[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Separační úzkost občas překvapí i zkušené rodiče, zatímco u jednoho potomka ji sotva postřehnou, druhý jim ukáže „zač je toho loket“. Co to vlastně separační úzkost je? Jedná se o dobu, kdy je dítě (přechodně) doslova závislé na fyzické blízkosti a přítomnosti matky, hlídá si ji a chce ji jen pro sebe.
Separační syndrom (úzkost) je naprosto normální, fyziologická fáze vývoje dítěte, jež se objevuje okolo 9. měsíce až 1 roku dítěte. Separační úzkost obvykle přichází v době, kdy dítě pochopí, že ono a maminka nejsou jedno. Maminka (či jiná nejbližší pečující osoba) je zkrátka nezávislá osoba, které může kdykoli odejít. Toto poznání může být pro dítě doslova děsivé. Délka období, kdy je dítko zmítáno separačním strachem, bývá u jednotlivých dětí rozdílná. Někdo si bouřlivé období odbude za pár týdnů, jiný „bojuje“ měsíce. U některých dětí se separační úzkost ve vlnách vrací.
To, jak separační úzkost probíhá a jak se s věkem dítěte bude nadále vyvíjet, jak se ji podaří zvládnout, závisí v první řadě na síle citové vazby s rodičem. Svou roli ale samozřejmě hrají také osobnostní rysy a temperament konkrétního děťátka. Můžete mít nebojácného potomka, u kterého projevy separační úzkosti sotva postřehnete, nebo bude vaše ratolest přehnaně vystrašená a emoční reakce bouřlivější, bude razantně protestovat proti jakémukoli pokusu o odloučení. Obojí je v pořádku. Tedy do určité doby.
Ptáte se, kdy toto emočně náročné období skončí? Separační úzkost obvykle přirozeně mizí na konci batolecího období, tedy zhruba kolem třetích narozenin. Existují ale i děti, které se s ní potýkají ještě v předškolním věku a dokonce při nástupu do první třídy.
Samozřejmě jako každá úzkost má i ta separační projevy nevlídné, nepříjemné a mnohdy i hlučné – zkrátka pláč a křik ve chvíli, kdy je blízkost maminky nějak ohrožena. V extrémních případech se maminka nemůže vzdálit ani do koupelny, jindy je její nepřítomnost tolerována až do doby před usnutím a pak to začne… Mnozí mrňouskové v tomto období přechodně odmítají i náručí tatínka, babičky či dědečka. V blízkosti cizích lidí bývají ostražití, jakýkoliv pohyb či projev směrem ke své osobě bojkotují, odvrací se, pokud jsou toho motoricky schopní, schovávají se za maminku nebo rovnou pláčou. Projevy separačního syndromu jsou různorodé i různě intenzivní.
Se separační úzkostí bývají spojeny i další strachy a obavy dítěte, které se objevují kolem prvního roku a mohu přetrvávat klidně i do osmi nebo devíti let. Patří mezi ně mimo jiné strach ze tmy, ze samoty nebo cizích lidí. Tyto strachy jsou poměrně běžné, a pokud netrvají delší dobu, není třeba se znepokojovat, jde o součást zdravého vývoje potomka nebo náhlou reakci na určitou událost nebo zážitek. Někdy si děti v souvislosti s těmito negativními emocemi vytvoří různé návyky, jako je například kousání nehtů, cucání palců nebo škrábání rukou. Jejich odbourání může být složité a trvat delší čas.