Maminka.czPorod

Pes rodičů mi napadl syna. Rodiče psa brání!

Martina Machová 9.  7.  2012
Pes rodičů mi napadl syna. Rodiče psa brání!
Výsledkem nepředvídatelného útoku na mého syna jsou šrámy v obličeji i na duši. Jizvy na těle se mu brzy zahojí, jizvy na duši těžko. Vše mě trápí o to víc, že rodiče svého psa brání, omlouvají a nejsou ochotni problematické zvíře nijak usměrňovat. Pes je sice malý, jenže můj syn, kterého hafan nesnáší, také.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Asi si říkáte, že je vše jasné; malý nezbeda pejska pravděpodobně opakovaně obtěžoval, všichni to přehlíželi a ubohý kříženec čivavy a čínského chocholatého psa už nevěděl kudy kam, tak se ohnal. Jenže opak je pravdou, pes Péťu od malička nesnáší. Asi v něm vždy cítil jakousi konkurenci, netuším. Když syn začínal lézt, musela jsem ho při návštěvách mít vždy na klíně. Pokud byl Péťa na zemi na dece, pes obcházel okolo a vrčel. Já se bála, rodiče se v takových situacích vždy jen smáli, situaci zlehčovali a psovi maximálně chlácholivě řekli něco ve smyslu: „Ále Žolí, nehudruj furt.“

Ratlík s egem rotvajlera

Když začal Petřík chodit, žádnou návštěvu jsem ho nenechala bez dozoru, v klidu jsem byla, jen když se cachtal v bazénku na zahradě. Vody se totiž Žolík bojí. Na radu kamarádky kynoložky, která tvrdila, že nějaký útok je jen otázkou času a naší nepozornosti, jsem se rozhodla s rodiči vážně promluvit. Záminku jsem měla skvělou.

Žolíkova agresivita a nevrlost začínala být na obtíž nejen mně, ale i sousedům z okolí. Žolda venku pobíhá zásadně na volno, neustále beztrestně provokuje jakékoliv psy stejného pohlaví – vrčí, štěká, doráží. A tak se nakonec stalo, že jeden pes ze sousedství malého drzouna pěkně pomuchloval. Nic vážného se mu nestalo, rodiče v takových situací berou Žolíka ihned nahoru do rukou, chlácholí ho, chovají, což má matka udělala i tentokrát. Jakékoliv vynadání se nese v duchu skryté hrdosti na neohroženého hrdinu. Lidé z okolí si už stěžují, že nemohou nechat své psy volně proběhnout, a to i přesto, že mnozí jsou poslušní a vychovaní. Vždy se odněkud vyřítí náš otravný ratlík a dovoluje si. Nikdo nechce riskovat, že větší pes Žoldu zakousne a naše babička pak udělá „cirkus“.

Ani úplatky nezabraly

Bohužel jsem se svou snahou o rozumnou domluvu neuspěla, jsem prý strašně úzkostlivá, od dětství přecitlivělá, vše vidím hned černě. Žolda je prý v jádru hodný pejsek a malému by nikdy nic neudělal! Navíc má babička už třetího psa a něco o nich ví! (To zdůraznila.) Jelikož zatím stále nechci návštěvy u rodičů omezovat, pokusila jsem se syna a psa nenásilně skamarádit. Neměla jsem žádné iluze o nerozlučném přátelství, stačilo by mi, aby Žolík Péťu ignoroval.

A tak jsme s Péťou začali Žoldovi nosit dobroty. Syn mu je za mé asistence v průběhu celé návštěvy nenuceně nabízel. Například ho zavolal, když pes přišel, dal mu pamlsek. Výsledek? Žádný! Pes sice dobrotu snědl, ale za chvíli na malého opět zavrčel, stačilo, aby prošel kolem. Návštěvy rodičů se pro mě stávaly noční můrou, navíc k nim jezdím sama, manžel s nimi nevychází. Kdybych mu o situaci řekla, snad by mě tam ani nepouštěl. K nám rodiče kvůli manželovi jezdit nechtějí.

ČTĚTE TAKÉ: Lucie Vondráčková: Porod změnil všechno... a dal životu důvod

Strašně si vše vyčítám

Zpětně si strašně vyčítám, že jsem nebyla tvrdší, neústupnější. Možná by potom poslední návštěva nedopadla tak tragicky, možná bych na ní ani nebyla. Vše se seběhlo neuvěřitelně rychle, a ač se to odehrálo před mýma očima, nestačila jsem rychle zareagovat. To ale v podstatě nikdo. Matka seděla u stolu a pila kávu, psa měla na klíně. Syn přišel ukázat babičce obrázek, naklonil se a v tom pes bleskurychle zaútočil. Doslova visel malému na obočí, které ošklivě roztrhl. Ani nevím, jak jsem psa odtrhla a hodila na zem. Syn strašně plakal a velmi krvácel. S krví v obličeji vypadal děsivě, bála jsem se o jeho oko. Na pohotovost jsme odjeli velice rychle.

Mamka nám za půl hodiny volala a první co řekla, než se zeptala, jak to vypadá s malým, bylo, že jsem nemusela se psem tak razantně hodit, že je droboučký a má křehkou kostru! Strašně mě to zasáhlo.

Nevím co dál, cítím obrovskou osobní vinu, zároveň i vztek na rodiče, ale nechci o ně přijít. Manžel se mnou nemluví. K rodičům s malým už nemohu, oni však za námi kvůli manželovi také nepřijedou. Péťovi se po nich stýská a já ho nechci připravit o jediného dědu a babičku, které má.

Témata: Těhotenství, Děti, Porod, Předškolák, Novorozenec, Školák, Batole, Kojenec, Rodiče, Syn, Pes, Nápad, Poslední návštěva, Pamlsek, Nezbeda, Nerozlučné přátelství