[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V minulých stoletích se rodilo i umíralo doma, smrt byla stále velmi blízko, a nejen smrt lidí, ale i zvířat. Ne že by ztráta blízkého milovaného člověka byla méně bolestná, jen se s ní naši předkové uměli lépe vyrovnat. Smrt byla zkrátka součást života, neumíralo se „za branou a dveřmi“. Dokonce se stávalo, že v posteli, ve které se člověk narodil i skonal – takový byl život. Naše generace to má z určitého pohledu mnohem těžší – smrt i umírání zvládáme bez potíží ve filmech, ale v reálném životě to je najednou o mnoho těžší. Často nevíme, jak se k ní postavit, jak se se zesnulým rozloučit, jak truchlit.
Pokud tápeme a bojíme se my dospělí, jsme mnohdy naprosto bezradní, když se máme o smrt „dělit“ s dětmi. Často mlčíme a mlžíme, pak vše odbudeme několika větami o nebíčku a opět mlčíme – stačí to ale dětem?
Předškolní děti zhruba od 3 do 5 let dle psychologů chápou a rozumí, že se stalo něco hrozného, nicméně nezvratnosti smrti ještě plně nerozumí. Obvykle jsou však schopné přijmout, že zemřelý prostě odešel „jinam“ a už se nevrátí. Může se jim ale samozřejmě velmi stýskat, mohou dokonce pociťovat i vinu za odchod, nebo jsou naopak vlažné, protože si ještě neuvědomují událost v plné šíři. Zemřelý pro ně zkrátka někam odešel.
Ve věku okolo 6 – 8 let již většina dětí smrt chápe, rozumí její nezvratnosti, ale neumí se s tou obrovitou nicotou samostatně vypořádat. Potřebují proto naši pomoc i ujištění, že za nic nemohou.
Obdobně jsou na tom i starší děti, které někdy zužují, podobně jako dospělé, pocity bezmoci, ale i vlastí zranitelnosti a vlastní konečnosti. Velice citlivým období je v tomto směru i dospívání, kdy jsou pocity smutku a beznaděje umocněny bouřlivými změnami v organismu. Ztráta blízkého v době, kdy dítě hledá samo sebe, svou identitu, je nesmírně náročná.
Někdy nás malé děti překvapí tím, jak bezprostředně a přirozeně smrt blízkého přijmou. Což však neznamená, že bychom měli jejich pocity podceňovat nebo jim dokonce lhát! Nejen my dospělí oceňujeme, když je s námi jednáno férově, a cítíme, když nám někdo lže. I dětem bychom měli říkat srozumitelně jejich věku pravdu a neměli bychom nechávat jejich otázky nezodpovězené.
Nezodpovězené otázky budí nejistotu, lež zase nedůvěru, což dítě uvádí ve zmatek, sebeobviňování a strach. Ignorováním skutečnosti a oddělováním od událostí, které v truchlící rodině probíhají, dítě neuchráníme od smutku, možná právě naopak! Dítě bude nejisté, bude cítit (i přestože se ho snažíte od dění „separovat“), že se něco děje, vidí, že se všichni najednou chovají jinak. Co by asi takové chování okolí udělalo s námi? Psychologové navíc doporučují, dopřát dítěti se v rámci možností s milovaným rozloučit.
Pláč, smutek, ale třeba i přechodná zapomnětlivost, nespavost, nepozornost, nechutenství, pocity osamělosti, hněvu a třeba i agresivita patří mezi normální reakce milujícího pozůstalého, dítěte i dospělého.
Truchlení sice nemáme rádi – je nepříjemné a nepohodlné, což není v dnešní době vůbec „in“, jenže toto období „pomalého loučení“ si prostě potřebujeme odžít. My dospělí i děti.
Zatímco dospělí bývají na smutek obvykle sami, děti potřebují „pomocníka“. Buďme i v těchto obdobích jejich moudrými průvodci, naučíme je tak o skutečném životě mnohem více, než kdybychom děti vychovávali v hojností překypujícím skleníku s růžovými brýlemi na očích – prozření do reality na prahu dospělosti bývá při takovém stylu výchovy velmi tvrdé. Což platí i v případě, kdy je milovaný blízký vzhledem k diagnóze na prahu smrti; samozřejmě, že bychom před takovou neodvratnou skutečností nejraději utekli, jenže tím bychom ublížili nejen umírajícímu a sobě, ale i dítěti, které nemocného miluje. Mnozí psychologové tedy doporučují, abychom na blížící se smrt blízkého citlivě a úměrně věku připravovali i zúčastněné dítě a byli připravení zodpovídat otázky a ochotní o smrti mluvit.