[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
EVA (32 let, 3 děti):
„Jsem jedináček, naši se brali pozdě a na druhé dítě prý už neměli energii – všechnu jsem jim prý vzala já. Sourozenec mi chyběl celé dětství, často jsem kamarádkám lhala, že mám dospělého bratra, který s námi už nebydlí (dokonce si pamatuji, že jsem mu říkala Hugo).
Jednoduše jsem dětem sourozence záviděla. Sourozenec mi chybí i nyní v dospělosti. Rodiče mi už zemřeli a já se někdy cítím docela obyčejně sama. Možná i proto máme s manželem dvě děti. Dva kluky. Ti se ale zatím jen vytrvale hádají, pošťuchují a perou – ale i to je důležité a časem se to určitě změní. Určitě bych nikdy nechtěla, aby byl prvorozený sám.“
RENATA (41 let):
„Mám dva bratry a oba jsem už 10 let neviděla. Po smrti maminky jsme se nepohodli kvůli majetku. Každý z nás měl jinou představu o rozdělení dědictví, než bylo uvedeno v závěti. Neshoda byla i kvůli názorům našich partnerů tak veliká, že zpřetrhala v té době již značně křehká sourozenecká pouta.
S maminkou jsem si totiž už od dětství rozuměla především já, byla jsem taková ta hodná a snaživá holčička, bratři byli starší, divocí, sportovně založení a mnohem lépe vycházeli s tátou, který s námi nežil. Bude to znít asi ošklivě, ale budu-li upřímná, pokud bych bratry neměla, tak to snad ani nenaznamenám. V mém životě bohužel hráli spíše negativní roli. Sama mám dítě jen jedno a zatím nevím, zda chci mít další.“
Vyrůstat se sourozencem či sourozenci přináší legraci i trápení, společné lumpárny, spiklenectví proti „nemožným“ rodičům i vzájemné šarvátky, žárlivost a někdy i hluboké křivdy. Sourozenecké vztahy nás obrušují, formují i vyhraňují, zkrátka nás učí rozličným sociálním strategiím.
Bohužel nelze automaticky počítat s tím, že si sourozenci budou rozumět a i v dospělosti si pomáhat a navzájem se podporovat. Je smutným faktem, že s krizí rodiny, kdy až polovina manželství končí rozvodem, souvisí i uvolněnost pout rodinné soudržnosti, která fungovala po staletí.
Bez rodiny, sourozenců a dalších příbuzných se dříve žilo mnohem hůře. Nyní již to tolik neplatí. Možná i z tohoto pohledu už nemusí automaticky platit: „Má sourozence, nebude sám.“
Francouzská psycholožka a rodinná psychoterapeutka Danielle Dalloz v jedné ze svých zajímavých publikací píše: „Ne, nepořídili jste mu kamaráda. Nepořídili jste si druhé dítě, abyste prvorozenému udělali radost. Pokud mu bude vnucována tato představa, bude si myslet, že šťastný být prostě musí… V takovém případě se může stát, že potlačí své vlastní city a bude komunikovat a jednat v rozporu se svým vlastním přáním. Zkrátka se stane někým, kým není, jinou osobností.“ Jak tedy o dalším sourozenci s dítětem mluvit?
Odbornice na dětskou duši, ale také několikanásobná maminka a babička, Danielle Dalloz, rodičům radí: „Mnohem lepší je být upřímný a přiznat, že miminko pro něho skutečně příliš zajímavé nebude…“
Vysvětlení samozřejmě můžete dále rozvinout; miminko bude jen ležet, papat a plakat, zatím s ním nebude moc legrace apod. Nicméně tyto skutečnosti je vhodné říct nejen dětem, ale zopakovat i sobě samé. Sourozenci prostě nemusí být jeden druhému těmi nejlepšími parťáky – i když je k tomu pochopitelně vedeme a moc bychom si to přáli.