[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Máte zkušenost, že by vás nějaké dítko při vystoupení něčím vyloženě dostalo?
Při vystoupení si na některé písničky beru děti z publika na pódium a stává se, že se některým dětem pak nechce z pódia dolů. A já v tu chvíli mám dvě možnosti. Opakuji dokola, že se nejdříve všechny děti vystřídají a pak začneme druhé kolo, ale to moc nezabírá. Nebo odvedu dítě ke schůdkům na pódium. A když se vrátím na místo, tak to stejné dítě je tam zas. A za chvíli zase a maminka už taky neví, co s ním, a vznikají komické situace. Když se pak směje celý sál, tak většinou rezignuju. (směje se)
VIDEO: Testováno mámou: Chytré hry pro děti
Máte někdy obavy, že by to děti nemuselo bavit a že by neudržely pozornost?
Nemám, protože jsem byla vycvičena z domu. Mám tři děti a každé z nich vyžadovalo jinou péči a jinou zábavu. Každá máma se snaží podle sebe zabavit dítě a čeká, co na něj zabere. Píšu jednoduché rytmické písničky s jednoduchými texty a spoustu z nich mají oblíbené i děti s postižením, například s autismem. Dětské publikum je specifické a vím, že když začínáme vystoupení, nesmím se zadrhnout a musím udržet rytmus až do konce. Pokud to nezvládnu, děti se začínají bavit po svém nebo odcházejí.
Některé děti jsou přirozeně temperamentní a hned se do každé akce zapojí, jiné sedí zastydlé v koutku a chraň Bůh, aby šly juchat na pódium. Budete mít asi zkušenost s oběma typy dětí. Jak dokážete usměrnit jedny a povzbudit druhé? Když je třeba ve školce dvacet až třicet dětí najednou, fungují jako skupina a většina z nich spolupracuje. Některé se bojí a sedí vpovzdálí, ale po pár písničkách zjistí, že se není čeho bát, a přidají se k ostatním. Samozřejmě jsou také děti, které musí mít neustálou pozornost a mluví na mě během zpívání nebo vyprávění, a to je pak dost těžké, aby člověk nezačal koktat. (směje se)
Čemu jste se věnovala před tím, než jste začala skládat a zpívat?
Zpívám a píšu od základní školy, ale po studiích jsem pracovala v kanceláři. Moc mě to tam nebavilo a hledala jsem své místo na světě. Teprve po třetí mateřské dovolené jsem se odvážila prezentovat se na veřejnosti.
Jste už trojnásobnou babičkou. Patříte mezi ty typicky "rozmazlovací", nebo občas i mentorujete?
Někdy jsem mentorující, protože je to zrovna potřeba, ale jsem i babička rozmazlující, protože mám pocit, že bych holkám měla nějak vynahradit ten čas, který trávím s jinými dětmi na koncertech. Je to těžké, když mám ráda všechny. Ale babičkovskou roli si užívám moc.
Prozraďte něco o svých vnučkách...
Když se narodila první vnučka Viki, krásné usměvavé zadumané miminko, všichni jsme kolem ní poletovali, jen můj syn Ondřej měl pocit, že ji já, maminka tří dětí, nezvládnu ani přebalit! Teprve když byla větší, mohla jsem si ji vzít na první výlet na víkend. Moc nemluvila a mně najednou přišlo hrozně těžké se s ní dorozumět. Díky ní vznikla písnička Mimi bůů. Pak se narodila Justýnka, ta měla už od narození čertíky v očích. Rošťák po tatínkovi a andílek po mamince v jednom. Ta ví přesně, co dělá. A pro ni jsem napsala písničku Pod hladinou. No a před dvěma lety se narodila třetí vnučka Vivi, a to je dítě s názorem. Už jsem úplně zapomněla, jak se člověk cítí po probdělé noci: nakrmit, přebalit, nakrmit, přebalit... Pro ni jsem napsala písničku Pro malou Vivi. Pokud můžu, jsem s nimi co nejvíc. Jen musíme ladit moje pracovní víkendy, když se chceme sejít.
Co holky momentálně nejvíc baví?
Viki má moc ráda koně, Justýnka má ráda zvířata obecně, koně, psy, kočky, morčata – kromě koně mají doma všechna. A Vivi miluje nálepky, auta, panenky, maluje a tancuje. Ve dvou letech zatím všechno zkoumá. Se staršími holkami jezdíme pravidelně na lyže a na kola, myslím, že jsou čím dál šikovnější.
Když srovnáte výchovu a vůbec dobu, když jste byla čerstvě maminkou, a dnešní časy – mají to dnešní maminky těžší, nebo lehčí?
Já byla maminkou v různých obdobích. První dítě, syna Ondru, jsem měla na vysoké škole a vše jsem zvládala lehce a měla jsem spoustu času na něj i na učení. S hlídáním mi pomáhali rodiče, ale maminka už byla v té době nemocná, a než se nám narodila Kristýnka, tak zemřela. A najednou už jsem se neměla koho zeptat a bylo to všechno jiné. Potom jsem už musela plánovat, co, kdy a kde a s kým. A když se pak po devíti letech narodila Eliška, tak to už bylo téměř stejné jako dnes. Maminka logistik, taxikář, provianťák a tak. Nejde říct, kdo to má lehčí, nebo těžší. Každá doba má své. Ano, musela jsem kdysi prát plenky v ruce, když jsme jeli na hory, ale krásně se na to vzpomíná.
Je čím dál těžší udržet dnešní děti zvyklé na iPady, mobily, YouTube a další vymoženosti doby. Kvitujete tyto technologické "pomocníky" rodičů, nebo jste spíš proti nim?
V tomto je dnešní doba fajn, děti i rodiče mají spoustu možností. Když moje starší děti byly malé, byla jen Česká televize a pohádky byly jen v omezeném čase. A když byly nemocné, bylo to těžší. Dnes si mohou rodiče s dětmi lépe rozvrhnout, co budou dělat. Když je špatné počasí nebo jsou nachlazené, mají na co koukat, můžou hrát hry. Myslím, že děti chápou, když jim řekneme a vysvětlíme, že vše je dobré užívat s mírou. A když to nechápou, stačí vypnout wifi. Nebo vytáhnout nějakou zaručenou stolní hru. Pokud jsou rodiče pracovně vytížení, jsou děti více na mobilech a tabletech, a jestli je to dobře, nebo špatně, záleží na úhlu pohledu.