[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jezdím s dcerami na měsíc do Lázní Kynžvart. Mimo jiné se tam koncentrují zdravotně oslabené děti, s nimiž si rodiče kolikrát prožili svoje, a o to větší strach o ně mají. Neustále je v pohybu usměrňují - vyhrožují, předpovídají zranění, zakazují. "Neleza tam!" "Spadneš, uvidíš!" A tak děti namísto toho, aby oslabenou imunitu a kondici na tom úžasném vzduchu posilovaly, způsobně se procházejí nebo si hrají na písku. Přitom tady začíná kouzelný Slavkovský les plný příležitostí ke hrám!
Nemusíte jezdit do lázní. Stačí přijít na kdekteré dětské hřiště a najdete je tam – příliš pečující rodiče. Možná k nim taky patříte? Kam takové intenzivní rodičovství vede? Následující seznam dali dohromady pedagogové, trenéři a psychologové. Změny v dětském chování, postojích a dovednostech jsou v posledních letech tak zjevné, že se v odborných kruzích hovoří o problémech nebo dokonce syndromech, které nové generace charakterizují. A současně i handicapují.
„Jedna dvě, klíště jde, klíště si jde pro tebe…“ Pamatujete si na tuhle sugestivní reklamu? Pokud pátráte, odkud se ve vás vzal strach z jinak banální dětské říkanky, připomínám Noční můru v Elm Street. Horor, kde rodiče i děti vraždí psychopat Freddy Krueger: „Jedna dvě, Freddy jde. Tři a čtyři, k tobě míří. Pět a šest, kříž dej v pěst. Sedm osm, ztratíš rozum. Devět deset, stát! Nikdy nesmíš spát!“
Reklama propagující očkování proti klíšťové encefalitidě vzbudila velké diskuze. Útočila totiž na strach rodičů o život dětí i o ten svůj. Nechci tady nijak zpochybňovat nemoci, které tahle „osminohý ksindl“ může přenášet. Ale loni v létě se mi několikrát stalo, že kamarádky s dětmi odmítly vyrazit s námi do lesa či na louku, protože „přece jsou tam ta klíšťata“.
Ohrazená hřiště s pažitem ale dokážou dětem nabídnout jen omezené množství stimulů. A hlavně se děti nenaučí v přírodě orientovat. Nemají k ní vztah, ba někdy hůř – bojí se jí. Psychologové mluví o biofobii, obecně strachu ze všeho živého včetně přírodních procesů. A specificky o zoofobii - strachu ze zvířat. Jako protipól zoofobie se rozmáhá druhý extrém – děti si zvířata romantizují. Buď nekriticky milují všechna, nebo neznají či popírají přírodní zákonitosti: „Jak může ta zlá sova sežrat ubohou myšičku?!“
Biofobie se může pohybovat od pocitu nepohodlí v přírodě až po opovrhování vším, co člověk nevytvořil, neupravil nebo nekontroluje. Je to prý i jeden z důvodů rostoucího počtu císařských řezů na přání rodičky.
„Pro mě nejotřesnějším případem byla čtyřletá holčička, která se bála chodit na procházky do lesa. Učitelka následně od její maminky zjistila, že v lese nikdy s rodiči nebyla!“ popisuje ve čtvrtletníku Speciální pedagogika Kateřina Jančaříková historku ze seminářů environmentálního vzdělávání. Jedním z důsledků odcizování se přírodě, je zhoršená koordinace na nerovném, nezpevněném terénu. Kanadská Profesorka Heesoon Bai nazvala tento problém syndrom padajících dětí. Pohybové výzvy, které dětem umí uchystat krajina, prostě žádná prolézačka nenahradí.
„Děti není třeba se učit pohybovat. Potřebují pouze dostatek příležitostí, aby vyzkoušely své možnosti - ať už na pískovišti, v lese nebo na koupališti s atrakcemi,“ apeluje na rodiče Doro Kammerer v knize První tři roky života dítěte. Jenže pro rodiče je možná právě tohle kolikrát těžší než jet na hodinu cvičení rodičů s dítětem. „Hodiny sportu však nejsou náhradou. Koneckonců nejde o pohybové dovednosti, ale o zkušenost, že se dítě v tomto světě dokáže pohybovat,“ vysvětluje Doro Krammerer.
Znáte Dudleyho Dursleye, bratrance Harryho Pottera z kouzelnické ságy spisovatelky J. K. Rowlingové? To je klasický příklad dítěte, které nemá nikdy dost. V jídle, v (sladkém) pití, v hračkách atd. S tím se pojí nadváha, pohybová těžkopádnost, ale také nízká vytrvalost a houževnatost. Vzpomínáte na scénu, kdy se Dudley nad dárky rozčiluje: „Třicet šest. To je o dva míň než loni!“ Děti, které „nemají nikdy dost“, nemají totiž nikdy dost ani štěstí. Nedokážou ho totiž dostatečně prožívat. V dospělosti jsou tito lidé ohroženi obezitou a mají vyšší sklon k užívání návykových látek.
Jak poznáte, že jste "matka stíhačka" a vaše dítě potřebuje skafandr?
Nemáte náhodou doma tzv. malou princeznu, která bude ve škole šikanovat holčičky, které nejsou dost princezničky?
A co dělat, když je vaše dítě nešikovné?
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Už mám předplatné. Přihlásit se