reklama

Příběh Evy: V Norsku už víc než dva roky bojuje o své syny

Už více než dva roky bojuje Češka Eva Michaláková v Norsku o svoje syny. Odebrat děti z rodiny je pro úřady ve Skandinávii až hrozivě snadné, bohužel to samé už neplatí o jejich vrácení matce...

Ten příběh vypadá až neuvěřitelně. Dva mladí Češi se vydali do Norska, kde se usadili. Žili i s dětmi, šestiletým Denisem a dvouletým Davidem, jako každá jiná rodina, než se na začátku května 2011 něco pokazilo. Evě Michalákové zavolala do prádelny, kde pracovala, policie a oznámila jí, že je u ní její starší syn.

Jako první matku napadlo, že se syn zranil. Skutečnost, která následovala, ale byla mnohem horší. Na policii se totiž obrátily pracovnice školky, do které Denis chodil, s tím, že děti jsou v rodině sexuálně zneužívány. Oznámení opřely o výpověď chlapce, který se prý učitelkám ve školce svěřil, že ho otec osahával přes pyžamko na intimních místech.

Dva a půl roku bez mámy

Rozjelo se vyšetřování, současně s ním ale začaly aktivně jednat i úřady ochrany práv dětí. Chlapečci byli vyšetřeni v místní nemocnici a z rodiny odebráni. „Děti byly odebrány z důvodu uvedeného podezření, následně proběhlo vyšetřování, sexuální zneužívání se neprokázalo a trestní stíhání bylo zastaveno. Děti se však již na začátku dostaly do pěstounské péče a soudy ve věci jejich výchovy a styku s rodiči rozhodovaly na základě znaleckých posudků vypracovaných znalci najatými norským orgánem péče o dítě, které vyznívaly v neprospěch rodičů.

Nikoli kvůli týrání, ale ve smyslu výchovného selhání a ve smyslu toho, že pěstouni dětem zajistí lepší péči. Pro snazší pochopení: znalci jsou evidentně zaujatí a soud odmítl vypracování revizního znaleckého posudku. Znalci vycházeli z výpovědí osob stojících za udáním proti rodičům, které se nakonec nijak nepotvrdilo, a z výpovědí pěstounů, kteří jsou ve věci finančně značně zainteresováni.

Z vlastního pozorování v původní rodině nevycházeli a děti viděli poprvé až tři měsíce poté, co jim norský orgán ochrany dětí násilně zasáhl do života, odebral je rodičům a umístil k pěstounům. Toto všechno ovlivnilo posudek, z něhož vyplývá, že děti v původní rodině strádaly. Podle mého názoru ale k takovému závěru chybí znalcům potřebný materiál, takže je značně zavádějící. Děti tak zůstávají v pěstounské péči,“ vysvětluje advokátka matky Dora Boková.

Zničená rodina

Ptáte se, co bylo dál? „Matce bylo advokátkou hned po odebrání dětí doporučeno, aby se od otce odstěhovala a podala návrh na rozvod.
Ten to nesl špatně a u soudu vypovídal víceméně proti ní. Matka přiznala výchovné plácnutí - v České republice běžný výchovný prostředek. Ničeho dalšího se neúčastnila ani ničemu nepřihlížela.

Z výpovědi zdravotní sestry, která se o děti starala od jejich narození, vyplývá, že matka projevovala náležitou péči a starostlivost, chodila na pravidelné kontroly a podobně. Matka po odebrání doufala, že bude mít možnost jít s dětmi do azylového domu, ale místo toho přišlo ze strany pěstounky udání i proti ní - starší syn se měl pěstounce svěřovat se zneužíváním ze strany matky.

To se nikdy neprokázalo, ale matce to hodně uškodilo, protože v Norsku je v těchto věcech důležité podezření, nikoli jeho potvrzení, a soudy v takových případech málokdy rozhodují ve prospěch rodičů, ať už je obvinění jakkoli absurdní,“ popisuje situaci zcela zničené rodiny Boková.

Rozhoduje norský soud

Je skutečně odebrání dětí rodičům v Norsku tak jednoduché? Případ dětí Michalákových sleduje od samého počátku české velvyslanectví v Norsku. „Osobně jsem se zúčastnila i dvou soudních jednání.

Rozhodnutí soudu však byla v neprospěch paní Michalákové a chlapci byli odebráni do pěstounské péče. Děti vyrůstaly v Norsku, a o právních poměrech osob tudíž rozhodovaly soudy v místě jejich obvyklého bydliště. Norsko není signatářem Haagské úmluvy z roku 1996 o pravomoci orgánů ve věcech výkonu rodičovství. Rozhodnutí norského soudu je pravomocné. Není v kompetenci našeho zastupitelského úřadu napadnout rozhodnutí norských soudů. Paní Michaláková má ale možnost podat žalobu u Evropského soudu pro lidská práva,“ napsala nám z Osla tajemnice velvyslanectví ČR v Norsku Jitka Jirásková.

Český úřad mimo hru

V případu se angažuje také Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, přestože podle jeho ředitele Zdeňka Kapitána tato věc do pravomoci úřadu nespadá. „Pokud má rodina bydliště v Norsku, pak jsou k poskytování sociálněprávní ochrany, a zejména k soudnímu řešení rodinných záležitostí, oprávněny příslušné norské soudy. Nutnost respektovat tento princip zdůrazňuje jak mezinárodně smluvní legislativa, tak unijní právo.

Ačkoli je taková cesta trnitá, klíčem k řešení nespokojenosti s norskými rozhodnutími je podávání opravných prostředků, které norské právo připouští. Pokud ani s tím nebude rodina spokojena, má možnost obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku,“ popsal možnosti řešení případu dr. Kapitán, který si uvědomuje tvrdost situace, ale na druhou stranu upozorňuje, že pokud se rodina rozhodla žít v Norsku, musí respektovat důsledky.

K tomu, aby ÚMPOD mohl v případě dětí Michalákových zasáhnout, musela by existovat mezinárodní smlouva, která by vymezila pravidla česko-norské spolupráce. Ta však bohužel neexistuje. Norsko dalo podle Kapitána opakovaně najevo, že zásahy do podobných případů považuje za zásah do své suverenity. „Představa, že mnou vedený úřad po norské straně může něco požadovat, natož někomu hrozit či něco autoritativně ukládat, je naprosto iluzorní,“ dodává ředitel.

Přestože úřad aktuálně řeší na sedm tisíc případů, pokusil se pomoct, protože rozdělení chlapců a nastavení styku s rodiči považuje za nešťastné a neadekvátní. Norskému soudu úřad už v únoru 2012 poslal dopis s výsledkem šetření z domácnosti tety obou chlapců s cílem dosáhnout společného svěření dětí do pěstounské péče tety. Oslovil také norskou advokátku matky, aby koordinovali společný postup, nikdo bohužel nereagoval.
Velvyslanectví Norska odpovědělo pouze formálně.

Norsko musí chtít

O případ se už zajímalo i Ministerstvo spravedlnosti ČR, které ale podobně jako ÚMPOD nemůže zpochybňovat pravomoc norských soudů a orgánů sociálněprávní ochrany dětí dlouhodobě žijících v Norsku. „Bohužel nelze ani z naší strany přimět norské orgány ke spolupráci, pokud tak nebudou činit dobrovolně. Žádný mezinárodněprávní závazek, kterého bychom se mohli dovolat, totiž neexistuje,“ sdělil nám mluvčí ministerstva Robert Schuster.

Příbuzným Evy Michalákové, kteří usilují o svěření dětí do své péče v Česku, ministerstvo nabízelo bezplatnou právní pomoc, na tuto nabídku ale nereagovali.

Hromadné odebírání?

Na internetu se mezitím začaly šířit zprávy o tom, že ve Skandinávii se děti hromadně odebírají rodičům z bývalých socialistických zemí, aby mohly být svěřeny do péče místních pěstounů, kteří za to pobírají tučné odměny. Podle Jiráskové ale k žádnému hromadnému odebírání dětí v Norsku nedochází. „Je však třeba informovat rodiče, že výchova dětí v Norsku podléhá norským zákonům, jež nepřipouštějí jakoukoli formu fyzických trestů. Snažíme se apelovat na české rodiče v Norsku, aby se vyvarovali veškerých fyzických trestů. Pouhé hlášení sousedů úřadům pak může rodiče dostat do potíží,“ varuje české mámy a táty Jitka Jirásková.

Možná právě to, že Eva Michaláková u soudu přiznala, že syny občas výchovně plácla, způsobilo, že se jí ani po vyloučení sexuálního obtěžování děti dosud nevrátily. Podle zkušeností úřadu ale zpravidla nějaký relevantní důvod pro odebrání dítěte z rodiny existuje. „Usilujeme o to, aby bylo v případech odebrání dětí s rodinou pracováno takovým způsobem, aby dítě mohlo být do rodiny vráceno co nejdříve,“ dodává Zdeněk Kapitán.

Boj pokračuje

Eva Michaláková boj o své chlapce nevzdává. „Chceme podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva pro porušení práva na rodinný život (u matky i u dětí) a porušení práva na spravedlivý proces, zejména z důvodu zamítnutí revizních znaleckých posudků. Řada tvrzení, ze kterých znalci vycházejí, je vyloženě nepravdivá nebo ničím nepodložená,“ říká Dora Boková. „Nyní chceme prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR zažádat o prošetření věci.

Skrze velvyslanectví jsme také požádali o prošetření postupu norského orgánu ochrany dětí, který považujeme za nezákonný,“ dodává právnička. A jaké jsou šance Evy Michalákové, že se s dětmi opět sejde v jedné domácnosti? „Nikdo z nás si nechce připustit, že by to nešlo zvrátit, ale pochopitelně se dá jen těžko odhadnout, kdy a jak se to podaří,“ přiznává Dora Boková.

Až budete v úzkých

Jestliže se dostanete do podobné situace jako Eva Michaláková, tajemnice velvyslanectví v Norsku Jitka Jirásková doporučuje dvě zásadní věci: „Pokud je dítě odebráno rodičům na základě zanedbání rodičovské péče, doporučujeme spolupracovat s Úřadem pro ochranu dětí a v případě soudního řízení dbát na včasný výběr kvalitního advokáta.“ Zdeněk Kapitán to vidí podobně: „Rozhodně neotálet, jednat rychle a obrátit se na náš zastupitelský úřad v cizině (konzulát). Ten může pomoci se zprostředkováním dalších kontaktů, intervencí apod. Právě prodlení často vede k nenapravitelným následkům.“

ÚMPOD obvykle reaguje ihned, jakmile se o případu odebrání dítěte dozví, ať už jej informují sami rodiče, příbuzní, či konzulární úřad: vstoupí do kontaktu se správními a soudními orgány a jinými subjekty (například Mezinárodní sociální službou) v daném cizím státě. Při veškerém jednání pak prosazuje strategii, podle níž by dítě mělo zůstat v péči rodičů či nejbližších příbuzných, je-li to v jeho nejlepším zájmu. To by měl posoudit soud nebo jiný kompetentní orgán dané země.

Důležité je pracovat s rodinou přímo na místě. Současně ÚMPOD obvykle navrhuje, aby soud rozhodl o umístění dítěte v ČR, například do pěstounské péče nebo jiné formy péče v širší rodině. Následně navrhuje přenést rozhodovací pravomoc na české soudy, ale na to neexistuje žádný právní nárok.

Jiný kraj, jiný mrav

Podle Roberta Schustera tkví v podobných kauzách kámen úrazu v rozdílném pojetí sociálněprávní ochrany dětí v jednotlivých státech a ve zvyklostech při výchově dětí, jež se v různých zemích výrazně liší. Co je někde naprosto běžné, třeba výchovné plácnutí, je jinde vnímáno jako násilí. „V první řadě je nezbytné bránit se okamžitě a za využití místních opravných prostředků a znalostí místních právníků. Je chybou spoléhat se buď na řešení, na která jsou rodiny zvyklé ze své vlasti, nebo výhradně na pomoc orgánů státu původu.

V některých státech mohou takovou pomoc poskytovat například i nevládní organizace. Významnou roli hraje prevence - rodiny, které se rozhodnou odejít z ČR a žít v zahraničí, by si měly být vědomy všech důsledků, které může změna právního a sociálního prostředí přinést,“ dodává mluvčí ministerstva.

Článek vyšel v časopisu Maminka 12/2013

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Se svou prací dopoledne spíš lehce bojujete, po poledni jste ale díky vazbě Venuše disponovány k energické činorodosti. Kolegyně vaší…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama