[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
K horkému létu a prázdninám koupání neodmyslitelně patří. Rodiny s malými dětmi vyrážejí k moři, bazénům i na přírodní koupaliště. To je správné, děti by si měly užít vodu, jak se patří. Ale nikdy se tak nesmí dít bez dozoru – a to ani ve zdánlivě neškodném mělkém brouzdališti.
Utonutí je druhou nejčastější příčinou dětských úmrtí. A i v případě, že nedojde k nejhoršímu, následky mohou být tragické – pokud se dítě topí a je delší čas bez přísunu kyslíku, velmi rychle dochází k nevratnému poškození mozku.
Společnost AXA ve své zprávě Bezpečnost na vodě a ve vodě uvedla, že téměř polovina rodičů neví, že i tříleté dítě se může utopit v pouhých pěti centimetrech vody. Každý osmý rodič navíc připustil, že by nechal batole ve vaně samotné třeba ve chvíli, kdy by někdo zvonil.
Bývalý plavčík Mario Vittone vzpomíná na nehodu v bazénu, při které byla malá dívka zachráněna na poslední chvíli. Její otec se přitom jen na kratičký okamžik otočil. Jak to, že si ničeho nevšiml? Jak je možné, že se malé děti topí, přestože jsou rodiče v jejich blízkosti?
Maria Vittoneho to nepřekvapuje: „Utopení je vždy klamně tichý proces. Mávání, stříkání a křik, který očekáváme na základě dramatických filmů, se ve skutečnosti odehrávají málokdy,“ tvrdí. Tento falešný předpoklad má pak katastrofální důsledky. Lidé nepoznají, že topící se dítě se skutečně topí, a tak si rodiče ničeho nevšimnou.
Riziko přitom číhá všude. Podle Evropské aliance pro bezpečnost dětí se děti do dvou let věku (u)topí nejčastěji doma ve vaně. Mezi prvním a třetím rokem, kdy děti začínají objevovat svět, jsou pak největším nebezpečím zahradní jezírka, pro předškoláky pak obecně otevřená voda v krajině. Děti starší šesti let se nejčastěji topí v plaveckých bazénech.
„U nejmenších dětí skutečně stačí jen pár centimetrů, aby se začaly topit. Vzhledem k velké hlavě snadno ztratí rovnováhu a těžiště je táhne dopředu. Při pádu do vody se v mozku spouští šoková reakce, štěrbina mezi hlasivkami (glottis) se uzavře a znemožňuje dýchání,“ vysvětluje pediatr Ulrich Fegeler.
Tento šokový reflex, který blokuje dýchání, se nazývá také „suché utonutí“. Často se totiž dítě dusí, aniž by do plic vnikla jediná kapka vody. A stačí k tomu i mělké brouzdaliště, sud s dešťovkou na chalupě nebo právě domácí vana. Proto by se dítě nikdy nemělo u vody pohybovat bez dozoru, i kdyby šlo jen o krátký okamžik.
Malé děti si navíc neuvědomují, jaké nebezpečí ve vodě hrozí. Neznají nebezpečí mořských proudů, v zápalu hry si nevšimnou vysokých vln či jiného plavce, který je může srazit pod vodu. Navíc často přeceňují své schopnosti. Plovací křidélka jim dodávají falešnou jistotu, že se nemůže nic stát. Těžká je hlava je však v případě překlopení stáhne pod vodu a vynořit se nad hladinu je prakticky nemožné. Jedinou bezpečnou plaveckou pomůckou je záchranná vesta – a bedlivý dozor rodičů.