Plácnutí na zadek to nevyřeší. Neubližujte sobě ani dětem

Už spisovatele Karla Čapka okouzlilo, jak studený Angličan roztaje, když má před sebou dítě. Angličané jsou na cizí děti nesrovnatelně milejší než my a svoje vlastní se snaží vychovávat důsledněji bez toho, že by je plácli nebo jim tu a tam jednu vlepili.

Otec se rozkřiknul na čtyřletou dceru, a když nepřestala srkat vodu z louže, opakovaně ji plácnul po zadku. Matky přítomné v parku udiveně zvedly hlavu a v očích měly soucit. Nikoli s dítětem, ale s otcem. Pod pravidelně prořezávanými vzrostlými duby malého anglického města oblíbeného mezi londýnskými finančníky se podobné scény totiž normálně neodehrávají. Mezi anglickou a americkou střední třídou platí nepsané pravidlo, podle kterého se fyzické tresty u dětí nepoužívají ani ve výjimečných případech.

Děti v Anglii a ve Spojených státech výprask dostávají, ale ne středostavovské děti. Fakt, že zjevně vzdělaný muž uhodil na veřejnosti dceru, všichni přítomní dešifrovali jako známku toho, že musel být extrémně vystresován; pravděpodobně zrovna ztratil práci.

Psal se listopad roku 2008 a v Anglii propukla největší novodobá krize, bankrotovala jedna firma za druhou. Pamatuji si přesně jak datum, tak situaci, protože to bylo poprvé a naposled, co jsem v průběhu šestnácti let byla v Anglii svědkem „bití“ dítěte. V Čechách naopak skoro při každé návštěvě supermarketu slyším, jak matka ječí na dítě, nebo mu dokonce jednu vlepí, plácání je běžné i u vyloženě malých dětí. Je to škoda, protože podobným chováním ubližujeme nejenom dětem, ale i sobě. 

Nikdy nebít? Řekne se to lehko

Jakákoli politická debata ohledně zákazu fyzických trestů většinou vybublá do ztracena. Ale pokud jste rodiči malého dítěte, není až tak důležitá jako vaše vlastní osobní „debata“. Nevím jak vy, ale já si vybavuji všechny fyzické tresty mých rodičů. Měla jsem štěstí, můžu je spočítat na prstech jedné ruky. Teď, když jsem sama matkou, považuji za velmi zajímavé zalovit v paměti a vybavit si, k čemu trest nevedl, a taky to, co jsem si z něj odnesla.

Rozhodně trest ani jednou nepomohl k tomu, abych neopakovala chování, které vyprovokovalo otce, aby mi dal vzteklou herdu do zad nebo facku. Naopak, příčina trestu byla pro mě okamžitě druhořadá, protože moji hlavu, stejně jako moje srdce, naprosto zaměstnal šokující fakt, že otec, který se o mě dosud pečlivě staral, mě bouchnul. Pamatuji si zmatek, který tím v mých citech vůči němu vyvolal. Jeho dosud nezpochybnitelná autorita okamžitě utrpěla. Místo abych zpochybňovala vlastní chování, začala jsem pochybovat o jeho.

Protože z pohledu dítěte (a psychologové mu dávají za pravdu) je fyzický trest vždycky známkou selhání dospělého. A pokud fyzický trest zabírá, tj. mění chování dítěte, zabírá jenom krátkodobě a za cenu toho, že narušuje osobnost jedince. Dokonce ani v nebezpečných situacích, jako je přecházení silnice nebo blízkost rozpálených kamen, vaše opakované bouchnutí nevyvolá v dítěti Pavlovův reflex, který by ho v budoucnu mohl chránit. Do svých tří let dítě není schopné vnitřní seberegulace, proto nepřetržitě potřebuje vás a vaši ustavičnou ochranu.

Péče o malé dítě je úmorná tím, že nemůžete ani na chvíli vypnout, nemůžete je spustit z očí. A sebedůslednější plácání vás této odpovědnosti nezbaví. Oliver James je jen jedním z dlouhé řady moderních psychologů, které dlouholeté průzkumy přivedly k závěru, že dokonce i občasné fyzické nebo agresivní verbální trestání dětí poškozuje jejich osobnost. Olivera Jamese jeho máma mlátila hlava nehlava a jako většina podobně vychovávaných kluků se coby dítě začal chovat agresivně. Za svůj největší úspěch dnes považuje fakt, že se sám dokázal vyhnout (dokonce i občasnému) bití svých dětí. 

Sukovice v lese 

Při nedávné procházce lesem jsem v Čechách narazila na známou, matku s třemi dětmi. Těšila jsem se, že si popovídáme, zatímco naše děti si budou na louce hrát. Idyla však trvala jenom pár minut. Jedno z dětí začalo ostatní ohrožovat sukovicí a jeho matka k mému úžasu jenom začala nesměle s dítětem vyjednávat ohledně nebezpečného klacku. Zatímco její miláček se bavil tím, jak ostatní v hrůze uskakují, ona ve snaze „nenarušit jeho osobnost příkazy“ si s ním evidentně nevěděla rady. Bleskově jsem pobídla vlastní děti a s úlevou jsme unikly k nejbližší vesnici.

Bez disciplíny a vymezování se dobrá výchova prostě neobejde. Volnost a nedostatek vymezujících pravidel ještě z žádného tvora nevytvořily šťastné dítě a už vůbec ne šťastného dospělého. Jedním z nejtragičtějších příkladů, co se stane, když dítěti poskytnete volnost a lásku bez jasných hranic, jsou deníkové vzpomínky lidí, kteří vyrostli v šedesátých letech v komunitách hippies v západní Evropě: vykolejení jedinci bez pocitu sounáležitosti, připravení o vnitřní kompas, který by jim umožnil navazovat s ostatními lidmi trvalé vztahy.

Když dítěti poskytnete disciplínu a řád, jenž respektuje jejich osobnost, děláte pro ně totéž, co zahradník, který k mladému kmínku přitluče kolík, aby se měl ve větru o co opřít. A taky pomáháte předcházet situacím, v nichž byste mohla mít nepotlačitelnou chuť potomkovi jednu vlepit. 

Bití ne, disciplína ano 

Latinsky disciplína doslova znamená „instruktáž, učit, poučit se, vedení“. Jakmile se vrátíme k původnímu významu slova disciplína, její význam nemůže vadit ani nejbenevolentnějšímu experimentátorovi na poli výchovy. Nejdůležitější je sama pro sebe si ujasnit, co v žádném případě není dovoleno – pak je jednodušší tato „absolutní NE“ vyžadovat od dítěte. S veškerou vážností musíte trvat na svém NE v případě, že dítěti hrozí nebezpečí zranění nebo když je váš potomek agresivní vůči jiným dětem. O všem ostatním se dá diskutovat a záleží na vašem osobním přístupu.

Prvorození mají většinou tu smůlu, že jejich zánovní rodiče jsou plni výchovného elánu. V případě ročního dítěte je přitom nejlepší stran výchovných instrukcí držet se naprostého minima. Než se rozhodnete trvat na nějakém „NE“, dvakrát zvažte, jestli je to skutečně nezbytné. Největší potíž tzv. problémových dětí jsou většinou jejich rodiče.

Tedy přesněji nesmiřitelnost a neúnavnost, s jakou ustavičně vyžadují od dítěte „správné“ chování. Na důležitých věcech musíte trvat. Ale disciplínu má smysl uplatňovat teprve tehdy, když je dítě s to rozlišit, co je správné a co nesprávné. 

Z vlastní zkušenosti 

Zvláště v případě, kdy člověk vyrostl s tím, že se na něj šťavnaté nadávky jen sypaly, je strašně těžké překonat v sobě nutkání je použít, když sami máme vztek. Ale obrovsky se vyplatí to zkoušet a odolávat. Neexistuje matka, která by nezažila chvíli, kdy své dítě nenávidí. Ale čím dospěleji se dokážete v podobných situacích chovat, tím snadněji se vaše dítě naučí civilizovanému chování, protože vidí, že z necivilizovaného chování jeho laskavá maminka rozhodně radost nemá.

Uprostřed čela mám tlustou jizvu. Je ze dne, kdy si moje dvouleté zlatíčko postavilo hlavu a já s ním nemohla hnout. Když ani po šedesáté nic nezabralo a zase řeklo NE, abych si vybila zlost, vyběhla jsem zběsile do schodů a vzteky bez sebe jsem přehlédla ocelový žebřík spuštěný z půdy. Zbrocená krví, čelo rozpárané, jsem klidně dcerunku vyzvala: „Tak, teď vidíš, že maminka opravdu potřebuje, abys jí pomohla, pojď dovnitř, musíme zajet na kliniku.“ Dítě si mě zvědavě prohlédlo a pak stejně klidně řeklo: NE. Ta jizva nás dnes po čtrnácti letech zvláštním způsobem spojuje.

Moje dcera chápe, že to občas muselo být pro mě těžké jí jednu nevyšít a já jsem vděčná, že jsem byla nucena své tvrdohlavé dítě vychovávat v prostředí, ve kterém jsem si nemohla dovolit jí jen tak jednu lupnout. 

Trpí tělo i duše 

Z tělesných trestů běžně schvalovaných rodiči jsou nejčastější facka, výprask, tahání za uši nebo vlasy. Stále je běžnou praxí dát dítěti hlavu pod studenou vodu, aby se „uklidnilo“. Stejně pokřivené a škodlivé je i duševní utrpení. Ubližující a ponižující slova (jsi neschopný, debil, odporný, nesnesitelný, nikdy nic nedokážeš...) dítě destabilizují, trápí a ono začne být úzkostné a přestane si věřit. 

Stopy napořád 

Podle řady výzkumů se ukazuje jasná souvislost mezi výchovnými výprasky dětí v rodině a zvýšeným rizikem toho, že se oběť násilí stane sama agresivní, bude se chovat asociálně (necitlivost, podvádění, lhaní) a trpět psychickými problémy, jako jsou úzkostné a depresivní poruchy, bude závislé na alkoholu a drogách.

Závěry tedy vyplývají jasně: Je-li dítě obětí agrese, učí se být agresivní, a čím je toto chování k dítěti násilnější, tím násilněji se bude chovat i dítě. Nejčastěji dostávají výprask děti do tří let věku, jsou tedy nejohroženější skupinou. 

Dítě není zlý hajzlík 

Když se rozzuří dvouleté dítě, to nejhorší, co můžete udělat, je zase mu nařezat. Vaší dceři daleko víc prospěje, když se překonáte a místo dobře mířené rány dítě pevně obejmete, aby sebou přestalo mlátit a vidělo, že máte situaci pod kontrolou.

Pokud kope a křičí, musí být objetí hodně pevné. Je to nejrychlejší a nejspolehlivější způsob, jak zklidnit a utišit. Bráníte jí sice, aby brala z regálu sáček s bonbony, ale přitom to děláte tak, že nepřestává cítit vaši lásku. Jakmile udeříte, potomek se cítí odmítnutý, zhrzený a bude se v něm hromadit zlost. Když se vám podaří situaci zvládnout, dvouleté dítě už je schopno spoustu věcí pochopit. Myslete tedy na to.

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nenakládejte s většími předměty, určitě teď ani nerenovujte kuchyně ani koupelny. Máte tak skrze Saturn chuť zůstat doma i proto, že…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci