[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Můj názor je, že jsme dneska jako rodiče ze svých ratolestí až moc „uvaření“. Já naše děti miluju, ale kdykoli vidím maminky nadšeně chválící svého potomka vždy a za všech okolností, jenom aby „proboha neztratil sebevědomí“, a on přitom terorizuje rodiče i své okolí svou rozmazleností, říkám si, že mu v té své obrovské lásce a oddanosti zakládají do života na zásadní problémy.
Nikdo už se nikdy totiž k jejich dětem podobně chovat nebude! Nechci vypadat jako Herodes, jenom si myslím, že všeho moc škodí. Úplně stejně, jako jsou muži i ženy v něčem nenahraditelní, existují situace či období, kdy musí být s dítětem společně i zvlášť. To proto, aby měl jejich vztah k dítěti naopak šanci se vytvořit. V tomto ohledu jsem prvních několik let svého syna promarnil a dodnes toho lituju. Hrál jsem v kapele, která měla až pět koncertů do týdne po celé republice, a živil rodinu.
Tomu by se klidně dalo říct omluva, ale ta Petrova léta, která jsem s ním býval minimálně, už mi dneska nikdo a nic nevrátí! Dneska spolu však máme nadstandardně dobrý vztah, čehož si moc vážím. Z Péťova porodu, u něhož jsem byl, si vzpomenu na každý detail. Trval sedm hodin a já měl pocit, že stojím tváří v tvář nefalšovanému zázraku.
Své první ženě jsem se snažil být oporou hlavně psychicky, protože se to celkem vleklo a měl jsem pocit, že lékaři v jednu chvíli začali zvažovat, že budou muset použít nějakou invazivnější metodu. Díky bohu to nakonec dobře dopadlo, a když Péťa konečně vykoukl ven, spadlo ze mě všechno napětí a strašlivě jsem se rozplakal. Sebral jsem z tváře své tehdejší ženy vlhkou plenu, kterou jsem jí předtím otíral tvář, hodil si ji přes obličej a plakal tak strašlivě, že se to nedalo utišit! Pak jsem si při odchodu z porodnice koupil grilované kuře a chystal se přejít vozovku. Ozvalo se skřípění brzd, já zůstal omámeně stát.
Auto, kterému jsem vlezl do dráhy, zastavilo centimetr ode mne... Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že mít dítě je především velká zodpovědnost. Kdybych byl na té ulici tenkrát zemřel, neměl by můj syn otce už od svého prvního dne! Od té doby už navždy nežiju jen pro sebe. Se svou druhou ženou Bárou jsem začal žít, když bylo Péťovi sedm a Bářině dceři Emmě tři roky. Byli spolu hodně často, takže mají vztah jako bratr se sestrou. Jsou živým důkazem toho, že některé rozvody mají smysl…
Myslím, že náš vztah s Emmou není špatný, nikdy jsem si ale nehrál na tatínka, protože ona svého otce má. Někdy mám ovšem pocit, že po mně podědila některé vlastnosti, i když není moje :-) Všem rodičům v podobných situacích bych rozhodně doporučil, aby nechávali svým dětem a jejich druhým rodičům čas a prostor na to, vytvořit si mezi sebou vztah... Petr je ve všech ohledech dál a výš, než jsem byl já v jeho letech. Po mně má určitě dar komunikace. A taky jistý zvláštní rozpor v povaze.
Je extrovertní introvert, i když není Blíženec, tedy rozdvojenec jako já :-) Jenom čas ukáže, jak si s tím poradí. Jinak se umí jasně vyjádřit, zařídit věci, říkat věci tak, aby se dalo číst i mezi řádky, dokáže jít do hloubky všech záležitostí, které spolu třeba řešíme. Už v jeho dvanácti jsem s ním diskutoval jako se sobě rovným a musel si dávat sakra pozor na volbu slov a argumentů, protože jinak by mě v argumentaci klidně „složil“ na lopatky! Je prostě skvělý.
Emma mě zase dostává svou angažovaností téměř ve všech směrech. Až k tomu přibudou i nějaké životní zkušenosti, budeme myslím šťastní, že nám tady vyrostla taková generace. Ale pozor, to neznamená, že jsme nezápasili s pubertou! S oběma dětmi jsme ji prožívali dost dramaticky. Ne v tom smyslu, že by třeba jeli v drogách, oba nám ale dokázali pěkně zatopit, když na to přišlo. Dnes už je Petrovi dvaadvacet a Emmě osmnáct, takže to pomalu odeznívá :-) Oba jsou dost uvědomělí a dospělí.
Já byl v jejich letech proti nim zvířátko. Žil jsem jenom přítomností a to mi stačilo. Myslím, že oba mají hlavně své studium a práci, což je na jednu stranu vynikající a obdivuhodné, na stranu druhou někdy všechno až moc řeší… S Bárou se naštěstí shodujeme na „duševně-duchovním“ přístupu a mnoha jiných záležitostech, ovšem co se týká nároků na děti ve smyslu pomoci v domácnosti a pravidelných povinností, tam jsme každý na jiné lodi. Zcela jistě jsem ten přísnější z rodičů. Můj názor je, že rozmazluju jenom psa, děti ne.
Nikdy jsem ale nesáhl po metodě takzvaného výprasku, to není důstojné ani mne, ani dítěte. Navíc to je metoda bez argumentů. I když, občas jedna dobře mířená i míněná přes zadek vydá za spoustu vysvětlování.
Dokud byly děti menší, hodně jsme chodili na procházky a výlety. Vůbec jsme si dost vymýšleli příběhy a různé hry. Teď mě napadlo, jestli odtud nepramení třeba i to, že jsem napsal román Ruku na srdce, náhody neexistují, který vyšel loni na podzim a neustále se musí dotiskovat, jaký je o něj zájem. To u dětských postýlek jsem se naučil vyprávět příběhy tak, aby byly poutavé. Mimochodem román jsem napsal intuitivně a nikdy nevyhodil jedinou stránku. Prostě typický Blíženec, pudový a intuitivní :-)
Velice často jsem si na dětech uvědomoval, a uvědomuju dodnes, jak silnou máme tendenci přizpůsobovat se okolí jen proto, že nám to něco vynáší. Mnohokrát jsem pak své chování a jednání korigoval a snažil se vrátit svou mysl k principům a pravdě. Je to normální, ale měli bychom si fakt, že si často snažíme ulehčit život i za cenu ztráty hrdosti a svých ideálů, uvědomovat a něco se s tím snažit dělat.
Po společném dítěti jsme s manželkou toužili, ale nebylo nám dáno. Člověk nemůže mít vše, a tak si vážíme toho, že máme dítě každý zvlášť a že jsou zdravé a skvělé. Oba se moc těšíme na vnoučata. Ale ne hned, PROBOHA!