reklama

Proč dnes děti odmítají dospět?

Kdysi bylo nepsaným pravidlem, že se „děti“ kolem dvaceti vdávaly, ženily, zkrátka odcházely, aby založily svou vlastní, novou rodinu. Dneska ale mnohé v tomto věku pořád sedí ve svém dětském pokoji, u maminky, a odmítají dospět. Čím to?

Taky si pamatujete, jak jste od rané puberty toužili po okamžiku, kdy konečně vyletíte z hnízda? Já osobně jsem se od čtrnácti hrnula na kdekterou brigádu, abych byla aspoň trochu finančně nezávislá a svobodná, a když byl na obzoru konečně den, který mě měl odvést na vysokou - tedy od rodičů, málem jsem odškrtávala hodinu za hodinou, jak jsem se nemohla dočkat.

Stejně tak pro mě bylo celkem samozřejmé, že jsem se během té vysoké živila sama a byla samostatnější, než bych do sebe možná kdykoli předtím řekla. Jakmile jsem zkrátka dostala prostor roztáhnout křídla, zamávala jsem jimi, rozhlížela se kolem a zkoušela, co dokážu. Jednou jsem se spálila, podruhé uspěla… Každopádně jsem to všechno nějak zvládla. Sama, bez rodičovské podpory.

Jenže dnešní dospívající i lidé daleko po dvacítce to vidí s osamostatňováním docela jinak. Moc se jim do něj nechce. A tak doma využívají pověstné mamahotely, případně považují za normální, že by je rodiče měli do startu skutečné dospělosti vybavit skromným bytem, autem… a jediné, do čeho investují sami, je značkové oblečení nebo technologie, které je navenek prezentují. Sami se paradoxně vidí jako dospělé, zralé osobnosti, ohromují svět neotřelými názory, ale na vlastních nohou nestojí. Kde, kdy a jak se tohle stalo? A co bude s takovými nedospělými dospělými dál?

Otázka posledních generací

„Celé se to změnilo zhruba generaci nazpět. Tehdy začala výchova dětí směřovat k tomu, aby se udržely co nejvíce závislé a nezodpovědné. Přestaly mít možnost brát si, co chtějí, rozhodovat, co chtějí jíst, jak, kde a s kým si chtějí hrát… Protože se také výrazně změnil životní komfort, přestaly mít pravidelné povinnosti, a jejich rodiče díky zvyšující se životní úrovni zároveň získali ještě větší prostor pro výchovu, která vedla mimo jiné k mnoha zákazům, příkazům a trestům za vlastní názory.

A když nebyly nebo nejsou trestány děti za své názory doma, starají se o to bohužel školy, ve kterých se individualita a samostatnost nepovažuje za přínos,“ vypočítává na začátek internistka a systemická psycholožka MUDr. Kateřina Cajthamlová a poukazuje tak na dobře čitelný okamžik, kdy se začala rodit generace (skoro) dospělých, kteří se jako dospělí nechovají. Ani nemůžou. Nikdy k tomu totiž nebyli vedeni.

Vzory hodné následování?

Dnešním dětem chybí i vhodné dospělé vzory, které jejich rodiče bohužel mnohdy sami nenaplňují. „Co dnes totiž vidí děti u dospělých? To, že se tatínek přetvařuje, když mluví se šéfem, to, jak maminka ještě v pětačtyřiceti volá své mamince a je na ní do nějaké míry závislá? Také nevidí dostatek zodpovědnosti.

Čím dál tím více se rozvádíme, jezdíme rychle autem, půjčujeme si peníze na zbytečné věci, nemáme pevné postoje nebo zásady… Místo společně tráveného času sedíme hezky rodinně u televize. A když už pak mají děti vychovávané v takovém prostředí sny, nemají ani ponětí o tom, co by takové naplnění jejich snu stálo. Proto ho nikdy nenaplní,“ říká lékařka, podle které se negativně na výchově dnešních dětí podepisuje také fakt, že nesmíme děti „týrat“.

Pár na zadek se osvědčilo mnoha generacím a často zabralo víc než všechny domluvy světa. Dítě, které „dostane“, ihned zpozorní, ví, že někde stala nějaká chyba, probere se i z hysterického pláče a pak je teprve schopné vůbec vnímat domluvy. Ale pokud je vychováváno v rodině, kde se takový výchovný přístup považuje za přehmat, často to vede k extrému - a rozmazlování! A rozmazlenost má blízko k pohodlí, pohodlí k lenosti a ta zase k tomu, že v padesáti mnozí rodiče přemýšlejí, kde se stala chyba a proč jejich dítě stále sedí na rodinném gauči.

Dítě jako modla

Rozmazlování má pak ještě jeden rozměr. Úzkostlivý. Z dítěte se stává cosi jako modla. Už to není zvědavý tvor, který přirozeně poznává svět, ušpiní se, rozbije si koleno, neustále se na něco vyptává… Dnešní děti mají často blíže tak trochu k panenkám. Aby ne.

„Do jisté míry za tím stojí fakt, že se dětí rodí stále méně. A také starším ženám. Pokud má dnes čtyřicátnice své první dítě, samozřejmě se mu věnuje jinak než čtyřicátnice tři čtyři generace nazpět. Ta by v tomto věku měla dětí třeba už deset, z toho tři by jí zemřely… a řešila by hlavně to, jak je vůbec uživit,“ vysvětluje odbornice.

Současné maminky už od těhotenství hltavě vstřebávají informace o výchovných postupech, úzkostlivě hlídají každý krok dítěte, přemítají, jestli dávají dost mateřské lásky… A jakkoli je v pořádku věnovat dětem pozornost, všeho moc škodí. „Přitom když se podíváte například ještě na generaci našich babiček, neexistovalo, že by měly výčitky svědomí, že se málo věnují svým potomkům,“ upozorňuje MUDr. Kateřina Cajthamlová.

Moje dvaaosmdesátiletá babička mi na otázku, jak vlastně vychovávala mého tátu a jeho sestru, jednoduše odpověděla: „Nijak. Na to nebyl čas!“ A zatímco moderní matku tahle slova vyděsí, je za nimi v podstatě kus zdravého přístupu, který dítě nebrzdil, nedeformoval a nechal projít si přirozeným vývojem…

Matka na jedničku?

Pokud neustále přemýšlíme nad tím, co dětem dopřát nejlepšího, neměli bychom zapomínat na to, že by to mělo být hlavně skutečné dětství. „K tomu přirozeně patří první období do věku tří let, kdy dítě potřebuje cítit matčinu přítomnost. V tomto období si totiž vytváří vlastní sebevědomí - a nemůže si ho vytvářet, jestliže je pořád odložené v kočárku.

Proto jsou třeba děti afrických žen daleko silnějšími osobnostmi. Jejich matky je nosí neustále s sebou. Což jim kromě pocitu bezpečí dává také možnost spolu s matkou prožívat běžné životní situace,“ vysvětluje lékařka.

Další vývojová fáze pak pro dítě začíná kolem pátého roku věku - kdy už přichází první stupeň jeho osamostatňování se. Začíná mít jiné názory, vlastní nápady. A to poslední, co potřebuje, je, aby někdo neustále chodil a usměrňoval ho. To jsou totiž přesně ty prvotní kroky, jejichž výsledkem je pak to, že v pubertě se dítě sice zasní, jaké by to bylo, kdyby mělo konečně rodiče z krku, ale na jejím konci zjistí, že život je přece jen pohodlnější pod máminou sukní, a z domova se ani nehne. Neví kam, neví jak, neví za co.

Protože nikdy nedostalo prostor si na takové věci přijít. Mezi dospělými Co dětem prospívá stejně tak málo, je fakt, že jsou velmi málo v kontaktu s jinými dětmi. Velké rodiny jsou výjimkou - už se neděje, že by se v rodině se šesti dětmi ty nejstarší staraly o nejmladší, vzájemně si ukazovaly svět, učily se zodpovědnosti, fungování ve skupině, určité hierarchii. Dneska jsou děti izolované doma a obklopené často pouze jen dospělými.

Zmizely dětské party, s nimi kus dětské dravosti, svobody a pro změnu opět kus samostatnosti. Děti jsou často obklopeny jen spoustou hraček, technických vychytávek a požadavků na to, jaké asi mají být.

„Hmotné věci a jejich hromadění, to je bohužel známka úpadku. Začíná to orientací na peníze jako na symbol úspěchu. Tím dříve byla pochvala, pocit hrdosti na to, co jsme dokázali… Dnes jsou to peníze. A hned za nimi hromadění hmotných věcí,“ poukazuje MUDr. Kateřina Cajthamlová na to, co dětem předáváme místo „schopnosti přežít“ a potřeby být společnosti kolem sebe k užitku. Je to jen touha a schopnost mít víc. Což z žádného dítěte zodpovědného dospělého také neudělá.

Sečteno a podtrženo…

Když se na to zatím spolu s námi ještě jednou podíváte, vyjde vám následující: dnešní dvacetiletí, adolescenti i ti, kteří chodí ještě do školy či školky, to budou mít složité s dospíváním a stavěním se na vlastní nohy především z následujících důvodů: Vychovávají je příliš úzkostliví rodiče (a nic jim nedovolí).

Vychovávají příliš ambiciózní rodiče (a všechno za ně plánují). Odmalička nic nemusejí (tedy nenaučí se plnit povinnosti ani zodpovědnosti vůči sobě ani kolektivu kolem sebe). Nejsou vedeni k tomu, aby měli cíle úměrné svému věku, ani netuší, jak by jich měli dosahovat. Jsou izolováni od svých vrstevníků (a neumí se pak mezi nimi prosadit ani v dospělosti). Nevěří sami sobě (protože nikdy nic kromě sledování TV a PC vlastně nezvládli). A podstatnou roli hraje i skutečnost, že nic pořádně neumějí (protože po nich nikdy nikdo nic nechtěl).

Dělám to pro tebe!

Podívat se na věc zdlouhavého osamostatňování můžeme ale také z jiné stránky. Někdo tomu říká tradice, dědictví, nutkání zabezpečit následující generace… Všechno to ale končí tím, že rodiče postaví ohromný dům a v době, kdy už by děti měly mít dávno vlastní zázemí, burácí: „Pro koho si myslíš, že jsem to postavil? Pro sebe? Ne, pro tebe!“ Případně ještě dospívajícím dětem snižují sebevědomí, když je přesvědčují: „Beze mě bys nic z toho, co máš, neměl!“ Podkopávají jejich důvěru ve vlastní schopnosti a berou jim tak energii, kterou by takové děti neděti možná rády vložily do osamostatňování se.

„V tomhle hraje bohužel roli také orientace na image. Rodič se chce chlubit dítětem jako výsledkem své výchovy. Chce říkat: ,To je můj syn, ten to dotáhl daleko, že? Dělal jsem pro to, co jsem mohl…‘ A přitom takoví rodiče zapomínají, že si do svých dětí jen projektují své nenaplněné sny.

A nedochází jim třeba, že když jim samotným nešla matematika, ani jejich dítě nebude předurčené pro dráhu inženýra. Ale pořád si trvají na svém a jakousi výměnou nabízejí: dokud budeš dělat, co já chci, nemusíš hnout brvou,“ popisuje MUDr. Kateřina Cajthamlová další z poněkud zvrácených rodičovských přístupů, který může mít a má na dospívajícího člověka devastující vliv. On by možná i něco chtěl, ale jít věčně proti rodičovské autoritě, která tvrdí, „dělám to pro tvé dobro“, to se nedá… A tak i ti, kteří už by měli žít sami, zůstávají doma a hledají si na svém mamánkovství výhody. Mnohdy s pocitem, že kdyby odešli, rodičům by ublížili!

Nekonečná pupeční šňůra

Takový pocit v nich dokážou vyvolávat především matky. Ty úzkostlivé, ty, které se soustředily pouze na své děti a nedokázaly si znovu zařídit svůj vlastní život. A ty, kterým nedochází, že svým lpěním na mateřských povinnostech škodí hlavně těm, které milují. Dítě takových matek má pak výčitky svědomí: když se pro něj jeho rodič tolik obětoval, on nemá právo odcházet.

„Jenže toto dítě nevnímá, že na obětování se musí být vždy dva - ten, kdo se obětuje, a ten, pro koho se obětuje. A pokud ten, pro koho se dotyčný obětuje, takové oběti už nepotřebuje, je otázkou, proč v nich setrvávat,“ konstatuje MUDr. Kateřina Cajthamlová. Když pak obětující se rodič procitne a dojde mu, že se stará o dávno dospělého jedince, nemá to pro změnu jednoduché.

„Zbavit se“ dospělého dítěte vyžaduje především schopnost věřit, že to dítě samo zvládne, což bývá zvláště pro matky složité. Každopádně by se o to měl pokusit každý rodič. Proč?

Dítě rodičem

Dlouho se vlekoucí osamostatňování má totiž nepříliš příjemné následky i pro další život dětí nedětí… I ty jednoho dne potkají svého životního partnera, založí rodinu a rázem se setkají se spoustou potíží, na které celkem logicky nejsou připravené. Neumějí řešit konflikty s partnerem, nezvládají rodinné finance ani hospodaření, neumí v přeneseném smyslu bojovat, chránit, postarat se o své blízké a podobně. A to, co vypadalo dlouho jen jako lenost, se jim najednou nečekaně vrátí jako bumerang v mnoha zbytečně „neřešitelných“ životních situacích.

„V každé vývojové fázi má člověk tzv. okno příležitosti. V tom daném okně příležitosti, které si můžeme představit jako kratší časový úsek, pak má každý z nás ideální nastavení na to se něco naučit. Jednou procházíme oknem příležitosti naučit se chodit, číst, psát, počítat… a pak zase oknem, v němž máme příležitost naučit se koexistovat s vrstevníky, respektovat dospělé, mít vlastní názory, stát si za nimi, počítat s tím, že všechno něco stojí, že pokud něco chci, musím pro to cosi udělat a podobně.

A pokud nějaké z těchto oken kdokoli mine, bude to pak později jen těžko dohánět. Přece jen, v šesti letech se naučíte číst snáze než v pětatřiceti. A s tím je potřeba počítat i ve schopnosti být samostatný a postarat se o sebe,“ uzavírá MUDr. Kateřina Cajthamlová.


Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 7-8/2013

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Den má své zápory, to platí i pro vaši pracovní činnost ve spojení se solidními kolegy. Během nakládání s předměty při stěhování, nebo…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama