Maminka.czMiminko

Proč miminka potřebují pláč? A znamená vždy jen to negativní?

Michaela Láchová 19.  7.  2019
Většinou ho vnímáme jako cosi negativního. Pojďme se ale na pláč podívat z opačné stránky. K čemu je dobrý? A v čem nám všem může pomoci?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Proč děti potřebují pláč? Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak toto téma uchopit. Protože jsem si spíš kladla otázku: Proč by ho měly potřebovat? A ze všech úvah mi vyšlo gros tohohle textu: Pláč potřebují nejenom děti, ale i jejich rodiče. A proč tedy? 

Maminko, chci ti říct… 

Kdyby tak novorozenec otevřel oči a tiše řekl: Maminko, vstávej, mám trošku hladík. Ale ne. Brečí. Maminko, mám mokrou plínku, je mi horko, nechci tady být sám… Nic. Brečí. Pláč je totiž jeho jediným komunikačním prostředkem. Jinak nám neumí oznámit, co se děje, co potřebuje, co cítí. 

Dohromady je z toho i několik hodin pláče denně, ze kterého jde jedné unavené mámě hlava kolem. Je to takový trénink nervů, budujeme si tak určitou psychickou odolnost, která se nám v budoucnu může hodit. Hormony, kterými je maminka po porodu hojně vybavená, velí: pláč je třeba utišit. Způsobují jí totiž stres vždy, když dá její drobeček o sobě takhle vědět.

Jak poznáte, že je vaše miminko hladové? Tohle jsou jasné signály!

Plačící kojenec navíc dosáhne hlasitosti až 85 decibelů, což je pěkný zápřah na už tak pocuchané nervy rodičů. Často pak tápou nad tím, co jej vlastně způsobilo, a snaží se hledat jeho příčinu, což bývá hlavně zpočátku, u novorozence a kojence, sakra těžké (napovědět vám může video v úvodu článku).

 

Pláč děti i rodiče potřebují, aby si navzájem porozuměli i beze slov...

 

Právě díky tomu, že se ale u svého dítěte postupně naučí poznávat druhy pláče, naučí se s ním komunikovat a rozklíčovat jeho potřeby, přání a tužby. A to by bez takovéhle praxe máma jen těžko zvládala. Čím více totiž je v kontaktu s miminkem, tím lépe ho dokáže pochopit. Protože každé dítě je originál a každé dítě potřebuje trošku jiný přístup. Můj první závěr tedy zní: Pláč děti rodiče potřebují, aby si navzájem porozuměli i beze slov. 

Fenomén naší kultury 

Zajímavé ale je, že ne všude jsou děti tak uplakané jako nás. „Během prvních tří měsíců propláčou děti v západní kultuře bez zjevného důvodu průměrně dvě hodiny denně,“ píše Aletha Solterová v knize Moudrost raného dětství. Proč tomu ale tak je, když v západním světě panuje relativní blahobyt? Zajímavě o tom píše psycholožka Pavla Koucká: „Žádné jiné savčí mládě totiž nebrečí, či nevydává jiný srovnatelný zvuk – kvičení, mňoukání atd., tak často a tak dlouho, jako mládě člověka… Celkem často vidíme nakrmená, vyspalá a přebalená miminka, jak křičí a křičí a utěšit se je nedaří ani v mámině náruči. Většina rodičů hledá v těchto případech vysvětlení v různých, těžko dokazatelných bolestech, protože hmatatelná fyzická příčina nám pomáhá, abychom nespokojenost dítěte lépe snášeli. Jako když se ženě nechce do sexu a vymluví se na bolest hlavy,“ doplňuje.

A nabízí překvapivou, podle mě celkem logickou úvahu o příčině. Tím je bezpečnější svět. „Na první pohled to zní jako postavené na hlavu: proč by měly děti více plakat v bezpečí? To spíš naopak, ne? Z evolučně etologického hlediska si však právě v bezpečnějším světě může dítě dovolit přivolávat rodiče a získávat jeho pozornost hlasitými projevy. Jen tam, kde nehrozí, že spolu s rodičem přiláká i šelmu či nepřítele,“ vysvětluje. 

Proč pláče? Kojenci jsou senzitivní. Důležité je i to, jak se cítíte vy!

Další příčinou může být i způsob života, který většina lidí ve městech vede. „Často pozoruji, že miminka pláčou, když je kolem nich příliš rušno. Jedná se o rys naší kultury a doby: místo aby matky s miminky trávily první týdny v klidu a ústraní, hrnou se návštěvy už do porodnice. A jakmile se ocitneme doma, chceme toho spoustu zvládat, stíhat dítě i domácnost, společenské kontakty a nějakou tu práci. Zejména malá miminka potom často pláčou z přetažení, z nadbytku podnětů. Typicky ve večerních hodinách,“ podotýká. 

Antropoložka Meredith F. Small ve své knize „Naše děti, naše světy“ popisuje právě pláč napříč kulturami. Pláč existuje u všech, ale intenzita a délka jsou v různých zemích překvapivě odlišné. Stejně tak je na tom rozdílnost výskytu kolik v zemích, kde miminka tráví většinu dne v náruči nebo na těle matky, a v zemích, kde tráví miminka více než polovinu dne o samotě. Pláčem miminka reagují na nové, jiné prostředí, odlišné od toho, co biologicky očekávají (tedy na odkládání, méně kontaktu s maminkou…). 

Pláč neznamená vždy jen hlad. Proč dítě nekonejšit krmením?

Pláčem řeší i trauma z porodu

Mnoho maminek má také poporodní trauma – přirozených porodů s následným bondingem a samopřisátím je stále bohužel spíš jako šafránu, stejně tak ne ve všech porodnicích dbá personál na to, aby nebylo miminko od mámy odloučené. I já jsem to z kapacitních důvodů porodnice zažila, a trauma bylo hnedle na světě. „Trauma z porodu a deprese se přenáší na dítě. Dříve lidé brali život víc prostě, tak, jak šel. Dnes se snažíme mít dění pod kontrolou. V těhotenství se stresujeme, aby bylo vše v pořádku. Porody jsou málokdy přirozené, většina matek zažila alespoň nějaké lékařské intervence. Výsledkem je fyzicky zdravé dítě, o psychiku se však lékaři téměř nezajímají,“ poukazuje Pavla Koucká. Řadou výzkumů to ve své knize dokládá i Aletha Solterová. Miminka se zkrátka pláčem často zbavují stresu z postnatálních, perinatálních a dokonce ještě prenatálních traumat. 

Nenech mě plakat… 

K čemu ale pláč miminka nepotřebují je, aby se naučila, že nemůžou s rodiči manipulovat. Takhle to totiž nefunguje. Rodiče někdy přistupují tímhle způsobem k výchově už od kolébky: hlavně ho nerozmazlit! Nechat vybrečet! Když ale nakonec dítě plakat přestane a vysílením usne, není to výhra. Jen rezignovalo. Takový přístup se přitom odrazí v pozdějším věku, kdy se může zásadně podepsat na jeho emoční inteligenci. Na pláč je zkrátka třeba reagovat.

Představme si, že bychom plakali a zoufale se svému partnerovi snažili něco říct – a on by zavřel dveře, zhasnul a odešel… Pokud se ale navzájem vnímáte všemi smysly, vzájemně se dotýkáte a nasloucháte si, můžete si porozumět i beze slov. Stejně jako se svým drobečkem. Tady by jistě odpůrci mohli namítat, že snažit se od nemluvněte okamžitě uspokojovat potřeby dítěte je cesta k rozmazlené ratolesti, která bude vyžadovat vaši asistenci na lusknutí prstů. Tady ale přímá úměra prostě nefunguje. 

Necháváte miminko vyplakat? Tady máte několik důvodů, proč to nedělat
Témata: Porod, Novorozenec, Miminko, Kojenec, Praktické rady, Miminko, Dítě je na světě, Rodiče, Naše tipy, pláč, Lusknutí, Gros, Hlasitost, Pavla Koucká, JEN, Lusknutí prstu, Přetažení, Kultura, Maminka, Trauma, Většina matek, Šafrán, Moudro, Děti, Pláč dětí