Když byl Zdeněk malý, usedal denně ke klavíru, protože rodiče byli přesvědčeni, že jako hudebníci z něj vychovají koncertního mistra. Slzy se mu koulely po tváři a klavír vyluzoval příšerné zvuky, přesto vydržel téměř do patnácti. Tehdy našel odvahu rodičům sdělit, že klavír ho vůbec nebaví a že by se raději věnoval sportu. Nebo jiný příklad. Marie odmalička hýřila kreativitou, stěny pokoje zdobila svými obrazy a toužila stát se malířkou. Jenomže když doma oznámila svůj záměr vydat se uměleckým směrem, rodiče řekli rázné „ne“, Marie si odseděla čtyři roky v lavici obchodní akademie a následujících pět let na VŠE. Teď je z ní ekonomka s pracovní dobou od devíti do šesti, kdy pracuje s čísly a vytváří tabulky, a s poněkud smutným pohledem do budoucnosti: tohle že budu dělat dalších třicet let?!

Marie patří k 50 % Čechů, kteří do práce chodí jen kvůli výplatě, i když je zaměstnání vlastně nebaví. Tito lidé tuší, že vstávat do práce s nechutí je špatně, ale nehodlají na tom nic měnit. Proč? „Je to hlavně proto, že jsou špatně nastaveni od dětství. Někteří z nás mají za to, že co je baví, dělat nemůžou. V dětství jim to třeba zakazovali rodiče. Jejich talentová vloha, která vznikala už během formování mozku od 42. dne od početí, byla postupně zakalována a přemazávána rodičovskou autoritou a nakonec člověk na základě popudu ,to dělej‘ nebo ,to nedělej‘ skončil úplně někde jinde, než původně chtěl nebo měl,“ říká Aleš Kalina, kouč v oblasti osobního rozvoje. Jinými slovy, každý má v sobě odmalička zakódovanou tendenci věnovat se určitým aktivitám, které ho baví, jenže rodiče nás často tlačí jinam. Tak se stane, že talent - schopnost být v určité oblasti excelentní a umět se z toho radovat - je zatlačen do pozadí a řídící rovnice chování je následující: uspokojit, nevybočovat, nedráždit, sloužit. Jenže právě v oblasti kariéry byste se neměli nechat vést jinými lidmi, ale svými vlastními tužbami. Když se vaše povolání nebude zamlouvat rodičům, je to škoda. Ale oni nebudou po zbytek života žít s pocitem, že dělají práci, která je sice živí, ale nebaví.

Pro co jste se narodili?

Zkuste se někdy zeptat na talent lidí ve svém okolí - asi se dozvíte, že se talent dědí a je výjimečný, to si myslí většina lidí. Nové průzkumy však podle Aleše Kaliny ukazují, že talent dědičný není a talentové vlohy má každý z nás. „Dnešní lidé vůbec nerozumí svému poslání a talentu, proto se mezi sebou stále perou a válčí. Na planetě, kde je všeho dost, mají pocit, že je málo. Je tomu tak i z toho důvodu, že lidé nejsou vedeni k uvědomění si svého talentu. Kdybychom všichni dokázali opustit představu toho, co se má, a opovážili se dělat přesně to, kde cítíme svoji často neodůvodnitelnou touhu projevit se i tak, jak nás ještě nikdo neviděl, celý svět by se změnil. Pracovní proces by plynul skoro samovolně a nikde by nebyly vidět otrávené tváře,“ tvrdí Aleš Kalina.

Měli byste začít tím, že se zamyslíte sami nad sebou a upřímně si řeknete, jestli se ve své práci cítíte dobře. Pokud ne a chtěli byste dělat něco jiného - ale už nejste schopni říct, co by to mělo být - zkuste si odpovědět na následujících deset otázek: Při jaké činnosti ztrácím pojem o čase? Při jaké činnosti se cítím šťastný? Do jaké role jsem se stavěl, když jsem byl malý? Co bych chtěl mít napsáno na svém náhrobním kameni? Jaké jsou mé silné stránky? V čem jsem dosáhl úspěchu?

Za co mě lidi chválí? V čem mohu přispět světu? Jak si představuji ideální pracovní den? Co bych chtěl mít napsáno na vizitce? Pokud upřímně a rychle zodpovíte tyto otázky, zjistíte, co vás baví a co vám jde nejlépe - a právě to byste měli uplatnit ve svém zaměstnání. Jestliže několikrát v týdnu do dvou do rána malujete a svými obrazy si zdobíte byt, který vám všichni chválí, proč se trápíte osm hodin denně nad čísly? Samozřejmě že objevení talentu ještě automaticky neznamená úspěch. Budete k němu muset přidat vytrvalost, chuť učit se a snahu znát daný obor a spoustu dalších věcí, ale podle Aleše Kaliny vykročíte na správnou cestu.

Než pošlete životopis

Zaměstnání by nemělo být jen cestou, jak se uživit a vydělat dost peněz, ale především způsobem seberealizace. Moje kamarádka Lenka při hledání zaměstnání už několik let tápe. Životopisy rozesílá do různých firem na naprosto rozdílné pozice -troufá si být zároveň obchodní zástupkyní a kreativcem v reklamní agentuře. „V tomto případě jde pravděpodobně o neschopnost sednout si a v klidu rozebrat své předpoklady a požadavky, což je přidělávání práce sobě i personalistům.

Takové jednání by se dalo pochopit snad jen v případě, že člověk opravdu zoufale potřebuje být někde zaměstnán,“ říká psycholog a poradce v oblasti personalistiky Jan Rychlík. No, možná že to tak skutečně je a vy teď nutně potřebujete nastoupit do zaměstnání - nemáte čas navštívit kouče ani psychologa ani na žádné analýzy - právě sedíte u počítače a rozesíláte životopisy. Než odkliknete další e-mail, přemýšlejte: Je pro vás daná pozice vhodná? Jak to poznáte? Jan Rychlík radí pokusit se srovnat s lidmi kolem vás. Podívejte se, jestli jste spíš pořádkumilovná a systematická, nebo dynamicky založená osoba se sklonem k improvizaci, jestli vám jde spíš o jistoty, nebo o výzvy, jestli máte blízko k jazykům, číslům, technice nebo k lidem. Sami pak zkuste najít další způsoby, jak se popsat.

„V další fázi si udělejte seznam toho, co umíte, jaké máte kvalifikace a zkušenosti,“ říká a pokračuje: „Podle nabízených povolání si zkuste představit, která připadají v úvahu podle požadované praxe. Vyřaďte taková, která v současné době dělat nemůžete, protože objektivně nesplňujete požadavky. Pak se podívejte, která ze zbylých povolání by vás mohla bavit a které ze svých předností, předpokladů nebo zkušeností byste v nich mohli využít. Když něco zkusíte a jde vám to snadno, rychle se v tom zorientujete nebo zlepšujete, máte pro tuto činnost předpoklady. A pravděpodobně i pro činnosti příbuzné.“