[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pejsek, nebo kočička? U nás v Česku je to téměř jedno, protože tyhle dva druhy patří k našim nejoblíbenějším domácím mazlíčkům. Proč je tak milujeme a proč si je tak rádi pořizujeme?
Podle socioložky Terezy Vandrovcové, která vyučuje na Filozofické fakultě UK obor Animal Studies (obor, který zkoumá vztah mezi lidmi a zvířaty), si tuhle českou oblibu v domácích mazlíčcích můžeme vysvětlit historickými okolnostmi, kdy byli psi chováni a šlechtěni za účelem lovu. „Není bez zajímavosti, že byly české země po několik století hlavním loveckým revírem Rakouska-Uherska. Po rozpadu monarchie se obliba lovu rozšířila i do nižších společenských vrstev a myslivecké spolky patřily mezi první kynologické organizace u nás. Chov psů se rychle rozšířil i mezi městské obyvatelstvo a za první republiky už patřilo k bontonu, aby byl člověk doprovázen psím společníkem. Svou roli podle mě sehrála i obliba chalupaření a nemožnost cestovat za minulého režimu. Když se podíváme na české knížky a pohádky, zjistíme, že jsou také plné psů, ať už jde o Dášeňku, nebo maxipsa Fíka,“ říká Tereza Vandrovcová.
PhDr. Tereza Vandrovcová socioložka
„Děti, které vyrůstají se zvířaty, mají menší náchylnost k alergiím a existují případy, kdy pořízení psa pomohlo alergii potlačit. Bohužel to ale nelze generalizovat. U morčat nebo koček je situace složitější a alergická reakce na ně bývá silnější. Alergii lze zmírnit péčí o srst, třeba díky speciálním šamponům, ale i tím, že zvířátko nebudete pouštět do pokoje, kde dítě spí. Je-li dítě alergické na srst, pořiďte mu bezsrstou variantu, ale bohužel alergeny se vyskytují i v kůži či ve slinách, proto nejprve zjistěte, na co přesně je dítě alergické.“
S kočkami je to podobné, jen ty se do našich domovů dostaly coby pomocnice v boji s hlodavci, ale jejich cesta nebyla tak snadná jako psí. Historie soužití koček s lidmi je totiž podle socioložky poznamenaná jejich stigmatizací a veřejným upalováním, ať už pro zábavu, nebo v rámci čarodějnických procesů. Dnes už jsou však svébytnými členy našich domácností, a to nejen pro svou čistotu a přítulnost.
„Bydlíme v paneláku v poměrně velkém bytě, ale nedokážu si představit, že bychom tu ‚zakopávali‘ ještě o psa, který navíc potřebuje pravidelné venčení. Všichni máme spoustu koníčků a nejrůznějších aktivit, takže nevím, zda bychom pejskovi dali to, co opravdu potřebuje. Ale protože děti hodně dotíraly, pořídili jsme jim aspoň morče,“ říká osmatřicetiletá Eva.
Třicetiletá Lucie si zase myslí, že pes do paneláku nepatří vůbec. „Je to podle mého názoru týrání. Pes patří na vesnici, kde má volný pohyb, ne do zavřeného prostoru, kde se nemůže proběhnout,“ říká a dodává, že i proto si domů do bytovky pořídili kočku. S jejím názorem ale nesouhlasí Zuzka: „Proč by pes nemohl být v bytě? Když to nebude doga, ale třeba pražský krysařík nebo čivava, klidně tam být může. Malý pes moc místa nepotřebuje, a když s ním budeme pravidelně chodit ven, trpět nebude!“
Malé štěňátko nebo koťátko sice vypadají krásně na pohled, ovšem mnozí rodiče si neuvědomují, jak velký zásah bude takové zvířátko do rodinného života. Spousta rodičů si navíc myslí, že dítě bude dostatečně odpovědné, aby se o zvíře postaralo. „Osmiletý Honzík neustále žebronil, že chce psa, tak jsme mu ho koupili, ale nějak nám nedošlo, že za dalších pět let už o psa nebude mít zájem. Starost o psa nakonec zůstala na nás,“ říká čtyřicetiletá Radka, maminka dnes již patnáctiletého puberťáka.
To potvrzuje i socioložka Tereza Vandrovcová. „Vždy, když rodiče pořizují jakékoli zvíře, měli by zároveň s tím přijmout variantu, že celá péče o něj bude v jejich rukou. Bohužel, útulky jsou plné vánočních dárků v podobě psů a koček, kteří obdarované děti omrzeli a rodiče neměli chuť či kapacitože tu se o ně starat. V horším případě jsou zvířata usmrcována nebo vypouštěna, což u domestikovaných druhů, které se o sebe neumí postarat, znamená totéž,“ varuje Tereza Vandrovcová.
I veterinář Hanuš Velebný z veterinární kliniky AA-VET v Praze má stejnou zkušenost. „Pokud koupíte osmiletému dítěti psa, který se dnes běžně dožívá patnácti až šestnácti let, musíte předem počítat s tím, že do deseti let zůstane ve vaší péči, protože potomek má jiné priority v osmi a jiné v osmnácti letech. Z jiného úhlu pohledu bychom měli vědět, co budeme se zvířetem dělat o víkendech či dovolených. Pokud zjistíme až následně, že babička má panický strach z hada, kterého jsme dítěti pořídili, dostaneme se zcela zbytečně do svízelné situace.“
I proto je lepší nejednat ukvapeně, ale raději si vše promyslet a koupi zvířete (ať už jakéhokoli) podrobně prodiskutovat a položit si základní otázky: Kdo se o zvíře bude starat? Kdo bude chodit ven ráno? Kdo odpoledne a kdo večer? Kdo bude čistit klec? Kdo bude kupovat podestýlku, krmivo a podobně? Kdo se o něj postará, až pojedete v zimě na týden na hory? Až si na všechny tyhle otázky poctivě odpovíte, pak teprve jeďte do chovné stanice nebo zverimexu. Dřív ne.
„Vždycky jsme chtěli psa, jenže jsme věděli, že by byl problém s tím, kdo by o něj pečoval v době, kdy nebudeme doma. Dobří sousedé vám možná přijdou zalít kytky, ale chtít po nich, aby vám venčili zvíře? Těžko. Tak máme dvě morčata, která není problém v kleci převézt k babičce na venkov,“ říká pětačtyřicetiletá Radka.
Jaké zvíře tedy domů pořídit, je jedna z dalších velmi důležitých věcí, které byste měli promyslet. Je velký rozdíl mít doma v paneláku obrovského salašnického psa, nebo miniaturního krysaříka, případně kočku nebo potkana v kleci. Záleží na řadě okolností, které je nutné mít na paměti. „Záleží na časových možnostech rodičů a místě bydliště. Pejsek je vhodným společníkem dětí, pokud jej rodiče mají možnost pravidelně venčit nebo má pes volný přístup na zahradu. V opačném případě bych doporučovala spíše kočku, morče nebo králíka. Co se týká psů a koček, ideální je vybrat si mladé, ale dospělé zvíře z útulku, které je zvyklé na děti. Štěně či kotě bych doporučila opravdu jen těm rodičům, kteří mají možnost se o zvíře starat celý den,“ radí socioložka Tereza Vandrovcová.
Hanuš Velebný se domnívá, že nejlepší mazlíček je ten, který vyhovuje celé rodině. „Kočka vydrží v bytě sama bez obtíží celý den i více, ale je méně kontaktní než pes, který ovšem potřebuje pravidelně venčit. Morče je méně komunikativní než pes, ale je v podstatě nenáročné. Had vydrží bez péče i mnoho dní, potřebuje ale ke krmení pravidelně živé myši. Potkan je přítulný, učenlivý, ale žije krátce, fretka zase zapáchá… Prostě je potřeba si předem vše rozmyslet,“ říká veterinář.
„Než jsme klukům koupili potkany, které si moc přáli, tak jsme s nimi probrali všechna pravidla a povinnosti, které s péčí o zvíře souvisí. Dokud neslíbili, že je budou dodržovat, zvířátka jsme jim nepořídili,“ říká pětačtyřicetiletá Alena z Prahy. „Taky jsme je upozornili na to, že potkani se nedožívají vysokého věku a že s tím musí počítat. Od té doby už máme asi pošesté dvojici potkanů, a i když jsou děti o šest let starší, pořád původní pravidla dodržují. Střídají se v čištění klece, v nákupu krmiva, krmení a podobně,“ dodává Alena.
Právě pravidla „hry“ jsou velmi důležitá a děti by měly od samého začátku vědět, že zvíře potřebuje pravidelnou péči. Pokud se ptáte, zda je dítě povinné se o zvířátko starat, pak záleží na okolnostech. „Když si psa pořídí některý z rodičů, nemusí mít dítě odpovědnost žádnou, když si jej ale dítě na rodičích vyprosí a je to tedy ‚jeho‘ zvíře, pak by mělo nést část odpovědnosti a práce v každém věku,“ domnívá se Hanuš Velebný. I čtyřleté dítě dokáže nasypat granule do misky a šestnáctileté už jej klidně může doprovodit k veterináři.
„Dítě je dobré připravit i na to, že zvířátko představuje obrovskou zodpovědnost, a učit ho, aby se staralo, a hlavně aby mazlíčkovi neubližovalo. Ovšem rodič by neměl automaticky předpokládat, že to dítě zvládne. Dítě si může se zvířátkem hrát nebo se s ním mazlit, krmit ho, měnit mu podestýlku, a když to zvládne, tak jej i samostatně venčit nebo česat. Ještě bych ale ráda zdůraznila, že děti zhruba do čtyř let věku by nikdy neměly být v přítomnosti zvířete bez dozoru, protože si ještě nejsou schopny uvědomit, že mu mohou mohou neopatrnou manipulací ublížit,“ domnívá se Tereza Vandrovcová.