[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tradice a obyčeje nás spojují s historií naší země, s našimi kořeny, předky, s přírodou i s lidmi kolem nás – s širší rodinou i sousedy. Dlouhá postní doba i radostné vyvrcholení Velikonoc je již za námi, za okny tančí jaro a také jedna z nejtajemnějších a nejdivočejších nocí v roce – Filipojakubská noc. Tu mnozí z nás známe a dokonce i „slavíme“ jako tzv. čarodějnice.
Tato magická noc budila v našich předcích respekt a úctu, neboť to byl dle dávných tradic a zvyků čas svobody, volnosti a ničím nespoutané moci všech nadpozemských sil – dobrých i zlých. První májový den, svátek svatého Filipa a Jakuba, je pak dnem neméně významným – 1. květen byl od nepaměti dnem zamilovaných, dnem lásky. (Anglosaský svátek sv. Valentýna naši předci neznali.). Ve vesnicích a městech se stavěly májky a chlapci líbali své vyvolené a muži své ženy pod rozkvetlými třešněmi.
Poslední dubnový večer se tradičně zapalovaly velké ohně, ty obyvatele vesnic i měst ochraňovaly před nevázaným řáděním nadpozemských sil (dobrých i zlých), které prý poslední dubnovou noc propuká. 30. duben je prý jediný den v roce kdy mají dobré i zlé nadpřirozené bytosti absolutní svobodu a mohou se svou silou nakládat, jak se jim zlíbí. Největší moc však údajně mají síly temné!
Oblíbené „pálení čarodějnic“, jak jej známe nyní, se velmi pravděpodobně poprvé objevilo až v období po neblaze proslulých čarodějnických procesech v dobách inkvizice.
Na vesnicích bylo mnoho návodů a předpisů jak v tento den ochránit sebe, rodinu i majetek před zlými silami. Asi nejznámějším ochranným prostředkem byly na Květnou neděli v kostele posvěcené kočičky, které dala v předvečer Filipojakubské noci hospodyně pod práh. Nic zlého přes něj pak nemohlo projít!
Traduje se, že navečer 30. dubna často bývala první skutečná jarní bouřka, která pročistila nebesa. Tehdy se zapalovala hromnička – na Hromnice vysvěcená svíčka – chránící majetek před blesky, větry a záplavami.
Mnohem déle než Svátkem práce je první květen svátkem lásky. Zamilovaní se líbají pod rozkvetlou třešní; svobodná děvčata dostávají polibek, aby byla krásná, veselá a „neuschla“, manželé se líbají, aby jim láska dlouho vydržela.
Na vesnicích se v předvečer prvního máje vyráběly májky – čerstvě pokácené mladé zdravé stromy, kterým se osekaly větve, a nechávala se pouze zelená opentlená špička s věncem. Urostlý strom představoval mládence, ozdobený věnec májky pak věneček (neposkvrněnost) svobodného děvčete.
Svobodní muži stavěli také malé májky, obvykle březové, a to před stavením milovaného děvčete. Malou májku stavěl zamilovaný chlapec dívce svého srdce, dával tím všem zřetelně najevo, že je dívka zadaná. Velké májky si mezi sebou sousedící vesnice kácely a kradli, což bylo velmi oblíbenou kratochvílí mladých mužů a chlapců. Májové veselice byly velmi oblíbené a vyhlášené, někde se jím říkávalo Věneček jinde Kytka.
Také trochu závidíte našim předkům jejich hluboko vrostlé kořeny – to, jaký pro ně měly jednotlivá období v roce a jednotlivé dny význam a symboliku? Ale vždyť se těchto zvyků nemusíme vzdávat J! Ostatně děti je milují!
A jaké tradice si připomeneme příští měsíc? Co byste řekli na poněkud zapomenuté Letnice?