Maminka.czJen pro tatínka

Pozor, rodina v rekonstrukci!

Jana Potužníková 22.  10.  2010
Rozvodovost v naší republice krouží kolem padesáti procent, takže se není co divit, že se stále více mužů ocitá v roli nevlastního táty. Zkrátka potkají ženu, která už má děti z předchozího vztahu.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Ideální situace vám do života přivede svobodnou, bezdětnou a báječnou partnerku, která vás bude milovat a ctít v dobrém i ve zlém, ve zdraví i nemoci, až do konce vašich dní.

Jenže, jak známo, pohádky se dějí jen výjimečně a realita vás občas nasměruje do náruče skvělé ženy – ovšem s dětmi a po rozvodu nebo rozchodu, který jim ublížil a zkomplikoval život ve všech směrech. City nevyjímaje.

A vy tak jako správný chlap stojíte před velkým rozhodnutím. Vstoupit do toho vztahu? Jít do něj naplno, nebo si jen tak nezávazně užívat? Či to snad raději vzdát a ušetřit si problémy? Ať se rozhodnete jakkoli, citům neporučíte, a i když se zapřísaháte, že si s mámou od dětí nic začínat nebudete, jednoho krásného dne se to může stát.

A pak budete mít nezáviděníhodný úkol: zvládnout kromě partnerské role také pozici nevlastního otce. Jste na to připravený?

Tušíte vůbec, do čeho jdete? My jsme proto pro vás spolu s psychologem PhDr. Jonášem Habrem (www.jonashabr.cz) a manželským párem Andreou a Radimem Holbovými (jimž mimochodem ještě jednou patří velké poděkování za otevřenost), který takovou situaci zažil a zvládl na jedničku, připravili aspoň nástin toho, co vás může čekat…

Těžké začátky

Každý vztah je ve svých počátcích křehká záležitost, a jestliže jsou ve hře také potomci vaší partnerky, jde už do tuhého. Je třeba zvážit všechna pro a proti, uvědomit si, jaký máte vztah k dětem, nakolik jste ochotný změnit svůj život nejen kvůli nové lásce, ale i jejím ratolestem, zda jste schopný se o ně starat, mít je rád a možná časem přijmout za vlastní…

Samozřejmě že odpovědi budete hledat postupně, a otázek se přitom bude vám i vaší partnerce vynořovat stále dost na to, abyste byli opatrní. V každém případě se musíte připravit na skutečnost, že žena si vás nepustí k tělu tak rychle, jak by to udělala bez dětí, a k nim vás nechá přibližovat ještě opatrněji. Nic cennějšího totiž v jejím životě není!

Zkouška prvního setkání

Jak říká psycholog PhDr. Jonáš Habr: „Není nutné seznamovat dítě s každým nápadníkem, který o maminku projeví zájem, ale zároveň bych nedoporučoval existenci přítele tajit. Alespoň tedy v situaci, kdy je již uzavřen vztah s otcem ratolestí a tyto věci jsou v pořádku.“

Tím tedy ještě jednou zdůrazňuje fakt, že než se setkáte s potomky své partnerky, měl byste si být jistý, že ten vztah někam povede. Pokud ano, ale vzájemné poznání stále odkládáte, vystavujete se opět nepříjemnému riziku. Dítě pak může být zaskočené a cítit se podvedené, když mu maminka najednou představí nějakého pána, kterého má prý ráda a začne mu ho „nutit“. Naši nejmenší si totiž na všechno nové potřebují zvyknout – koneckonců, kdo ne! Takže vstup nového mužského elementu do rodiny vaší přítelkyně by měl být nenápadný, přesto podpořený jistotou nově se rodícího vztahu.

Ale jak první setkání zaranžovat? Hlavně žádné násilí, oficiální večeře v nažehlených oblecích nebo křečovité úsměvy! Vše by mělo být přirozené, uvolněné, což záleží především na vás, dospělých. Co kdybyste se třeba „náhodou“ jako partnerčin kamarád objevil na hřišti nebo pikniku či návštěvě u vašich společných známých a prostě si s dětmi začal hrát a povídat?

Podobně to udělali Holbovi: „Naše seznámení proběhlo ze začátku vztahu a nemělo žádný oficiální charakter, při kterém si musíte dát pozor, co si oblečete nebo řeknete. Bylo nenásilné! Prostě jsem přišel, byli jsme představeni, ve třech jsme si povídali, myslím, že jsme si zahráli i nějakou hru, byli na procházce… jako bych k nim patřil odjakživa,“ vzpomíná Radim. A jeho žena dodává, že teprve když viděla, že tehdy sedmiletá dcera nemá s jejím novým partnerem problém, začala vztah považovat za vážný a pustila se do něj naplno. Ano, jak už jsme zmínili, děti jsou pro ženu to nejdůležitější…

Kamarád, otčím nebo otec

Když už je vztah v rozběhu a vy se začínáte včleňovat do rodiny, v níž předtím muž chyběl, je nejvyšší čas zvážit, jakou úlohu vlastně budete, chcete hrát a jaký k tomu dostanete prostor. „Nový partner by se nikdy neměl pasovat do role náhradního táty. Děti již jednoho mají, a i kdyby zemřel, měl by mít své místo zachované. Vy se můžete podílet na výchově, podporovat autoritu matky, ale ne tak, abyste se snažil být lepší než jejich biologický otec nebo jste jim vnucoval svoje hodnoty, které by byly v rozporu s těmi jeho. V ratolestech vaší přítelkyně by to mohlo vytvářet tlak, že mají mezi někým volit. Každý si musí najít pro sebe příjemnou polohu, v níž bude schopen a ochoten fungovat,“ nastiňuje případné problémy psycholog Jonáš Habr.

Role pozorovatele

Do rodiny jen těžko vstoupíte s pouhým konstatováním, že jste prostě „nový táta“. S tím souvisí i míra zodpovědnosti nebo pravomocí, které získáte. Zpočátku byste měl stát spíše v pozadí – abyste viděl, jak žena své děti vychovává, vstřebal principy, jimiž rodina žije, a pak pomalu, krok za krokem přicházel se svou troškou do mlýna.

A pozor, to platí i v případě, že s některými postupy nebo zaběhnutými řády nesouhlasíte. Alespoň zpočátku je respektujte, teprve pak se je postupně, po důkladném přemýšlení pokuste probrat se svou partnerkou. Naznačte jí třeba, že díky tomu, jaký máte coby pozorovatel odstup, byste možná některé věci dělal jinak, ale jen pokud ona a děti budou chtít. Jakkoli se to zdá nefér, vaše role dlouho nebude rozhodovací…

A samozřejmě naopak, když se nepustíte do razantních změn hned, můžete zjistit, že to, co se na první pohled zdálo nesmyslné, má svůj důvod. „Vzhledem k tomu, že jsem dceru do jejích sedmi let vychovávala sama, fungovalo vše zpočátku podle pravidel u nás zaběhnutých. Nová se začala vytvářet postupně, podle potřeby. Napřed jsem se o domácnost a dceru Lucii starala stejně jako předtím a partner byl u nás něco na způsob pozorovatele.

Časem jsem mu začala předávat některé povinnosti, ale stále podle mého řádu. Můj muž rád nakupuje a ještě raději vaří, toho jsem se třeba s radostí vzdala. Ale věci, jako jít s dcerou k lékaři či vyzvednout ji ze školy, byly dál mou povinností. Já si totiž ze začátku vůbec nedovedla představit, že to ‚dokáže‘ tak dobře jako já, a hlavně jsem ho nechtěla obtěžovat – přece jen to není jeho dcera,“ popisuje začátky soužití Andrea Holbová a její partner dodává: „Občas jsem měl sice na výchovu trošku jiný názor, ale ony to tak měly zavedené, krásně jim to fungovalo, tak jsem se s principy své ženy ztotožnil.“

Nežádoucí konkurence?

Rodinná pravidla se časem usadí, ale váš vztah k biologickému otci dětí vaší partnerky? Ten bývá často „úrazový“.

Skutečný rodič může žárlit na vaši přítomnost v životě své bývalé partnerky i dětí. Může vás před nimi pomlouvat, házet vám klacky pod nohy ve výchově, dělat pravé opaky toho, co po nich budete vyžadovat vy s jejich matkou… Může se toho zkrátka dít moc.

A vy nesmíte hned chtít zázraky. I do života tohoto muže je třeba vplout jaksi nenásilně. Nemusíte spolu chodit na pivo nebo vyrážet na ryby, jen když se vy dva snesete a pro dobro dětí se shodnete na tom, že si nebudete škodit. „Docela stačí, když se oba dokážou vzájemně respektovat v tom smyslu, že uznají, že tu ten druhý prostě je. I to je pro někoho velká výzva. Jestliže jsou vztahy napjaté, není nutné, aby se vzájemně potkávali, pokud jsou ale schopni přátelství, je to ideální. Je dobře, když děti mohou mít rády svého otce a nemusejí ‚za něho‘ bojovat proti novému partnerovi matky,“ potvrzuje psycholog a ještě podotýká, že dřív, než váše soužití se ženou a jejími potomky začne, měla by ona vyřešit situaci s jejich otcem: „Čím lepší vztah mezi nimi po rozchodu je a čím více volnosti mají děti v pohybu mezi mámou a tátou, tím méně pro ně bude zatěžující vstup nového partnera.“

Pomluvy, intriky a jiné...

Když se vztah mezi rodiči neuzavřel tak, jak měl, je třeba připravit se i na nepříjemné situace. Ratolesti mohou mámě chodit žalovat, že jim ubližujete, chováte se k nim nespravedlivě nebo neplníte své sliby – znáte jejich bujnou fantazii. A jakkoli se ničím neproviníte, fakt je, že mateřský pud bude ženu nutit přiklonit se spíše na jejich stranu. Co s tím? Tady je jen jedna rada: komunikujte. Mezi sebou – s partnerkou, jejím expartnerem i dětmi samotnými.

Čím méně si toho mezi sebou zatajíte, tím méně věcí bude moci být použito proti vám. Dětem dejte prostě jen víc času a prostoru na to, aby si na vás zvykly… Berte to tak, že se třeba bojí. Změn, které s vámi přicházejí, toho, že ztratí kontakt s tátou, a bůhvíčeho ještě. Ani tady dětská fantazie nezná mezí, a vy proto můžete udělat jen jediné: zprůhlednit pro ně situaci, jak to jen jde, a dát jim prostor, aby si samy uvědomily, že nejste žádným nebezpečím a s vaší přítomností o nic nepřijdou.

„Řekl bych, že obavy dětí mohou být v takové situaci velmi různé, jedna společná pak třeba ta, že jim ten muž maminku vezme a ona už na ně nebude mít čas a podobně. Potřebují proto od nás čas, prostor, respekt, vstřícnou komunikaci, trpělivost, přijetí,“ poznamenává k tomu PhDr. Jonáš Habr.

Od batolat po puberťáky

Mimochodem, je tu ještě jeden fakt, který ovlivní vaše přijetí do rodiny: to, jakého pohlaví dítě je. Kluci často po odchodu otce přebírají mužské role nebo se do nich alespoň vciťují a můžou si „své“ území bránit daleko více než holčičky. Na druhou stranu vy jako chlap toho o panenkách asi nikdy moc vědět nebudete…

Stejně to alespoň vnímal Radim Holba: „Mám pocit, že kdyby to byl kluk, bylo by to jednodušší. Přece jenom muž s mužem si rychleji porozumí. Tak jsem si musel pamatovat jména panenek, učil jsem se jim vařit… Ale vzhledem k tomu, že můj bratr má dvě dcery, dostal jsem se do toho rychle. Nejpříjemnější pro mě ale bylo, že naše sblížení bylo rychlé a bezproblémové.“

Domácí bouře

Už se vám zdá těch varování hodně? Ještě jich ale pár přidáme. Třeba ta, jak se chovat při konfliktech, do nichž se dostanete se samotnými dětmi. To se samozřejmě dříve nebo později stane. A jste-li přesvědčený, že vám pak soudce bude dělat vaše partnerka, rychle na to zapomeňte. Problém si vždycky musí vyřešit ti, mezi nimiž vznikl. Takže je to otázka komunikace. Zase.

A ani při běžných záležitostech se nebojte a ptejte se přímo potomků, „neberte“ to přes jejich matku. „Nějaký čas jsem měla roli prostředníka,“ vzpomíná Andrea. „Ačkoli jsme všichni byli v jedné místnosti, tak spolu komunikovali prostřednictvím mě. Tak třeba: sedíme u televize a partner se mě zeptá, co má připravit Lucii k večeři.

Moje odpověď dlouhou dobu zněla: zeptej se JÍ, na co má chuť. Zpočátku jsem měla strach, že to dělají proto, že se nesnesou, a napomínala jsem je. Pak už mě jako prostředníka nepotřebovali, naučili se s otázkou jít přímo ke zdroji...“

Vnější záležitosti

Pravda je, že život vám budou komplikovat také názory okolí. Možná se od příbuzných dočkáte odsouzení za to, koho jste si vybral, když jste mohl mít spoustu svobodných.

Možná do toho také bude mluvit rodina partnerky nebo děti jednou přijdou ze školy s tím, že se jich někdo ptal, proč mají dva tatínky. Na to vše je třeba se připravit. Mluvte o tom a obrňte sebe i děti trpělivostí. Taková rekonstrukce rodiny chce prostě čas.

Happy end!

Ano, jakkoli jsme vás celou dobu možná děsili, pravda je, že vztah se ženou-matkou může být stejně prima jako každý jiný, ba možná nakonec ještě o moc lepší. Může vás hodně naučit, donutit přemýšlet nad svými životními hodnotami, a když jednoho dne zjistíte, že vám dotyčná i se svými dětmi přeházela život naruby, můžete k tomu stejně tak docela dobře přidat úlevný pocit a povzdechnutí: To je dobře! Nevěříte? Pak si dovolíme ještě jednou využít otevřenosti manželů Holbových, kteří jsou si oba jistí, že svým vztahem získali. A jejich dcera koneckonců také. „My muži si dost zakládáme na tom mít svého nástupce.

Nebo chceme mít svou princeznu. Ale ono přece nezáleží na tom, jaká krev tomu dítěti koluje v žilách. A že jsem je nezplodil? Jsem s ním, pomáhám s jeho výchovou, nespím, když je nemocné, raduji se z jeho úspěchů… ono přece nemůže za to, že je ,cizí‘! Nevím, kdy přesně jsem si plně uvědomil, že se starám o cizího potomka, a vůbec mi to nevadí. Prostě jsem najednou přestal s ,tohle je dcera mé přítelkyně‘, a začal říkat ,to je MOJE dcera‘. Teď už tvrdím ,je to naše dcera‘,“ vypráví Radim a ještě doplňuje: „Lucie dala mému životu smysl a jiný pohled na svět. A jestli mi něco vzala? Řekl bych, že nic! A pokud něco, tak to bylo tak nepodstatné, že o tom ani nevím. Vztahem s manželkou a dcerou (i když nevlastní) jsem spíš získal, než ztratil.“ A Andrea?

Ta jeho slova o šťastném konci, který se završil svatbou, ještě podtrhuje: „Dcera nás dokonce vedla k oltáři a po dobu obřadu stála vedle mě, protože jsme se s manželem shodli na tom, že se mnou si vlastně bere i ji, že je naše a patří k nám. Nyní se těší na to, až budeme mít stejné příjmení a bude také zapsán v jejím rodném listě jako otec. Tvrdí, že když jsem jeho já, tak chce, aby byla JEHO také dcera…“

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Časopis Maminka, Jen pro tatínka, Biologický otec, Velká výzva, Sedmiletá dcera, Řek, Správný chlap, Dětská fantazie, Stejné příjmení, Skutečný rodič, Křehká záležitost, Životní hodnota, Ideální situace, Nový táta