Petra Hřebíčková: Těhotenství je dobrodružství

Petru Hřebíčkovou asi znáte ze seriálu Svatby v Benátkách nebo ze Švandova divadla, kde je ve stálém angažmá už od roku 2010. S přítelem, rovněž hercem, Matějem Dadákem čeká v červenci první miminko. Jak se těší na tuhle premiéru?

Setkáváme se v kavárně Švandova divadla, Petra Hřebíčková tu ještě stále hraje v Hamletovi. „Ale přiznávám, že teď už je to i psychicky náročnější. Právě jsem začala šestý měsíc, a to už člověk chce být víc doma, vařit a hladit si bříško,“ přiznává pětatřicetiletá herečka s úsměvem. Povídaly jsme si mimo jiné o tom, jak zásadní vliv má na člověka rodina, ve které vyrůstal, a objevily jsme nečekanou souvislost mezi rodičovstvím a herectvím. 

Říkáte, že hraní je pro vás v těhotenství psychicky náročnější. Fyzicky ne? 

Taky, ale to si lépe ohlídám. Samozřejmě nemusím někde běhat. Když se mnou má kolega hodit na zem, může agresi jen naznačit a já si pád dotvořím sama. Ale už je na mně těhotenství vidět a diváci se o mě v takových situacích bojí. Nemyslí už jen na postavu, ale vidí herečku s bříškem. 

To je milé, ne? 

Ale nemělo by to tak být. Proto jsem představení, která nešla takhle uzpůsobit, pustila hned na začátku, třeba Idioty. Je to extrémnější představení, náročné psychicky i fyzicky a taky „morálně“ už pro mě nevhodné. A když v sobě nosíte dítě, víc se hlídáte. To už není ono. 

Klepněte pro větší obrázek
 

Porodíte před divadelními prázdninami. To je šikovné načasování, že? 

To je. Ale samozřejmě do sezony plně nenastoupím. Teď můžu mít představu, že něco budu hrát už v říjnu, a pak to třeba nebude možné… Nechávám všemu volný průběh. Přesně odhadnout se nedalo ani to, jak dlouho budu hrát v těhotenství. Na někom není vidět ještě v šestém měsíci, a na někom je znát už ve třetím. U mě to naskočilo celkem rychle. 

Nebo jste se moc pozorovala…? 

Já se moc mýlit nemůžu, protože to vidím na kostýmech. A ten vám nelže. 

Kdy jste ho musela změnit? 

Po třetím měsíci. Při natáčení je na mně těhotenství vidět ještě víc, protože kamera rozšiřuje. Ženské přednosti mi narostly vcukuletu, takže jsme kostým přizpůsobovali prakticky hned, a po třetím měsíci už byly úpravy nutností. 

Role v seriálu Svatby v Benátkách se prý vašemu těhotenství přizpůsobila… 

Přizpůsobí. Pořád čekám, kdy to bude. Už se totiž začínám skrývat za stoly a skříně, což je trochu stres, pro kostymérky, kameramany i pro mě. Je to další věc, na kterou musíme myslet. 

Klepněte pro větší obrázek

 

Říkáte, že jste se na některé role najednou psychicky necítila. Ovlivňuje vás tedy mateřství od samého počátku? 

Je to spíš věc zodpovědnosti, musíte se na jevišti hlídat a to mě při hraní nebaví. Divadlo mi ale vyšlo vstříc. Povedlo se nám pouštět představení postupně; kdybych zničehonic seděla doma, asi bych se zbláznila. Třeba v Cry Baby Cry jsem hrála běžkyni, a běhat s „trojkami“, velkým zadkem a břichem působí opravdu dost nevěrohodně. 

Už dlouho jste říkala, že byste ráda založila rodinu… 

No jasně! To je pozůstatek ideálů z dětství, kdy si plánujete, jak ve dvaceti budete mít tři děti a už budete hrozně dospělá a vlastně stará. Ve dvaceti jsem pochopila, že jsem samozřejmě ještě hrozně mladá. Ale tak bych se chtěla cítit i v sedmdesáti. 

Měla jste z miminka hned radost, nebo to byly spíš smíšené pocity? 

První tři měsíce si člověk na ten nový stav zvyká, zvažuje, jak těhotenství skloubit s prací… Přesto jsem od začátku byla šťastná, že se ten zázrak stal. Ale nerada o tom mluvím, protože nechci nic zakřiknout. 

Klepněte pro větší obrázek

 

Ještě pořád?! 

V představení Klicperova divadla Velká mořská víla mají krásný fór. Pavla Tomicová jako Róza v devátém měsíci dostane otázku: „Kdy už mu to konečně řekneš?“ A ona: „Když já nechci nic zakřiknout!“ Tak jsem se z desáté řady s pupkem zaujatě smála i sama sobě. Rozhodně se těším. Každý den je nový a jiný. Bříško roste „za běhu“ a já ty změny můžu pozorovat. Celých těch devět měsíců je dobrodružných, protože vaše tělo se pořád mění. Jen mě zlobilo, že jakmile vznesu nějaký požadavek, okamžitě dostanu odpověď: „No jo, to jsou hormony…“ 

Přitom je to dobrá výmluva, nemyslíte? 

Jenže spíš pro ostatní! Nad tím, co říkám, mávnou rukou, protože „to jsou hormony“. Ale nemám nad sebou nadhled, nejspíš jsem někdy opravdu byla víc v nervech než obvykle. I proto, že jsem se během jednoho týdne stěhovala a zjistila, že jsem těhotná. 

Na změny bydliště jste ale zvyklá, ne? Před pěti lety jste z Hodonína přesídlila do Prahy a určitě jste celou tu dobu nežila na jednom místě… 

První rok jsem bydlela na více místech, ale poslední čtyři už na jednom a vytvořila jsem si k němu vztah. Stěhovala jsem se k příteli, takže jsem šla z nezávislosti do docela zásadní závislosti, navíc rovnou ze dvou stran… V první chvíli jsem si říkala: Tak moment! Jsem strašně šťastná, děkuju, ale… není toho trochu moc najednou? Dejte mi decku vína, vraťte mě do mého bytu a budu zase v pohodě! Je ale fakt, že děťátko jsme si s přítelem přáli a bylo plánované. 

Znáte už pohlaví miminka? 

Známe, ale říkáme to jenom nejbližším. 

To víno si odříkáte úplně? 

Doktor mě ujistil, že když si občas decku dám, ničemu neuškodím, tak ho poslouchám. Ničím se nestresuju. Co se týče chutí, možná jsem ze začátku šla víc po kysaném zelí, ale jinak žádné velké změny. Jen piju víc mléka. Chutnalo mi vždycky, ale teď si o něj tělo říká. Špatně mi bylo jen párkrát, když jsem měla hlad a třeba jsem procházela tržištěm a cítila jídlo, které mi nevonělo. 

Klepněte pro větší obrázek

 

Tak to snášíte těhotenství vážně výborně! 

Ano. Hlavně je to pro mě úplně nová etapa. Přišla v době, kdy jsem si začínala říkat, že žiju trochu stereotypně a že už by to chtělo změnu, protože jsem hlavně pracovala a tak to bylo celé dokolečka. A vtom přišlo těhotenství. 

Mluvily jsme o závislosti. Jste typ nezávislé ženy? 

Asi ano, ani teď necítím zásadní závislost, asi i proto, že ještě pracuju. Nezávislost potřebuju pro svou pohodu. S přítelem to vnímáme podobně, ani jeden z nás na druhém nevisí, ale máme potřebu o sobě vědět a to je fajn. Mám pocit, že náš vztah je úžasně vyrovnaný. Po tom jsem vždycky toužila. 

Bývala jste alergická na slovo single, protože se jím snadno škatulkuje… 

A je nečeské. To mi asi vadilo nejvíc. Moje alergie pramenila i z toho, že se kolem mě to slovo najednou pořád motalo. Přitom jsem s partnerem byla už delší dobu, jen jsem o našem vztahu ještě nechtěla mluvit. Jenže lidé si vás potřebují zařadit, takže dostanete nálepku „single“ a vypadáte, že jste deset let nezakopla o žádný vztah nebo jste možná i lesba. O tom už taky vyšel článek. Když jsem se pak dočetla, že pro mě jezdí limuzínou stařeček-milionář, už jsem se těm drbům smála. Fabulace byly nakonec zábavnější než skutečný život. 

Evidentně jste už získala zdravý nadhled… 

To je nutnost. Ale nedávno nás vyfotili u domu. V tu chvíli jsem si dovedla představit, jak se lidé cítili, když je sledovalo StB. Bulvární novináři jsou jak estébáci. Ještě se mi nestalo, že by na nás někdo vyloženě čekal a slídil. Tohle už je skutečně zásah do soukromí, nehorázný a velmi nepříjemný. Druhý den jsme šli ven a přítel říká: „Hezky se usmívej!“ Děláme si z toho legraci, co jiného zbývá? 

Klepněte pro větší obrázek

Řada hereček vnímá jako tvrdé i prostředí divadla či filmu. Cítíte se v něm doma? 

Myslím, že ano. I když asi máme trochu posunuté hranice, tady ve Švandově divadle jsme na sebe naladěni, je to můj druhý domov. K hereckému prostředí ale patří i krutý, černý humor. Samozřejmě když se vám daří, máte hezké nabídky a pracujete s lidmi, se kterými si rozumíte, je všechno pěkné. Ale můžete si s někým nesednout, a ti lidé si pak servítky neberou. Herectví je těžké i proto, že jste neustále hodnocena: váš projev, jednání, myšlení, to, jak vypadáte… Pokud režisérovi nesednete, můžou nastat velmi krušné chvíle a to zacloumá s vaším egem a sebevědomím. Teď mám hezké období, ale taky se stalo, že mi něco nešlo a odezva nebyla nejpříjemnější. My herci jsme závislí na hodnocení, chceme, aby se představení líbilo. Jestliže se nelíbí, můžeme stokrát říkat, že nám je to jedno, ale není. 

Když přišla negativní odezva, jak jste se s ní poprala? 

Kritiky beru s rezervou, ale zároveň se snažím pochopit, co bylo špatně, a příště to udělat líp. Samozřejmě v představení, které je nějak nastavené, už zásadní změny neuděláte. Pokud ho režisér takhle pustí, je se mnou spokojený, jsem klidná, je to často i věc názoru. Také je dobré občas zajít do jiných divadel, aby měl člověk srovnání a lepší přehled. 

Máte kolegyni, na jejíž názor dáte, a víte, že vám ho řekne upřímně? 

Kristýnku Frejovou. Kamarádku, jejíž názor mě vždycky zajímá. Ale během zkoušek rozebíráme představení všichni pořád dokolečka a já se snažím naslouchat každému podnětu. Někdy se vytvoří dva tábory, z jednoho slyšíte „přidej“, z druhého „uber“. Vždycky je zásadní poslední slovo režiséra. Konkrétních připomínek si vážím víc, než když někdo řekne „dobrý, gratuluju“ a jde pryč. Kritika se neposlouchá tak dobře, ale je taky důležitá. Navíc kdyby všechno bylo jenom krásné, tak si tolik neužijete ta výjimečná představení. 

Když jdete do divadla, vidíte, co laik nevidí. Pozorujete na sobě profesionální deformaci? 

Bohužel ano. Dobré představení poznám podle toho, že mě opravdu vtáhne a neruší mě něčí výkon nebo nevýkon. Většinou ale chodím na kolegy, takže jsem přející. Nejhorší je, když přijde pocit „já bych to udělala jinak“. To je úplné peklo, za to se strašně stydím! 

To přece nemusíte, pokud si pak nepozvete režiséra na kobereček, ne? 

Vadí mi jen, když nejsem schopna nadhledu. Vím, že představení má danou podobu z nějakého důvodu. Pokud si ji dokážu odůvodnit, je to dobré. Zásadní problém nastává, když té hře prostě nevěřím. 

Původně jste absolventka obchodní akademie, že? 

Ano, ale nikdy jsem se neživila ničím jiným než hraním. Na střední škole jsem se dostala do autorského Divadla Skleněných bublin, které vedl náš pedagog. Tam jsem pochopila, že hraní je můj šálek kávy, a šla jsem zkusit JAMU. Nevěřila jsem si, měla jsem minimální zkušenosti, ale vždycky mě hrozně lákalo být na jevišti. 

Co vás na tom lákalo nejvíc? 

Jsem asi trochu ztřeštěná, nevydržím dlouho sedět na židli. Asi mám v sobě vnitřní exhibicionismus a potřebu něco tvořit. Jako divák jsem divadlo prožívala, ale tak jinak, vyskakovala jsem ze sedadla a přehrávala si různé situace, které se mi líbily. 

Klepněte pro větší obrázek

 

Takže žádné zábrany? 

Moc ne. Já mám zábrany, když mám mluvit za sebe, moderovat nebo se v kolektivu zvednout a říct svůj názor. Já vám svůj názor napíšu, ale promlouvat k lidem, to není nic pro mě. Zato za postavu se člověk schová. Text je daný, nemusíte hledat slova, víte, co vás čeká… vám samotné se nemůže nic stát. Postava vytvoří bublinu, která vás chrání. Když vystupuju sama za sebe, cítím mnohem větší zodpovědnost. Navíc obdivuju umění mluvit plynule, souvisle, stručně. Já takový komunikátor nejsem. Ale asi se moc sleduju. 

Ve smyslu sebekritičnosti? 

Ano. Říkám si „teď jsem se zadrhla, teď opakuju“… Beru to jako sloh. 

Jste s kolegy z Divadla Skleněných bublin ještě v kontaktu? 

Bohužel ne, jen přes Facebook. Ale ráda bych se s nimi sešla. Vašek Syrový a František Procházka, to díky nim jsem si v sedmnácti našla povolání, které mě baví. Docela pozdě. 

Pozdě? 

Jistě, některé děti chodí do dramaťáku už od první třídy. Já jsem dělala karate, tanec, hrála na klavír… ale divadlo mě nikdy nenapadlo. Jen se staršími sourozenci jsme vždycky trochu blbli. 

Oni k umění neinklinují? 

Inklinují. Sestra šije a maluje, psala i pohádky, dělala s dětmi divadlo… Je velmi kreativní. Bratr je velmi dobrý animátor, hraje na kytaru, krásně maluje. Oba jsou prostě všestranní. 

Rodiče vás ve všem podporovali? 

Ano, mám úžasnou rodinu. Cokoli jsem si usmyslela, bylo mi povoleno, žádné zákazy si nepamatuju. Jen když mi v páté třídě nabídli zkusit baletní školu v Brně, mamka to rázně odmítla, protože povolání tanečnice je strašně těžké. A já jsem si nedupla, asi jsem sama cítila, že bych to nezvládla. 

Rodina vám dala dobrý základ… 

To tedy! Je to můj největší životní dar. Díky tomu, že ji mám v zádech, se cítím strašně silná. Ať jsem dělala jakékoli životní rozhodnutí, nikdy jsem neměla strach o živobytí. Věděla jsem, že bych se měla kam vrátit a že je nás hodně. Že všechno zvládneme. 

Takže rodina je pro vás nejen zázemím, ale i psychickou oporou? 

Tou největší. Vím, že ať udělám cokoli, rodina za mnou bude vždycky stát. A to je nejvíc. Když to říkám, mám skoro na krajíčku. 

Jste živým důkazem toho, že člověk celý život staví právě na tomhle. 

Jsem přesvědčená o tom, že to tak je. I co se týče sebevědomí. Když se nám něco povedlo, byli jsme poplácáni po zádech, ale zároveň nás naši nikdy nikam neprotlačovali, spíš říkali „necpi se tam“… Měli jsme velmi zdravou výchovu. Hodně jsem chtěla rodičům dokazovat, že jsem něco udělala dobře, protože jsem věděla, že pochvala přijde a že jim udělám radost. 

Nesouvisí to s rolí nejmladšího? 

Nevím, možná. Sestra to měla úplně jiné a určitě těžší. Když jí byl rok a půl, narodil se bratříček, takže najednou byla velká Monička. Já to vidím ze svého pohledu, ale je fakt, že sourozenci mi prošlapali cestu. Rodiče se učili za chodu, vždyť první dítě měli v jednadvaceti! Každopádně kdyby vám naši rodinu líčila Monika, byl by to asi trochu jiný příběh. 

Ale tím je to zajímavější, ne? 

Je. Vždycky se lidí ptám, jakou mají rodinu, kolik mají sourozenců. Baví mě sledovat rodinné příběhy. Je zábavné, když si doma sedneme a říkáme si, co si z dětství pamatujeme, co koho ovlivnilo. Většinou jsou to naprosto obyčejné věci, momenty, které byly pro rodiče absolutně nedůležité a už o nich nevědí. Někdy vás ovlivní jedna věta, aniž by si to ten, kdo ji řekl, uvědomoval. 

I v tom spočívá rodičovská zodpovědnost, že? 

No právě. Musíte jít svým dětem ve všem příkladem. Nestačí něco jen říct, musíte se tak i chovat a jednat. 

Probíráte už s partnerem, jaký typ výchovy budete uplatňovat? 

Zatím si z toho spíš děláme legraci. Ještě se honem musíme pořádně vyspat, v klidu si číst, podívat se na film, odpočívat, protože až porodím, už se nikdy nevyspíme. 

Ale vyspíte… 

Mě teď všichni jen straší. Někdy říkám: „Už mě nechte být!“ A Matěj mě uklidňuje, že jak si to zařídíme, tak to bude. Je mi jasné, že tak jednoduché to nebude, ale těším se. 

Někdy to jde. Můj syn se ve dvou letech naučil, že když si chce v šest ráno hrát v obýváku, musí nejdřív zavřít dveře ložnice. 

To se mi líbí, doufám, že u nás to bude taky tak. Nejsem příznivkyně čistě liberální výchovy. Jsem pro to, aby se děti plácly přes zadek, když už zlobí moc, ne že ne! Děti nad sebou musí mít autoritu, dnes ji často nemají a v tom je problém. Samozřejmě tím nemyslím křik a bití, on postačí i přísný pohled. A dítě ví, že po třech přísných pohledech už přijde plácnutí přes zadek. Že se děti nemají bít, o tom žádná! Ale když máte dva mimořádně živé kluky, musíte mít autoritu. 

Souhlasíte tedy s tvrzením, že když mají děti hranice, cítí se bezpečně, protože vědí, v jakém rámci se můžou pohybovat? 

Určitě. Připomíná mi to práci na roli. Ráda pracuju s režiséry, kteří mi dají hranice postavy, a mezi nimi už mě nechají tvořit. Pak už jen potřebuju zpětnou vazbu, jestli jdu dobrou cestou a moc nevybočuju. Když vám režisér dává hranice, má pak celá inscenace jasnou tvář a herci hrají stejným stylem, žádné rozmělňování. Jiní vás šněrují po každé větě, a to pak ztrácíte svobodu a chuť něco tvořit. Člověk už přestává nabízet, protože je hned kritizován. Ve výchově je to myslím hodně podobné. 

Tak to máte ideální průpravu… 

To se teprve uvidí. Nejsem zvyklá být v pozici režiséra. Je těžké nešněrovat a zároveň nastavit hranice, často jde o nuance. Ale může to být dobrodružství! 

Podle některých psychologů děti svazuje také „nálepkování“, a to i pozitivní („ty jsi moje hodná princezna“, „ty jsi jedničkář“). Máte z dětství takovou zkušenost? 

Mohlo by to tak být. Hodně vás ovlivňují negativní „nálepky“, ale vliv můžou mít i ty pozitivní. Možná jsem to taky tak vnímala. Byla jsem chválená a pak jsem se hrozně bála, že zklamu. 

A ještě k tomu mají Panny pověst perfekcionistek. Jste taková? 

Jsem, ale už dokážu odlišit, co je důležité a co ne. Čím víc práce máte, tím víc zjišťujete, že když trochu polevíte, nic zásadního se nestane. Že všechno nemusí být tak dokonalé. Ale bývala jsem trpělivější. 

V jakém smyslu? 

Třeba v dokončování. Váže se k tomu vzpomínka: Na základní škole jsme při pěstitelských pracích zametali veřejné prostranství. Hodina už skončila a všechny děti odcházely, kromě mě. Nedokázala jsem odejít, dokud nebudu mít hotovo. Nejlepší kamarádka mě až prosila, ať už se na to zametání vykašlu, ale já jsem to chtěla dodělat. 

To je ale hezké, idealistické… 

Ano, ale působila jsem asi trochu jako podivín. 

…a ideály si musíme pěstovat! 

Přesně tak, a hlavně je musíme pěstovat v dětech. Dát jim morální zásady, aby pak měly v pubertě co porušovat. Když od začátku nebudou mít co porušovat, zajdou mnohem dál. 

Co dalšího jste se postupem času naučila? 

Můj velmi dobrý přítel, psycholog, mi kdysi řekl: „Vyjmenuj deset věcí, které máš na sobě ráda.“ Nebyla jsem toho schopna. Rozhodně ne sebevědomě a bez různých „ale“. Dnes už se snad umím sama ocenit. Také jsem z domova byla jako nejmladší zvyklá, že se vždycky rozhoduje za mě. A pak jsem měla problém udělat některá důležitá rozhodnutí sama. Dlouho jsem cítila potřebu ptát se, jestli je to správně, vlastně někdy i teď. Ale už jsem pochopila, že dělat špatná rozhodnutí může být i zábava, je to prostě hra života. Dřív mě ta představa strašně stresovala. Přesto si někdy pomyslím – jo, kdybych se tenkrát rozhodla jinak… 

 Zpětně si to říkáte? 

Občas ano. Ale už mám za sebou i ta dobrá rozhodnutí… Nicméně tohle mi dlouho trvalo. Byla jsem zvyklá být poslušná. Vždyť já nerozhoduju ani o svých rolích, záleží na tom, jaké vyjde obsazení. Fakt, že jsem zvyklá být v angažmá a že jsem v něm radši než na volné noze, může taky souviset s výchovou. Pořád potřebuju rodinu. Teď už jsem samostatnější a dospělejší, ale dlouho jsem byla děcko, co potřebuje oporu. 

Foto: Ivy E. Morwen 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve vám pracovní plán vadí, skrze Uran si nerozumíte s nadřízenými ženami. Odpoledne se vám však dobře komunikuje se stálými…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci