Přemýšlíte někdy o tom, jak by vypadal váš život bez dětí?

Na dovolenou bych si s sebou brala aspoň tři knížky.
Při nákupu oblečení pro sebe bych automaticky nemířila nejdřív do dětského oddělení.
Moje kabelka by nebyla plná drobků od sušenek, rozinek a obalů od bonbónů.
Myslela bych si, že toho mám moc, když domů táhnu těžkou tašku s nákupem a v druhé ruce držím ještě třeba deštník
Nestrávila bych hodiny na internetu snahou zjistit, jak vyprat z oblečení banán.
Sousedi by na mě nebyli naštvaní, že jsem zase pouštěla pračku v jedenáct večer.
Neměla bych půlku nádobí plastového.
Netušila bych, jakého katastrofického smýšlení jsem schopna, když mi dítě onemocní.
Ubyla by mi spousta kamarádek a se spoustou bych se vůbec nepoznala.
Nemusela bych schovávat svoje oblíbené sladkosti v nejvyšší přihrádce a mohla bych je jíst bez obav, že mě někdo uvidí.
Návštěva obchoďáku by se obešla bez povinné návštěvy hračkářství.
Nezjišťovala bych stále dokola, že mi něco zmizelo - z prádelníku, z kuchyňské linky, z pracovního stolu - a po periodách týdnů až měsíců bych to nenalézala na těch nejpodivnějších místech.

Neprala bych 5x týdně.
Myslela bych si, že jsem trpělivá, a co se plnění úkolů týče, rychlá a efektivní, a vůbec bych netušila, jak moc se ještě můžu zlepšovat.
Nekoukala bych různě po bytě na vršící se hromady prádla, které potřebují složit, případně ještě vyžehlit a uklidit.
Alespoň jednou do týdne bych měla pořádný sex s manželem. Tedy takový, co trvá déle než tři minuty.
Mohla bych nosit doplňky. Brože, šálky, třpytivé přívěsky a náramky.
Nevěděla bych, co právě běží za Večerníček, ale na zprávy bych koukala jako "normální" lidi - od začátku.
Nenacházela bych malé upatlané otisky prstů všude po oknech, po zrcadlech, po všem skleněném a chromovaném zařízení bytu, po svém telefonu a po obrazovce počítače.
Na víkendy bych nejezdila s lékárničkou, za kterou by se nemusel stydět ani trenér druholigového fotbalového družstva.
Neřešila bych volně pobíhající pitbuly a psy velikosti menších poníků.
Žila bych v přesvědčení, že vyjít si někam večer jednou dvakrát do měsíce je jako žít v celibátu a mít odepřeny všechny požitky společenského života.
Neměla bych lednici pokrytou obrázkovými magnety.
Mohla bych uklízet v klidu, nikým a ničím nerušena.
Netušila bych, kolikrát dokážu zopakovat stejnou věc a zůstat u toho klidná.
Neměla bych ani ponětí, kolik písku se dá transportovat v záhybech kůže a oblečení a kolik úsilí to pak stojí, než doma přestane skřípat pod nohama.
Nemusela bych si denně tajně googlovat odpovědi na otázky typu: A proč se Vltava jmenuje Vltava?
Zaručeně bych neznala tolik lidových písniček a básniček.
Nežasla bych každé dva měsíce nad tím, jak rychle roste dětská noha, a nepohoršovaly by mě ceny dětských bot.
Při jídle bych se mohla věnovat jídlu.
Neměla bych všude po bytě vystavené barevné čmáranice a nestřežila je jako oko v hlavě.
Nevěděla bych, jaké to je, když poprvé uslyšíte: Mám tě moc rád/a, maminko.
A hlavně, neměla bych nikoho ve svém životě, kdo by mě bezpodmínečně miloval tou nejopravdovější a nejryzejší láskou na světě.