Přišla jsem o miminko, pár dní před svatbou...

Co prožívá žena, která přijde o miminko? Přečtěte si příběh - povídku jedné naší čtenářky, která si přála zůstat v anonymitě.

„Ten rok se srpen v Paříži podobal spíš podzimu. Dva roky jsem se nechala přemlouvat, že ten druhý, vášnivý vztah nikam nepovede a že právě on je tím pravím, pevným, spolehlivým, který se mnou chce mít děti. Bylo mi přes třicet a dala jsem se přesvědčit. Z Paříže jsme se vrátili v naději, jak se kdysi říkalo.

Vrátili jsme se mezi přátele a známé, kteří pořádali okázalé svatby, kteří se trápili s tím, že se už přes rok, dva snaží otěhotnět, i mezi ty, kdo se snažili zaregistrovat v nejlepší porodnici. O těhotenství jsem chtěla mlčet. O svatbu jsem nestála, ale přítel přišel s přáním, že bychom se měli jmenovat všichni stejně. Došli jsme na úřad a zařídili termín za tři neděle. Vybrali jsme podzimní prázdniny, aby mohli přijít i příbuzní a známí učitelé i školní děti. Začátek čtvrtého měsíce.

Ani o svatbě jsem příliš nechtěla mluvit. Až jednou v kavárně těhotná kamarádka nepřestávala klást nepříjemné otázky. Tak jsem přítomné kolegy a přátele pozvala. Důvod jsem ani nemusela prozrazovat. Která nevěsta by se chtěla vdávat v podzimních plískanicích? V jedenáctém týdnu jsem s lehkou hlavou šla na kontrolu ke gynekoložce. Doposud vše probíhalo podle učebnic: dva proužky na těhotenském testu, vysoká hladina hormonů v krvi, krásná pulsující fazole na monitoru. Tentokrát mnou projela věta: ‚Ale já tam nic nevidím. Zajděte si k Apolináři, tam mají lepší ultrazvuk.‘

V tu chvíli jsem nerozuměla, co se děje. Nebo jsem nechtěla rozumět. Až v nemocnici mi lékař vysvětlil, že plod se přestal vyvíjet. Chtěla jsem důkaz. Na monitoru mi ukázal, že místo pulsující fazole, která už měla mít ruce a nohy, je několik sice poměrně velkých, ale rozptýlených objektů, jež se dítěti ani vzdáleně nepodobaly. A objednal mě na příští den na revizi dělohy.

V sedm ráno jsem mladého lékaře zdravila před porodnicí. Odcházel ze služby. Můj milý mě držel za ruku. Až do tří odpoledne. Když mi, téměř nahé, kurtoval mladý sanitář nohy, připadala jsem si tak nějak použitě. Zákrok byl krátký, ale anestezie mi neudělala dobře. Přesto měla noc gynekologickém oddělení jednu velkou výhodu: dámy kolem mne měly podstatně drsnější diagnózy. Přestala jsem spát. Nejradši bych se vymazala. Nechtěla jsem s nikým mluvit.

A všichni kolem se těšili na svatbu. Vždyť můžeš být ráda, že si tě chce vzít. I když jste přišli o dítě. Dobré rady matky a kamarádek byly to poslední, co jsem chtěla slyšet. Jedna znala jednu, co měla sedm potratů, než přišla do jiného stavu. Kamarád říkal, že podle jeho ženy je to běžné a že sice nejsem nejmladší, ale že ještě nemusím být neplodná. Každý měl názor, každý měl zkušenost, byť z internetu nebo z doslechu, a musel mi ji říct. Nebylo kam utéct.

Svatbu jsme nakonec neodložili. Byla jsem vděčná za partnerovu podporu a stabilitu. Roli šťastné nevěsty jsem ale nezvládla. Tlak okolí byl větší, než jsem čekala. Měla jsem být nadšená, že si beru o dva roky mladšího blonďáka. Nikdy jsem netoužila po bílých šatech s vlečkou, stačila mi dlouhá sukně, krajková halenka a trocha exotických květin. Přesto se mnozí neopomněli zeptat: ‚A proč nemáš bílé šaty? Ty teď přece nosí i starší nevěsty. A proč nemáš růžičky? A proč nebude svíčková? A...?‘ Chtěla jsem utéct. Přes veškerou trpělivost svého muže jsem měla pocit, že na svatbě trvá jen proto, abych neprchla.

Měla jsem pocit, že se vdávám kvůli mrtvému dítěti. Že jsem v pasti a dítě, kvůli kterému vše podnikám, nikdy mít nebudu. Za pár dní přišla do naší společné, manželské kanceláře kolegyně. ‚Víš, nemohla jsem na vaši svatbu přijít,‘ hladila si břicho, ‚ty těhotenské nevolnosti.‘ A mluvila a mluvila. Že prý je skvělé, že jsme se vzali. Nevěřícně jsme se na sebe podívali. A že prý je dobré, že víme, že jsme plodní. Ona že je v jedenáctém týdnu a že se těší, až miminko uvidí na ultrazvuku. ‚V jedenáctém?‘ hlesla jsem. ‚To jsem potratila...‘

Odešla rychle. Taky jsem šla domů, nechtěla jsem nikoho potkat. Pak začaly drnčet telefony. Co že jsem jí to řekla? Že taky potratí? To snad nemůžu myslet vážně?

P.S.: Kolegyně má třetí dítě. My jsme spolu pořád. Máme sedmiletou holčičku. Druhé dítě asi po čtyřicítce mít nebudu.


Zamlklé těhotenství se týká více žen, než si myslíte. Další informace k tomuto problému najdete v říjnovém čísle časopisu Maminky, které je v prodeji od 25. září 2015. 

 

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Silné postavení Luny pomáhá těm ženám mezi vámi, které si myslí, že by měly hodně pracovat a upravovat svůj byt a zároveň tím pověřit…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci