[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Celý příběh manželů Štěpánkových o cestě k rozhodnutí stát se pěstouny začíná už v roce 1997, a to narozením jejich třetího potomka. Syn Tomáš se totiž narodil s diagnózou Downův syndrom. I přes doporučení lékařů rodiče nikdy neuvažovali, že by chlapečka umístili do ústavu. „Byl to nápor. Řešili jsme neustále nemoci, běhali po doktorech. V té době bylo k dispozici ještě málo informací o těchto dětech, málo podpory. Kdybych před dvaceti lety věděla, co vím dnes, žilo by se nám snadněji,“ vzpomíná Michaela.
Postupně se podle jejích slov situace zklidnila, návštěv lékařů ubylo, Tomáš začal chodit do speciální školy. „Ve škole jsem potkávala maličkou holčičku s Downovým syndromem. Napadlo mě, že je možná někde podobné dítě, které ale nemůže vyrůstat ve své rodině, a začala přemýšlet o pěstounství. Jasno jsem měla v tom, že chci pečovat o dítě se stejným hendikepem, jaký má můj syn. Vybavuji si ten den, kdy jsem se rozhodla,“ říká Michaela.
Vše probrala s rodinou, její muž a děti souhlasili. V roce 2012 si podala žádost a spolu se svým mužem byli zařazeni do přípravy pěstounů. Od podání žádosti do přijetí nového dítěte uběhl necelý rok. „Je správné, že lidé procházejí přípravou. Projdou jen ti, kteří jsou skutečně připraveni, a to je dobře. Jak pro děti, tak pro pěstouny. V rámci přípravy jsme navštívili dětský domov. Tam jsem zahlédla malého kluka s Downovým syndromem. Byl to Saša, ale tenkrát se ještě předpokládalo, že se vrátí do své původní rodiny,“ vypráví pěstounka.
„Jediné, z čeho jsem měla opravdu strach, bylo, že mě neschválí. Ale vyšlo to. V roce 2013 jsme si přivezli krásnou tříletou Míšu, holčičku s Downovým syndromem. Když jsme ji poprvé navštívili v dětském domově, hned nám skočila do náruče. Po druhé jsme přijeli na více dnů, společně jsme se seznamovali, byl s námi i můj syn Tomáš. Po třech dnech jsme si Míšu odváželi s sebou,“ pokračuje ve vyprávění Michaela. Pěstounskou dceru Míšu navštěvuje její původní rodina, její otec a babička. O dva roky později se Štěpánkovi rozhodli přijmout ještě jedno dítě. „Viděla jsem, že Míša potřebuje vrstevníka, je živá, má ráda kolem sebe rušno, miluje děti. Opět jsme hledali dítě se stejnou diagnózou. Tentokrát jsme již nemuseli procházet přípravou, navštívil nás psycholog, aby posoudil, zda jsme připraveni na přijetí dalšího dítěte. Byla jsem opět pevně rozhodnutá, neměla žádné pochyby,“ vzpomíná Michaela.
Nedoporučuji jít do pěstounství, když máte malé děti. V první řadě je nutné ochránit svoje děti. Nevíte, jaké dítě k vám přijde a jak náročné to může být...
Do rodiny tak přibyl šestiletý Saša. Byl to ten malý kluk, kterého Štěpánkovi potkali už v roce 2013 v dětském domově během své přípravy na pěstounství. „Museli jsme toho se Sašou hodně dohnat. Téměř nemluvil, neuměl spoustu věcí, které by již zvládat měl. A stále doháníme. Chlapec má velikou radost ze všeho, co se mu podaří. Zároveň je tvrdohlavý a potřebuje mít pevně nastavená pravidla. Dnes už mluví, vedu ho k tomu, aby dobře vyslovoval a rozuměli mu také ostatní. Děti s Downovým syndromem potřebují, aby byl každý den stejný, potřebují stabilitu a jistotu. Je to pro mě veliké štěstí, že je mám. Beru věci tak, jak přicházejí. Nikdy jsem nelitovala. Pěstounství mi zvedlo sebevědomí. Dnes přesně vím, co chci, a říkám si o to. Neztrácím čas, protože ho mám jen tak tak, abych vše stihla,“ přiznává Michaela.
Příchod nového dítěte má zákonitě pokaždé vliv na celou rodinu. „Nedoporučuji proto jít do pěstounství, když máte malé děti. V první řadě je nutné ochránit svoje děti, myslet na ně, zda to zvládnou. Nevíte, jaké dítě k vám přijde a jak náročné to může být. Tyhle děti si sebou nesou těžký ranec problémů a vy, jako pěstoun, s nimi musíte postupně pracovat. A nejde to rychle. Pěstounské děti nemají základjako vaše biologické dítě, které učíte všechno postupně. Jako pěstoun pak vyplňujete mezery, které vznikly. Vše je jinak, spoustě věcem nerozumíte, setkáte se s neočekávanými reakcemi a strachy dětí. My jsme třeba řešili strachy ze zvuků. Když jsem zapnula mixér, Míša reagovala obrovskou scénou. To vás nenapadne. Trvá dlouho, než dítě poznáte a ono pozná vás. Možná to mám snadnější, že jsem přijala děti s Downovým syndromem. Když těmto dětem dáte lásku, ony ji dají vám. Mají ze všeho radost, a to naplňuje radostí i mě,“ uzavírá Michaela.