reklama

Pavla Vitázková: „Mít hromadu peněz není nezbytné“

Za herečkou Pavlou Vitázkovou jsme se vydali do Brna. Nechtěla totiž kvůli svému stavu riskovat cestu po tankodromu zvaném D1, což docela chápu, od šestého měsíce jsem také nikam nejezdila. Hlavní poučení z našeho setkání? Nikdy nevěř babským radám. Tvrdí se, že holčička ubírá v těhotenství mámě na kráse, což v jejím případě rozhodně není pravda. Jen kvete…

Když jsme si rozhovor domlouvaly, nebyla Pavla příliš vstřícná. Nakonec jsme se dohodly na tom, že na kteroukoli otázku může říci, že ji probírat nechce. Docela jsem se po takovém úvodu bála. Pár dní před setkáním mi od Pavly přišla krásná SMS, která povzbuzovala moji holčičku k nástupu do 1. třídy, a já věděla, že rozhovor s ní bude pohádka. Během našeho povídání jsem se dozvěděla, že mě v komunikaci s ní o pár okamžiků předběhl bulvár, ze kterého radost neměla, že je vlastně docela normální… což jsem jí ráda věřila. Mluvily jsme o všem, a navíc v inspirativním prostoru Městského divadla v Brně. I díky tomu vím, proč se bude krásná herečka chtít po porodu do práce brzo vrátit… Ale víte co, přečtěte si, co jsem pro vás zjistila, a bavte se…

* Kdy a na jak dlouho plánujete mateřskou dovolenou?

No, to je právě komplikace. Před rokem jsme s Milanem Šteindlerem připravili pilotní díl seriálu pro Českou televizi, pak se dlouho nic nedělo a najednou jsme se dozvěděli, že od devátého ledna natáčíme. Což mě vyděsilo s ohledem na to, že mám termín porodu přesně na Štědrý den. Tak jsem se snažila si s produkcí dohodnout, že bych pracovala později a nejprve by se natočily scény, ve kterých nefiguruju. Řekněme tedy, že tři týdny po porodu bych měla nastoupit a mít před sebou intenzivní tři měsíce práce.

* Takže vaše dcera bude s vámi na place...

Nic jiného jí nezbude. Ale myslím si, že to bude lepší, než kdyby tam byla jako roční holčička a já neměla čas se jí věnovat. To by bylo horší. Miminko bude spát, a když tam budu mít někoho, kdo mi pomůže, po krmení půjde s malou na procházku, tak to půjde. Navíc budeme točit v Brně, což je skvělé, vím, že práci v Praze bych tak brzo vzít nemohla.

* Nemáte pocit, že kvůli tomu, že žijete v Brně, přicházíte o práci?

Možná i někdy jo, může být, ale v těch zásadních věcech, o kterých vím, že jsou důležité, to vždy jde nějak provést. Pokud zjistím, že mě tvůrci vlastně mohou klidně nahradit, sice o ni přijdu, ale umím si vysvětlit, že ta práce nebyla pro mě, a že se tedy nic tak dramatického neděje. V divadle mám práce hodně a ty role z Prahy, které mě potřebují (respektive jejich tvůrci), si na mě s trochou nadsázky počkají. Navíc jsem nikdy netrpěla takovou tou honbou za prací a tady v divadle máme i jedenáct premiér ročně, do toho se něco točí a mám další práci, tak ani nemám pocit, že bych byla nevytížená.

Spíš si myslím, že bych nestíhala být k dispozici úplně všem, kdo volají. Když jsme například točili seriál Cesty domů, což byla intenzivní práce na rok, tak jsem tu naopak musela vše přerušit a nezkoušela jsem, musela jsem si v Praze pronajmout byt, bylo to náročné. Ale dokumentuju tím, že když o mě někdo opravdu stojí, tak to jde, kvůli vlažnému přístupu se stresovat a komplikovat si život nehodlám…

* V čem pro vás spočívá kvalita života?

Ne v tom, kde žiju, ale koho mám vedle sebe.

* Krásně mluvíte o své domovské scéně, na jak dlouho se s vámi budou muset kvůli porodu diváci rozloučit?

Jde o to, že nevím, jak to bude se zkoušením, ale to bych asi i zvládla. V některých rolích jsem alternovaná, takže diváci nepoznají, že tu nejsem. Role, ve kterých by to bylo složitější, třeba moje oblíbená role ve hře Charleyova teta, se teď po dva měsíce nenasadí… Ptal se mě náš pan ředitel, Stanislav Moša, jestli bych mohla pracovat. Na to jsem mu řekla, že pokud bude něco pro mě, tak se ráda zapojím. Vždycky se dají věci nějak udělat, takže se vlastně ani nebojím, že bych práci neměla. Je to o dobré vůli a kompromisech. Mám tady rodinu a zázemí, bydlím za rohem, do divadla si vždy budu moci odběhnout. Pokud mi to dcera dovolí. Navíc vidím kolem sebe, že s miminky práce zvládnout jde. Kolegyně Radka Coufalová ještě kojila a už zkoušela, Alenka Antalová má čtyři děti a nepamatuju se ani u jednoho dítěte, že by vynechala.

* Záříte štěstím: Co je podle vás štěstí?

Musím říct, že v životě jsem si zažila špatné věci, kterých nebylo málo, bylo to složité a pro mě je štěstí, když život funguje tak nějak samovolně. Snažím se nerouhat a vím, že pokud jsme zdraví my a naši blízcí, vůbec nic se nám neděje. Zdravá víceméně jsem, navíc čekám dítě, co bych mohla chtít. Vlastně bych ještě dodala, že pokud mají lidé práci, mají hodně z toho, co je potřeba pro život. Všem přeju, aby byli zdraví, měli práci, byli potřební. Pak je všechno v pořádku. Není nutné mít hromadu peněz. I když hromádku ano, ale štěstí je podle mě v jiných věcech než v nabitém účtu a luxusních autech nebo kabelkách.

* Cítila jste absolutní štěstí, když jste se dozvěděla, že jste těhotná?

Vůbec ne. Já jsem se začala hrozně bát, je to asi špatně, ale nedalo se s tím nic dělat. Měla jsem obrovský strach. Kolem sebe jsem viděla spoustu děvčat a rodin, kde třeba čekali miminko a moje kamarádka ho v šestém měsíci musela porodit, protože nežilo, ty hrůzy mě tak obklopily, že jsem se na počátku těhotenství bála a nikomu nic neříkala a už vůbec neslavila. Navíc nebyla jediná, komu se něco podobného stalo. Chodím ke skvělé gynekoložce a ta by se chtěla zabývat výzkumem, proč některé ženy potratí i šestkrát za sebou a nikdo se tomu nevěnuje a neví se proč. Jaká je kombinace hormonů a jak by se těm ženám dalo pomoci.

Byla jsem tedy hrozně potichu a snažila jsem se té malé (nevěděla jsem, že to bude holčička) předvést, jak se se mnou bude mít dobře, v duchu jsem s ní mluvila, ale šťastná jsem nebyla. Spíš pokora. Říkala jsem si, že jestli to má být, tak dítě donosím. Všechno jsem dělala normálně, nic jsem si neodpírala a to štěstí jsem poprvé pocítila někdy v 17. týdnu, s prvními pohyby, které jsem vnímala. Od té doby jsem si uvědomila, že když se tam v bříšku mele, tak je asi spokojená. Na druhou stranu je fakt, že dnes ji hlídám, jestli se hýbe málo, nebo moc, je to takový kolotoč štěstí a obav, ale těhotenství si teď už konečně užívám.

* Jaký nejhezčí dárek jste kdy dostala?

Tak to vím přesně. Chodila jsem na základní školu a dostala jsem k Vánocům v děravé krabici černé kotě. Pojmenovala jsem ho originálně Čert, jenže jsem pak zjistila, že je to kočka, ale jméno mu zůstalo. Možná jsem někdy dostala něco lepšího, ale dětský pohled na dárky je jiný než ten dospělácký, takže tohle mi v hlavě zůstane navždy.

* Nezmínila jste materiální věci, že by štěstí bylo spojené s luxusním vozem…

Nemyslím si, že materiální věci nejsou potřeba, ale jak v jaké společnosti a v jakém množství. A jak si to kdo nastaví, samozřejmě. Není jednoduché sem aplikovat, že můžeme stejně jako národy z rozvojové Afriky chodit bosí a být šťastní. Nebo žít v teple, poslouchat reggae a myslet si, že nic jiného nepotřebujeme. Ale tady to přece není možné. Společnost na nás vyvíjí určité tlaky a nároky.

Materiální věci jsou potřeba, a kdo tvrdí, že ne, žije nějak mimo. Vím, jak některé mámy jsou opravdu nešťastné, že nemají peníze. Ne kvůli sobě, ale kvůli dětem, že jim nemohou dopřát to, co mají spolužáci. Tím nemyslím luxusní značkové oblečení, ale třeba zaplatit jim školu v přírodě, jazykový kurz a podobné věci, které materiálno přímo vyžadují. Navíc i spolužáci ve školách jsou dnes krutí, a když jedno z dětí nemá takový mobil, tak se mu ostatní smějí…

Tohle je na delší debatu. Myslím, že by mi bylo jedno, že nemůžu své holčičce koupit legíny ze značkového obchodu za dva tisíce, mrzelo by mě ale, kdybych třeba neměla na očkovací vakcínu nebo kroužek hry na flétnu. Samozřejmě u rodin, které peníze nemají, nastává fáze, kdy je třeba dětem vysvětlit, že štěstí lze hledat i v něčem jiném, ale je to obtížné. A fakt si myslím, že především pro maminky. Ty to trápí a mají to těžké. Je důležité mít peníze alespoň pro děti, ale moc peněz? To není nezbytné.

* Jste tedy sběratel?

Ne, domácnost chci mít čistou, hladké plochy… Takže i slon pro štěstí mě občas traumatizuje a přemýšlím, kam ho schovat. Navíc jsem potřebovala vyklidit skříně, aby se tam vešly věci pro malou, a zbavila jsem se hromady nepotřebného oblečení. Mám teď doma místo na vše. (smích)

* To se s miminkem změní…

Asi jo, najednou těch volných ploch tolik nebude, že? Není zvláštní, kolik nepořádku malé miminko v celém domě udělá, jaký chaos tam vnese?

* Ale je to příjemné.

To jistě, moc se na to těším. Třeba i proto, že si hranice tolerance posunu někam dál.

* Dáváte tedy věci na charitu?

Ani ne, my se sestrami a mámou sdílíme, přesouváme si třeba oblečení. Pro svoje miminko taky něco dostanu, nebudu celou výbavu kupovat novou, je to zbytečné, když miminka tak rychle rostou.

* Za co tedy utrácíte?

Jediné, co hromadím, a to mám po své matce, která z platu sedmi tisíc zdravotní sestry ve státní nemocnici dokázala ušetřit a koupit chalupu, hromadím i já nemovitosti. U nás se nikdy nekupovalo oblečení a hromady jídla, ale domy. Byty, chaty a chalupy. A já to mám stejně.

* Máte velkou rodinu, vídáte se často?

To ani ne. Nejsme spolu pořád, ale dáváme na sebe zdálky pozor. Pro mě je kafe s maminkou vrcholem štěstí – protože jsme spolu a je nám fajn. Mám to spojené s tím, co se nám na těch místech děje. Takže mě třeba nebaví ležet u moře, ale chci tam něco zažít… Mít program. V Řecku cestovat na Olymp, jezdit lodí, trhat bylinky. Mě dobíjí, když kolem sebe vidím šťastné lidi, a ti na pláži občas k vidění nejsou.

* Kde tedy odpočíváte nejraději?

Na chalupě na Vranovské přehradě. Na houbách a týden bez make-upu. To je rozkoš. Jsem tam se psem a sama sebou. Je to dobrý odpočinek. Problém je, že někteří lidé sami se sebou nevydrží. (smích)

* Plánujete velkou rodinu?

Nemám tohle slovo ráda – v tomto případě. Nevím, jestli se dá žít podle nějakého grafu, ale já to nedělám. Plánovat si život neumím a myslím si, že jedno zdravé a spokojené dítě je ažaž, a pokud budu mít energii na druhé nebo ono na mě, ráda ho uvítám a přijmu. Každé dítě, které k nám bude chtít, bude vítané a já udělám vše pro to, aby mu bylo dobře. Ale že bych si to v hlavě plánovala, to ne. To je rouhání. Navíc i s tím mužem to přece nemůže stát za nic, když si žena naplánuje a on ví, že musí jen splnit svou povinnost. A že to musí vyjít.

* Jak relaxujete?

Nejvíc asi v okamžiku, kdy věci fungují, jak mají. Je mi pak jedno, co zrovna dělám. Relax je pro mě spokojenost se životem, s tím, kam se věci ubírají, a že bych musela hodiny a hodiny polehávat na pohovce, to ne. Nemám na to čas. Naštěstí mi to i umožňuje můj stav, že se nemusím nějak omezovat a dělat, co chci. Nevěděla jsem a nevím, co jsou to ranní nevolnosti, naštěstí nijak neotékám, neřeším záněty, bolesti zad a podobně. Když mi život jde takhle krásně, tak si to užívám a relaxuju v životě samém.

* Jako herečka musíte být fyzicky zdatná. Víte, že díky tomu zvládnete lépe porod?

Myslím, že ano. My herci chodíme hrát s horečkami, průjmy, bolestmi všeho druhu. Vydržíme hodně a mám ráda i citát z filmu Zamilovaný Shakespeare, kdy se ptají lidé ředitele divadla, jak je možné, že to vždy dobře dopadne, on jim odpovídá, že to je záhada, ale prostě to tak je. Že se herci pro potlesk překonají. A tak to je. Bolesti si nepřipouštím. I když nevím, co mě čeká…

* Spolupracujete s charitou?

Teď naposledy jsem se například účastnila projektu na pomoc dětem s cystickou fibrózou, nafotili jsme krásné fotky, které potom šly do dražby. Na finální večer jsem ale byla nemocná, tak mě jen potěšilo, že se vybralo dost peněz. Dá se říci, že vždy, když mě někdo osloví, snažím se pomoci, něco se o těch věcech dozvědět. S divadlem jsme dělali projekt pro zdejší Armádu spásy, fotili jsme nějaké fotografie . Vždy se ráda takových akcí účastním, pokud bych ale měla něčemu propůjčit jméno a tvář, tak bych si o tom projektu musela strašně moc věcí zjistit, protože vím, jak to chodí a že vše není vždy zcela průhledné.

* Hrajete pro děti?

My ne. My nemáme dětská představení, protože v Brně jsou divadla Radost a Polárka, kam jsou děti naučené chodit. Navíc divadlo pro malé musí být interaktivní, a to ve velkém prostoru nejde. Sedm set dětí by pozornost neudrželo. My hrajeme dětské představení Mary Poppins, které je úžasné. Taky Sněhurku a sedm trpaslíků, kde trpaslíky hrají dvoumetroví chlapi a je to nehorázná legrace. Na tahle představení chodím moc ráda. A víte, proč jsou trpaslíci u nás tak velcí? Protože je macecha zaklela do největších trpaslíků na světě, a oni se schovávají v lese, protože se stydí… Výborné zpracování pro celou rodinu.

* Na koho se obracíte, když potřebujete radu? Na kamarádky, na sestry?

Na sestry ani ne. Mám Alenku Antalovou, kolegyni z divadla. Funguje to mezi námi už x let. Ale musím říct, že mě vždy vyslechne, ale nikdy nepolituje. Při mých rozchodech se usmívá a jásá: „To je ale skvělý, že se posuneš dál, konečně se něco děje.“ Když se naopak nedaří, tak mě povzbuzuje: „Výborně, to tě vyškolí. Na to jsem se těšila, že se toto stane.“ Je to výborná rada, nikdy se nemýlila, ale že bych u ní mohla fňukat, to ne.

* Až budete mít dítě, zklidní váš rytmus, nebo do vašeho života vpluje?

Vpluje a přizpůsobí se. Miminko rozhodně šidit nebudu, a když uvidím, že má potřeby, tak se je budu snažit absolutně splnit. Kdybych třeba dostala nabídku nějaké zajímavé práce a viděla, že miminku by to nevyhovovalo, tak ji prostě odmítnu. Budu doma a nebude mi to líto. A když to půjde, budeme pracovat spolu. Dítě podle mého není modla. Před sto lety taky mámy měly devět dětí, ale přestat pracovat nemohly.

* Než jste otěhotněla, chtěla jste víc kluka, nebo holku? Napadlo vás to?

Tak tahle otázka mě vůbec nenapadla. To je úplně scestné, přece. To je hrozné. Od doktorů vím, že se u nich staví cizinci, kteří chtějí chlapce. Ti je tedy vyhodí a dobře dělají, protože si naštěstí zatím nikdo nehraje na Pána Boha.

* Jaký bude váš muž tatínek?

To je zajímavé. Já nevím, jaká budu máma, ale vím naprosto přesně, jaký on bude táta. Protože ho znám z rodinných oslav, jak je aktivní, jak mu není zatěžko se ani nejít najíst a věnovat se dětem. Jen se bojím, aby malá nemusela od tří let běhat biatlon, dělat paragliding nebo být skialpinistka. Budu ji muset před Dušanem hrozně bránit. (smích)

* Co byste vzkázala maminkám?

Návod na život nemám a už vůbec ne pro maminky. Myslím, že maminky u nás jsou hrozně statečné ženské, které jsou s dětmi doma, a tíha výchovy i chodu rodiny je na nich. Vzkázala bych jim snad jen, že mají můj obdiv a ať vydrží.

Článek vyšel v časopisu Maminka 10/2013

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nenamlouvejte si skrze Lunu nic, co se následně lehce změní. Jste proto schopné věnovat se činnostem, které jsou spojeny s určitou…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama