zkušenosti a jiný druh emocí a zážitků. A sílu a chuť do práce. Takže to se vyvažuje a je to tak naprosto v pořádku. 

Prohloubilo mateřství vaše prožívání způsobem, který se pozitivně odrazil v hraní? 

Nevím, jestli pozitivně, ale už se nemůžu dívat na reportáže nebo filmy, ve kterých se ubližuje dětem. Tak to ostatně mají skoro všechny mámy. Je to nový druh bolesti a už konkrétní představy, jak by to mohlo být, kdyby se vašemu dítěti něco stalo. Takže je to obohacující, ale přes velkou bolest.

Vždycky jsem si říkala, že ty mámy přehánějí, ale teď cítím totéž. Kdyby po mně někdo chtěl, abych hrála třeba Medeu, tak ji samozřejmě asi zahraju, a se silnějším prožitkem, ale bude to bolet. Nedávno jsem se chtěla dívat na dokument o druhé světové válce a nedokázala jsem to. Ve chvíli, kdy se zavíraly dveře dobytčáku s dětmi, musela jsem televizi vypnout, protože tohle teď neunesu. Člověk je oslabený. 

Přitom nás mateřství zároveň posiluje, že? 

Ano. Nepochybně bychom bojovaly jako lvice, kdyby si na naše děti někdo jenom trochu troufl ! 

Když se snažíte obejít bez chův, střídáte se s manželem tak, aby byl vždycky někdo z vás doma? 

Hrací dny nám plánuje divadlo a my se tomu pochopitelně musíme podřizovat, ale jelikož manžel dělá muzikál a já činohru, většinou se nějak prostřídáme. Je fakt, že za toho dvaapůl roku ještě nehlídal ani neuspával nikdo mimo rodinu. Nevím, jak to bude dál, ale zatím jsme to logisticky ustáli. 

Celý život jste v Brně. Jste velká patriotka? 

Ne, jsem velmi pohodlná. Brno mám moc ráda, ale rozhodně to neznamená, že bych nevražila na Prahu. Miluju i Český Krumlov a zrovna tak centrum Olomouce a různé vesničky, ale je fakt, že Brno je bezvadné místo pro život. Žije se tady poklidným tempem, navíc tady všechno znám. Vím, kudy k vodě, kudy do lesa, kudy na krásnou farmu se zvířaty… je to tu moc fajn. Prahu mám za odměnu, nezažívám tam stres, zácpy a kolony, vybírám si jen to hezké. 

Vy jste v Praze přitom kvůli práci pobývala i dlouhodobě… 

Mám to tak od osmnácti. Když bylo potřeba, pronajala jsem si v Praze byt a třeba i rok jsem tam žila, dohromady jsem tam už strávila tři nebo čtyři roky. Nemám problém s tím, být na jistou dobu Pražanda. Když za to práce stojí, jsem v Praze a je to v naprosté pohodě. 

S dětmi už budou přesuny složitější, ne? 

To ano, holt budou muset být trochu cirkusáci, nedá se nic dělat. Aspoň jim to znechutí herectví a nebudou ho chtít dělat. Doufám. 

Proč? 

Pro holku jsou určitě lepší profese než být ovládána režiséry a různými skupinami. Všechno je to neprůkazné, nejde změřit, jestli jste dobrá, nebo nejste. Neexistují objektivní pravidla, záleží čistě na pocitu. Takže pro klid jejich duše bude lepší, když si vyberou jiné povolání… Ale kdyby strašně moc chtěly hrát, samozřejmě jim pak ty bolístky a rány pofoukám. Ať si dělají, co chtějí. Ať jsou třeba zdravé uklízečky, podpořím je v čemkoli, co je bude těšit. 

Jste ze tří sester. Hodláte to taky dotáhnout na tři dcery? 

Ne! Já už jsem skončila! I když to jsem říkala i po první, že… Tak uvidíme, ale já pro to udělám maximum. V dnešní době jsou dvě děti tak akorát, aby se jim člověk pověnoval. I když je fakt, že většina lidí kolem mě má tři a více dětí. Alenka Antalová je zářným příkladem, má čtyři děti, moji kamarádi taky, bratranci mají po třech. Takže kolem mě je spousta dětí. Klobouk dolů před těmi mámami, před tím, jak to zvládají. Mně ale budou dvě dcery určitě stačit. 

Foto: Ivy E. Morwen  

Za poskytnutí prostor k focení velmi děkujeme státnímu zámku Lysice

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Silné postavení Luny pomáhá těm ženám mezi vámi, které si myslí, že by měly hodně pracovat a upravovat svůj byt a zároveň tím pověřit…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci