[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Dnešní doba je plná paradoxů. Nabízí spoustu věcí, které mají šetřit čas, a přitom ho máme stále méně, máme spoustu nových technologií, které nám umožňují být stále ve spojení, ale přitom jsme čím dál osamělejší, a tak dále. A právě samota a osamělost je jedním z faktorů, které dělají dnešní rodičovství těžší a složitější než za starých časů.
Ano, je pravda, že díky internetu si můžete najít jakoukoli informaci okamžitě, prodiskutovat červený pupínek na tvářičce svého miminka na jakémkoli baby webu a vyděsit se záplavou informací o všech hrůzných nemocech od alergie na laktózu až po dýmějový mor.
Můžete také celé dny takzvaně viset na Skypu a probírat s kamarádkou, která z vás toho naspala míň, a každé ráno vylepovat na Facebooku fotku svého miminka s rozechvělým očekáváním, kolik lajků a komentářů „ten je roztomilý“ a „celá maminka!“ tam přibude dnes. Ve skutečnosti vám to ale situaci neulehčí, protože to, co potřebuje přetažená maminka ze všeho nejvíc, je konkrétní reálná pomoc. A té se jí po internetu nedostane.
„V minulosti lidé žili více v komunitě, což se netýkalo pouze samotné rodiny, ale celého okruhu sousedů a přátel. Dnes máme sice často přátele třeba i na druhé straně zeměkoule, ale vztahy s nejbližšími sousedy jsou minimální, případně vůbec žádné,“ vysvětluje rozdíl mezi společností „před a po internetu“ psycholožka Pavla Koucká. Zásadní rozdíl je také ve vzdálenostech, které absolvujeme za prací i přáteli. I když máme městskou hromadnou dopravu a často i dvě auta na rodinu, jsme si mnohem vzdálenější než dříve.
Do práce cestujeme přes půl města a polovina kamarádek bydlí na jeho opačném konci. „Dřív jsme si byli fyzicky mnohem blíž. Za prací se tolik necestovalo, dítě pohlídala sousedka nebo kamarádka, která bydlela naproti v domě,“ říká Pavla Koucká a dodává, že se jedná o fenomén, jehož počátek můžeme hledat někde u průmyslové revoluce, výrazně se však prohloubil v posledních desetiletích.
Stejně důležitou roli pak podle ní hraje i fakt, že se radikálně změnila povaha práce, která byla v minulosti mnohem více manuální, matka za ní nemusela cestovat jinam a dítě u ní mohlo být přítomno. Pracovalo se na poli, se zvířaty nebo doma. „Dítě pozorovalo matku a případně i ostatní ženy, co dělají, hrálo si na mezi s ostatními dětmi. Též otcové byli se svou prací dětem blíž. Rodiče tak mohli klidně pracovat a dítě bylo spokojené. Dnes má práce úplně jinou povahu. Když chcete doma psát něco na počítači, dítě se nudí, protože je vlastně samo, kolem ticho a nic se neděje,“ dodává Pavla Koucká.
Dalším měřítkem, které dnešnímu rodičovství přidává na náročnosti, je perfekcionismus současné doby. Ambice být perfektními rodiči, a zejména být perfektní matkou, nebyly snad nikdy v historii tak vyhrocené. Vycházejí desítky knížek na téma, jak dítě vychovávat, pochopit a nepromarnit jeho talent, a možná ještě více knížek a článků na téma, jak ovlivnit vývoj miminka ještě v těhotenství. Kdyby nás naše prababičky viděly, jak si v těhotenství přikládáme sluchátka s Mozartem na břicho, nejspíš by nás poslaly k bábě bylinkářce pro odvar z máku. Když se miminko narodí, začíná běh na dlouhou trať s tím, že nový človíček musí dostat nejen maximální míru lásky, pozornosti a péče, ale také podnětů, aby se dobře vyvíjelo jeho vnímání.
To, co nabralo oproti dřívějším dobám na intenzitě, je takzvaná rodičovská nejistota, fenomén, kterému se věnoval například americký rodinný terapeut Wiliam Doherty. Za rodičovskou nejistotou podle něj paradoxně stojí právě rozvoj společenských věd a publikace jejich poznatků.
Potřeby dítěte a rizika spojená s tím, pokud nebudou uspokojovány, rozvoj motorických, rozumových i emocionálních složek jeho osobnosti, význam imaginace a tvořivosti, věk nejvhodnější pro jednotlivé výchovně-vzdělávací procesy a tak dále, k tomu připočtěte stohy odborných a průběžně vyzdvihovaných a opět zatracovaných doporučení ohledně kojení, výživy, hygieny, posilování imunity, oslabování možných alergizujících vlivů a dalších záležitostí a je poměrně jasné, že většinu rodičů zahltí pocit zodpovědnosti, zatímco intuitivní rodičovství je potlačeno.
Zároveň jsou rodiče přetažení, protože se k tomu všemu snaží stíhat svoji práci a společně s vyčerpáním přicházejí rodinné hádky a rozvodovost stoupá. Na rozdíl od dřívějších dob se také malé děti musejí mnohem více nosit a přenášet a pětileté dítě těžko vyhodíte ráno z domu s tím, ať si jde hrát na ulici s ostatními, tak jako se to dělávalo dříve, protože jsou ulice plné aut.
„Dnes se o všem mnohem více čte a přemýšlí, vládne nejistota rodičů, jestli všechno dělají správně. A začíná to už v těhotenství. Dřív byla největší odbornicí na těhotenství matka, dnes je to lékař a technika. A s tím souvisí i další. Když se ženě zpozdí menstruace, udělá si těhotenský test. Chybí tam to pozorování sebe samé, úvahy, zda jsem těhotná, nebo ne, jež rozvíjejí citlivost ke svému tělu i psychice.
Těhotenstvím nás pak provede několik ultrazvuků a pokračuje to i po narození, kdy díky různým monitorům dechu a chůvičkám děti méně pozorujeme - technika to dělá za nás. Dříve i samotná výchova probíhala mnohem přirozeněji, tolik se o ní nepřemýšlelo. Navíc dnes nemáme takovou zkušenost s dětmi, jakou měly třeba naše babičky, což souvisí s už zmiňovanou samotou.
V komunitách, ať už šlo o rodinu, sousedy, nebo kamarády, bylo neustále nějaké dítě nebo miminko, které vždycky někdo choval nebo hlídal, zatímco první miminko, které se nám dnes dostane do rukou, často bývá až to vlastní,“ říká Pavla Koucká.
Snaha o rodičovský perfekcionismus se čím dál více dotýká i otců. Zatímco dříve měl otec splněno, když počal syna, postavil dům a zasadil strom, tedy založil rodinu a zabezpečil ji, dnes se od něj chce, aby se angažoval také jako aktivní otec. „Což je samozřejmě dobře, protože vzdálený otec je pro děti skoro jako neexistující otec. Pokud ale zůstávají vysoké pracovní nároky mimo domov, musejí dnes i muži řešit dilema, které znají ženy už dlouho: jak skloubit práci a rodinu?“ říká Pavla Koucká.
Péče o děti je dnes navzdory všem vymoženostem náročnější také z toho důvodu, že se jejich „dětství“ značně prodlužuje. Zatímco před třiceti lety bylo osmnáctileté „dítě“ výdělečně činné a ve dvaceti založilo vlastní rodinu, dnes občas ještě ve třiceti studuje v pořadí třetí vysokou školu, kterou z velké nebo z celé části financují rodiče, a zázemí a stravu mu poskytuje útulný „mamahotel“.
William Doherty dokonce tvrdí, že se rodiče ve vyspělých zemích proměnili v poskytovatele rodičovských služeb a zprostředkovatele veřejných služeb, kteří zajišťují například dovoz na trénink a do kroužků, a děti na jejich spotřebitele. Poskytovatelé přitom musejí nabízet to nejlepší a nejnovější a vystříhat se toho, aby byli zákazníci zklamáni. Aplikace takového tržního principu na rodinu je podle Dohertyho spolehlivým receptem na nejisté rodiče a panovačné děti.
Hlavním úkolem rodičů je nyní většinou napomoci dítěti naplnit jeho jedinečný potenciál, dokázat se prosadit, ale naprosto se opomíjejí sociální dovednosti typu, jak se zařadit do společnosti. Díky tomu vyrostla generace sebestředných a panovačných dětí, které respektují jen samy sebe a neohlížejí se na potřeby ostatních.
To potvrzuje i švédský psychiatr David Eberhard ve své knize Jak děti přebírají kontrolu. Připomíná, že Švédsko zavedlo jako první země na světě v roce 1979 absolutní zákaz fyzických trestů, že jde o zemi, kde si děti můžou určovat, co si vezmou na sebe a kdy půjdou spát.
Následkem toho neustále stoupá počet záškoláků, rostou pocity úzkosti a množství psychických poruch, což se projevuje klesající pozicí Švédska v mezinárodních tabulkách úrovně vzdělávání. Švédové by se podle Eberharda měli vrátit k osvědčeným metodám autoritativního rodičovství, protože neexistuje žádný vědecký důkaz o tom, že by přísnější výchova dětem nějak ubližovala.
Pokud bychom si to shrnuli, tak nejnovější poznatky říkají, že pokud mají z dětí vyrůst skutečné osobnosti se zdravým sebevědomím, ale také se sociálním cítěním, potřebují být vedeny a vychovávány, potřebují vzory, které jim ukážou a nabídnou cestu a poskytnou ochranu a jistotu. Což se samozřejmě neobejde bez sporů a konfliktů. Anebo ještě stručněji: Zpátky na stromy!
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 12/2013