Maminka.czTěhotenství

Pomoc: Moje nezletilá dcera je těhotná

KK 15.  6.  2013
Jako máma jsem selhala. To je myšlenka, která se mi pořád dokola honí v hlavě od okamžiku, kdy mi moje šestnáctiletá dcera řekla, že je těhotná. Co jsem udělala špatně? Ptám se pořád dokola. Situace je o to horší, že k ní došlo při jednorázovém sexuálním zážitku – a podle toho se k tomu otec staví. Nevím, co mám dělat. Nechat dítě, aby mělo dítě, nebo ho nutit k potratu, který by mi mohla po zbytek života vyčítat?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Až donedávna náš život ubíhal celkem poklidně a nijak se nelišil od toho, jaký zažívají další rodiny. S manželem se i po dvaceti letech manželství máme pořád rádi, starší dcera i mladší syn nám nedělali výraznější potíže. Mají své koníčky, zájmy, přátele, učí se tu lépe, tu hůře, ale celkově tak, abychom nemuseli mít starosti.

Čtrnáctiletý Lukáš je odjakživa živější než jeho starší sestra a kamarády si pokaždé hledal snáz. Stačilo, aby přišel mezi jiné děti, a do pěti minut se s každým bavil, jako by se znali léta. To Zuzka byla trochu stydlivější. Ne zakřiknutá, jen trochu ostražitá vůči cizím lidem. Byli jsme i rádi. „Aspoň se o ni nebudeme muset bát, nedá si hned tak něco namluvit,“ těšilo mě i manžela. Jak jsme se spletli!

Až do Zuzčiných patnáctin s ní nebyly žádné problémy. Puberta ji pořádně zastihla až asi půl roku poté. Nebyla na nás drzá nebo tak, jen se stala strašně náladovou a bylo těžké s ní vyjít. Chvíli se smála na celé kolo, za pět minut byla schopná usedavě plakat a v dalším okamžiku svítila opět jako sluníčko. Zpočátku jsem měla tendence se jí ptát, co se stalo, proč brečí, ale postupně jsem zjistila, že to často neví ona sama a že čím víc se ptám, tím víc ji štvu. A tak jsme se celá rodina naučili jejích výlevů nevšímat. Jen Lukáš si občas neodpustil nějaký komentář, kterým sestru s radostí patřičně nadzvedl.

ČTĚTE TAKÉ: Aňa Geislerová: „Všem dětem píšu deníky, už když jsou v břiše“

K šestnáctinám si přála první návštěvu diskotéky

K šestnáctým narozeninám si Zuzka přála jít poprvé na diskotéku a zůstat u kamarádky přes noc. Přišlo nám to jako zbytečné přání. „To přece není žádný dárek, to ti dovolíme i tak, už jsi snad velká a rozumná.“ Tvrdila ale, že nic jiného nechce ani nepotřebuje - což je u puberťačky docela nezvyklé. I tak jsme jí nějaké dárky nakoupili a pak ji večer slavnostně i s obavami vypustili do víru večerní zábavy.

„Kdyby tě to nebavilo nebo jsi chtěla domů a kamarádky ještě ne, tak zavolej, a já pro tebe přijedu,“ nabídl jí velkoryse manžel. Ale bylo nám jasné, že i kdyby se jím tam stokrát nelíbilo, za nic to nepřizná a radši tam bude sedět až do rána.

Když jsme druhý den v jedenáct zavolala ke kamarádce, zvedla telefon její maminky. „Holky ještě vyspávají,“ sdělila mi. Zuzka dorazila až v pět odpoledne. A vypadala dost bídně, duchem nepřítomná. Na naše dotazy, jak se jí to líbilo, skoro neodpověděla, jen něco zamumlala. „Nejsi ty nakonec ještě opilá?“ uhodila jsem na ni. „Trošku,“ přiznala. Prý je jí blbě a máme ji nechat na pokoji. Měla jsem sto chutí jí vlepit pár facek, ale manžel mě odtáhl a domlouval mi. „Tímhle si musí projít všichni. Třeba jí to bude na dlouhou dobu stačit, vypadá, že je jí pěkně blbě, tak ať se v tom vykoupe.“

Ubíhaly týdny a Zuzka se začala chovat nějak divně. Ráno se zavírala v koupelně na dlouhé minuty, vycházela pobledlá a neustále s někým telefonovala. U stolu byla věčně myšlenkami jinde, když na ni někdo promluvil, zareagovala až na potřetí. Záchvaty smíchu úplně zmizely, zato od pláče byla opuchlá nějak moc čast.

„Ségra, ty jsi zamilovaná,“ uhodil na ni Lukáš jednou u večeře. Zuzka jen vzlykla a utekla k sobě do pokoje. Všichni jsme si mysleli, že syn opravdu uhodil hřebík na hlavičku. Asi za hodinu jsem se sebrala a zaťukala u Zuzky. Našla jsem ji srdceryvně brečící v posteli. Na mé opatrné dotazy, co ji trápí a jestli jí můžu nějak pomoct, ale jen zuřivě vrtěla hlavou a nedostala jsem z ní ani slovo.

Vyspala se s ním, protože nechtěla být panna

Za další týden, jedno odpoledne, když jsme byly doma jen my dvě, za mnou zničehonic sama přišla. Už když promluvila, začala brečet. „Mami, já ti musím něco říct, ale slib mi, že se na mě nebudeš zlobit.“

Zatrnulo ve mně, hlavou mi okamžitě běžely nejrůznější scénáře, co mohla provést. Nějaký průšvih ve škole, napadlo mě hned. A poté, co dcera řekla ta dvě slova, mi jen blesklo: Kéž by to byl průšvih ve škole!

„Jsem těhotná,“ zašeptala dcera. Chvíli jsem doufala, že jsem se přeslechla. Ztěžkla jsem dosedla na židli a požádala ji, ať to zopakuje. „Jsi si jistá?“ ptala jsem se šokovaně, a ona mi místo odpovědi podala těhotenský test, který mluvil za všechno.

Měla jsem sto chutí začít ječet, ale ovládla jsem se a co nejklidněji se zeptala, kdo je otec a jak se jí to mohlo stát. Lezlo to z ní jak z chlupaté deky. „Víš, jak jste mě pustili na tu diskotéku... měla jsem tam domluvenou schůzku s klukem. Hrozně mě štvalo, že jsem poslední panna ve třídě, holky se mi smály. Tohohle jsem potkala pár dnů předtím a měli jsme spolu jít tancovat. Líbil se mi, pila jsem, nevím, co mě to napadlo... prostě jsem se nechala ukecat a spali jsme spolu.“

Do tří týdnů se musí rozhodnout

Nevěřícně jsem na ni koukala. „Ty jsi spala s někým, koho vůbec neznáš, jen proto, aby se ti holky nesmály? Pane Bože...“ Měla jsem svou dceru za rozumnou bytost a tohle mi hlava nebrala. „A co na to on?“ napadlo mě pak. „Vůbec se ke mně nechce znát. Už po tom sexu rovnou řekl, že si chtěl jen užít a ať nečekám, že z toho něco bude. A když jsem mu před týdnem, když už jsem si byla jistá, volala, tak se mi jen vysmál...“ Usedavě se rozbrečela a ve mně v tu chvíli převážila láska k dítěti a nehorázný vztek na toho parchanta, který zneužil důvěřivou nezkušenou holku a pak ji odkopl.

„Neboj, něco vymyslíme, hlavně nebreč...“ soukala jsem ze sebe. „Co mám dělat, mami?“ ptala se zoufale a já nevěděla, co jí říct. A nevím to doteď. Od toho rozhovoru uplynulo několik dní. Manželovi jsem zatím nic neřekla, i když je strašně těžké nedat nic najevo. Ale nejprve si musím srovnat myšlenky sama. Vím, že jeho reakce bude prudká a zbrklá. Nejdřív bude chtít jít přizabít toho kluka, pak Zuzanu (nebo opačně) a pak nekompromisně zavelí k potratu.

Já si nejsem tak jistá. Zuzaně je šestnáct let. Je to ještě dítě, ale také už žena. Jaké máme my právo jí mluvit do toho, jestli si dítě nechá? Ano, živíme ji, bydlí u nás. A pro nás by bylo samozřejmě pohodlnější, kdyby šla na interrupci. Nemluvě o té ostudě, jaká přijde, o tom, že třeba nedodělá školu nebo že o dítě se nakonec budu starat já...

Ale nějak se mi příčí ji nutit do něčeho, co by sama nechtěla. Na můj dotaz, jestli by si dítě chtěla nechat, nedokázala odpovědět. Prý sama neví. A já ji nechci do něčeho tlačit jen proto, že mi to připadá jako nejlepší řešení - z mého pohledu. Co když to udělá a pak nás jednou bude nenávidět, že jsem ji donutili vzdát se vlastního dítěte? Na rozmyšlenou má ještě tři týdny, pak musí na potrat, nebo už bude pozdě. Mám nechat volbu na ní, nebo se snažit ji nějak ovlivnit?

Ivana, 42 let

Témata: Těhotenství, Jen pro maminku, Dcera, Těhotenský test, pomoc, Těhotenské testy na Heureka.cz