Maminka.czChování a vztahy

Polibte se! A poznejte, zda je to ten pravý!

Marta Fenclová 29.  6.  2014
Polibte se! A poznejte, zda je to ten pravý!
První rande. Dlouho se procházíte, občas se dotknete jeden druhého a oba děláte, jakože nic. Čas utíká, možná se trochu setmí a on se k vám najednou nakloní, vaše rty se dotknou a vesmír se na chvíli zastaví. Nehledě na to, co úžasného se přihodí potom, budete na tenhle okamžik vzpomínat jako na ten nejromantičtější. Pusa je prostě první kontakt s milou osobou.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Jedním ze základních lidských smyslů je hmat. Každý, i podprůměrně citlivý, člověk ví, že i sebemenší letmé dotknutí dokáže vyvolat vzrušení. A protože má člověk nejcitlivější dotykovou oblast právě na rtech, je logické, že jsou rty významnou erotogenní zónou, a byla by rozhodně škoda vynechávat vzájemné dotýkání se zrovna tady. O to zvláštnější je, že tak úžasnou věc, jako jsou polibky, lidstvo neznalo odjakživa, ale objevilo ji až v průběhu svého vývoje. O čemž svědčí mimo jiné fakt, že třeba v keltském jazyce slovo pro polibek vůbec neexistovalo.

Líbání ale není běžná zvyklost u všech kultur ani dnes a na světě najdete několik takových, které pro něj prostě nemají místo. A to je další důkaz toho, že se nejedná o intuitivní nebo vrozené, ale naopak naučené chování. Líbání není přitom čistě člověčí záležitost. Například primáti, jako opice bonobo, často líbají jeden druhého. Kočky a psi se olizují, otírají se čenichem, ptáci se navzájem dotýkají zobáky a sloni choboty, a i takové živočišné druhy, jako jsou plazi nebo hmyz, se dotýkají hlavami nebo tykadly. Sice jde v takovém případě spíše než o líbání o vzájemnou komunikaci, ale také je to projev upevňování důvěry a posilování vzájemných pout.

Mimochodem, podle vědců kočkám nebo psům dotyky v podstatě nahrazují polibky, a když si tedy o vás kočka nebo pes otře hlavu, dostali jste právě pusu.

Jé pusa...

Jednu z mnoha teorií, jak se lidé naučili líbat, předložil britský zoolog Desmond Morris v roce 1960. Nabídl vysvětlení, že líbání je pozůstatkem zvyku, kdy matky v některých kulturách krmily své děti rozžvýkanou potravou z úst do úst. Kromě toho, že v některých domorodých kulturách dodnes tento zvyk přetrvává, stejným způsobem krmí své potomky také šimpanzi. Pokud není dost potravy, tisknou ústa na rty svých potomků, aby je tak ukonejšili.

Neurologové a sexuologové nabízejí další možné vysvětlení, a to že líbání je jednoduchou biologickou pomůckou při výběru partnera, kdy si pomocí líbání, a tedy především čichu, prověřusexjeme imunitní systém potenciálního partnera. Někteří vědci přicházejí s prozaickým vysvětlením, že se naši dávní předci začali líbat náhodou právě při vzájemném očichávání. Po většinu rané historie byl čich pro vzájemné vztahy mnohem důležitější než kterýkoli jiný smysl. „Na obličeji máme pachové žlázy a lidé si přejížděli nosem po tváři, aby zjistili, jak si navzájem ‚voní‘, tedy jak kompatibilní je imunitní systém s tím druhým. Během času se z očichávání na tváři stalo prostě otření o rty a líbání,“ vysvětluje zoolog Desmond Morris.

Dlouho rozebíranou variantou možného vzniku polibku byla teorie, že jde o pozůstatek sacího reflexu. Lékař a psycholog Sigmund Freud byl přesvědčen, že je líbání vrozené a že jde o přirozený instinkt vycházející ze sacího reflexu kojenců. I někteří moderní vědci tvrdí, že je líbání instinktivní záležitost, ale závisí na odlišných způsobech chování, což je podle nich onen důvod, proč se zhruba 650 milionů lidí, tedy asi 10 % lidstva, nelíbá.

Francouzský vědec Paul d‘Enjoy v roce 1897 poznamenal, že pro Číňany je líbání na ústa odporné a považují ho za jistou formu kanibalismu, zatímco dánský vědec Kristoffer Nyrop ve stejné době zjistil, že se finské páry rády společně koupají, ale nikdy se nelíbají. Když se v 19. století rozjeli po Africe, Asii a Oceánii evropští misionáři, šířili nejen víru, ale také polibky a líbání, které v mnoha částech světa považovali lidé za divné, nebo dokonce odporné. V Japonsku byl polibek považován za urážlivý. Když se v Tokiu ještě ve 20. letech 20. století vystavovala socha Augusta Rodina Polibek, byla ukryta za bambusovou zástěnou a z hollywoodských filmů se ještě po druhé světové válce vymazávaly všechny líbací scény.

Chutná lépe než víno...

První zmínkou o „zamilovaném“ líbání je text v epické básni ze staré Indie – Mahabharata a Kamasutra, která se datuje do druhého století a obsahuje celou kapitolu věnovanou způsobům líbání. Někteří antropologové předpokládají, že staří Řekové se naučili erotickému polibku právě od Indů, když se seznámili s jejich kulturou poté, co Alexandr Veliký napadl Indii v roce 326 před naším letopočtem. To ovšem neznamená, že tento zvyk musel vzniknout v Indii. Polibek je zmiňován ve Starém zákoně a v Šalamounově písni, která oslavuje lásku, se zmiňuje: Kéž políbí mě polibkem svých úst. Vždyť lepší je tvé laskání než víno.

Ve starém Řecku dlouho sloužilo líbání především k vyjádření postavení, hodnosti nebo také oddanosti mezi muži v armádě. Herodotos ve svých Dějinách, které jsou datovány do pátého století před Kristem, mluví o líbání mezi Peršany, kteří zdravili muže rovného postavení polibkem na ústa a muže nižšího postavení polibkem na tvář. Za vlády Římanů se líbání stalo velmi rozšířeným. Římané líbali své partnery či milence, rodinu, přátele a příbuzné. Rozlišovali mezi polibkem na ruce nebo tvář (osculum), polibkem na rty (basium) a hlubokým, vášnivým polibkem (savolium). Za vlády Říma měl polibek také různé významy, od sociálních přes politické až po sexuální. Muž na stejné společenské úrovni mohl líbat muže přímo na ústa, níže postavení vojáci mohli políbit tvář, ruku, nohu, lem roucha nebo jen půdu pod nohama osoby, která byla považována za příliš vznešenou. V době negramotnosti polibky sloužily také k utvrzení smlouvy. Římští občané měli podle sociálního statusu „přiděleny“ části těla – od tváří po chodidla –, na které směli políbit císaře.

Páry, které byly ve starém Římě oddávány, stvrzovaly svůj slib věrnosti polibkem před veřejným shromážděním, což je zvyk, který se dochoval dodnes. Římský císař Tiberius se pokusil dokonce líbání zakázat, protože byl přesvědčen, že se tak šíří lepra, ale neúspěšně. Milostné líbání se pokusilo zakázat i několik papežů. V roce 1312 například papež Klement dekretem vyhlásil, že líbání za účelem smilnění je smrtelný hřích. Raní křesťané se o líbání příliš nezajímali. První křesťané se často zdravili „svatým polibkem“, v kostele byl ale polibek zakázaný na Zelený čtvrtek, tedy v den, kdy Jidáš polibkem zradil Ježíše. Polibek byl nadále používán k utvrzení sociální pozice nebo řádu, kdy například vazalové líbali královo roucho, papežův prsten nebo pantofle.

Romantický polibek prožil velký comeback v dobách, kdy se opěvovala dvorní láska. Polibek mezi Romeem a Julií byl symbolem osvobození se z vlivu rodiny, která rozhodovala o výběru partnera, ale také oslavou romantické lásky a vymezením se vůči rodině i společnosti. Některé zajímavé teorie také mluví o tom, že mýtus o smrtícím polibku upíra vznikl na základě zkušenosti, že políbit nesprávného partnera s sebou může nést i mnohá nebezpečí.

(Článek byl převzat z časopisu Moje psychologie 6/2014)

Témata: Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, šimpanzi, Vymezení, Sigmund Freud, Zelený čtvrtek, PRÁV, Odlišný způsob, Socha, Kelt, Polibek, Běh času, Potenciální partner, Pól, Jidáš, Velikonoční jidáš, Tiberius, Augusta, Sací reflex, Primát, Comeback, Říman, Morris, Citlivý člověk, Zobák