[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Takové stavy mě pokaždé vyburcovaly až k zoufalému šílenství: Můj čerstvě narozený synek měl bříško plné mlíčka, novou plenku a za sebou dvouhodinový sladký spánek. Přesto po několika minutách bdělosti často plakal nebo se kroutil nespokojením. Dnes už existují výzkumy, které se zabývají dětským mozkem a dokážou vysvětlit, proč nálada takového drobečka se umí v mžiku změnit ve velkou tragédii. A také nabízejí alternativy efektivního řešení. Které to jsou?
U dětí to neprobíhá jinak, než jak je tomu u nás dospělých: Za vše může mírné elektrické proudění v našich tělech. V kůži, očích, uších, puse nebo nose disponují všechny živé bytosti miliony jemných senzorů, které bez přestání předávají miniaturní elektrické impulzy až do mozku. Jak je to například v momentě, kdy má váš drobeček plnou plenku – vlhkost na zadečku začne dráždit tamní receptory. Při větší akci v plence možná zachytí senzory v nose pachové molekuly a všechny tyto podněty zase vyšlou signál dál. V tak nízkém věku, v jakém je teď i váš potomek, jsou tyto signály neutrální, ale za výslednou reakcí, tedy za tím, zda miminko bude spokojeně vrnět, nebo se rozčilovat, stojí rozhodnutí dvou malých oblastí hluboko uvnitř mozku. Konkrétně jde o amygdalu, jedno z mozkových center, které se podílí na pocitech či náladě, a insulu, část mozkové kůry překrytá čelním a spánkovým lalokem.
Například to, zda první příkrmy nebo přísuny teplého mléka poputují do žaludku, nebo na podlahu, řídí insula, malý ostrůvek ukrytý v záhybech po straně mozku. Jednou z jejích specialit jsou totiž chutě a vůně a vše, co je s těmito vjemy spojené, tedy libý pocit i znechucení. Zkrátka tahle miniaturní korová oblast mozku sleduje všechny momentální citlivosti na těle a je také výchozím bodem pro všechny reakce, které u vašeho miminka nastanou.
V souvislosti s pochopením spokojenosti i nelibosti vaší ratolesti byste měla vědět ještě o jednom z důležitých center v mozku. Jedná se o amygdalu, párovou strukturu velikosti mandle, která je s insulou přímo spojena. A při emocích, jako jsou strach nebo radost, hraje klíčovou roli. Se všemi smyslovými orgány je dobře spojena, díky tomu pak může vykonávat důstojně svou práci a společně s insulou na základě příchozích informací rozhoduje, co je správně a co ne, zda musí vyvinout nějakou aktivitu, anebo být v klidu. A výsledek jejich spolupráce vidíte sami: Frustraci dítěte, nebo naopak jeho spokojenost.
Jakmile jako novopečení rodiče pochopíte základní potřeby vašeho miminka, tedy kdy je nejvyšší čas přebalit, nakrmit, uspat, zabavit nebo namasírovat bříško, příčina nepokoje je často bleskurychle zažehnána. Ale často nejde jen o hlad, žízeň, prdíky nebo hlášení, že je bobeček na cestě nebo v cíli. Ke „kvílení“, kňourání i křiku postačí pocity jako překvapení, žárlivost, nuda a dokonce i radost, které miminko ještě nedokáže vyjádřit slovy. Takže starostlivým rodičům nezbývá nic jiného, než se snažit rozřešit malý rébus v přímém přenosu.
Na základě moderních metod toho víme o dětském mozku mnohem víc než kdy předtím. Jedna z neurovědkyň, Tricia Striano, která zkoumá na newyorské Hunter College vývoj dětského chování v souvislosti s vývojem mozku, tvrdí, že první otázka, kterou si můžete položit, abyste přišla na příčinu dětské nespokojenosti, je: Jaké je moje naladění, jak se právě teď cítím? „Naše nálada ovlivňuje emocionální stav miminka, a to naprosto enormně,“ vysvětluje Tricia Striano v jedné ze svých studií. Vědci tento proces nazývají obličejovou zpětnou vazbou a jde prakticky o imitování stejných mimik nebo nálady, kterou vidíte na druhém člověku.
Například když někdo ve vašem okolí zívá, máte tendenci udělat to samé, že? A u miminek tento takzvaný faciální feedback funguje vícenásobně. Jsou totiž mnohem senzitivnější. „Od třetího měsíce dokáže hravá imitace zaujmout pozornost kojence,“ vysvětluje Tricia Striano. „Tímto se naladíte na frekvenci dítěte a beze slov mu můžete ukázat, že mu rozumíte.“ Například když při přebalování si se svým potomkem vyměníte několik úsměvů, uvolní se mu endorfiny, které vyrovnávají náladu a zároveň utlumí produkci stresových hormonů. Tento objev má i příjemný vedlejší efekt: Díky zrcadlovým neuronům mohou rodiče lépe posoudit, co se právě s jejich potomkem děje, proč je v případné nepohodě. Ostatně je ohromný rozdíl, když dítě pláče proto, že se nudí, nebo že je nadmíru unavené. V tom prvním případě stačí miminko rozesmát, přičemž v tom druhém by se tím jen situace zhoršila.
Možná ani netušíte, jakým velkým stresem malé ratolesti procházejí. Jakmile se promění v malé intenzivní sirény, jejich amygdala mačká nouzové tlačítko, čímž se spustí alarm v hypotalamu, hlavní řídící části, která připravuje všechny orgánové soustavy na zvýšenou fyzickou nebo psychickou zátěž. Na základě tohoto procesu se spustí i produkce kortizolu a adrenalinu a krevní tlak i pulz stoupají závratnou rychlostí vzhůru. Tělíčko miminka se tak připravuje na stav nouze a mobilizuje své síly, aby se zachránilo. Takový stav se popisuje jako modus útěk – útok. A malému tvorečkovi, který ještě nezvládá uprchnout, nezbývá nic jiného, než začít ze všech sil bojovat. Také spoléhá na to, že ho z takového nebezpečí vysvobodíte, ostatně proto křičí jako o život. Ve výzkumech, které se prováděly na University of Texas, se zjistila velká korelace mezi vysokou hladinou stresových hormonů a chováním rodičů, kteří včas nezareagovali na potřeby svého dítěte. Proto experti doporučují, aby rodiče svým dětem dopřáli v takových situacích blízkost, která způsobí vyplavení oxytocinu, hormonu důvěry a lásky. „Z dostupných studií víme, že děti, které jsou často nošeny, jsou méně plačtivé,“ říká německá pedagožka a laktační poradkyně Eliane Retz, která se oxytocinovými přenosy dlouhodobě zabývá.
Necháváte miminko vyplakat? Nedělejte to! Škodí to jeho vývoji
Málo zábavy a citelné podpory může děti významně stresovat. Stejně tak i přebytek dojmů, což je záležitost, která se dost často přehlíží. Unavené děti, které potřebují klid, reagují na další stimulaci nespokojeným pláčem. Co v takových případech dělat? Položit na dečku, zatemnit pokoj a tiše mu zpívat. Nebo mu dopřát jiné tiché a poklidné zacházení. Nadměrná stimulace je častou příčinou nespokojenosti, které lze ale předcházet hned od začátku. Neuroložka Christina Whiteus z Yale University na svém výzkumu u krysích mláďat dokázala, že příliš mnoho vjemů, které po určitou dobu narušují smyslové orgány, významně ovlivňuje růst cév v mozku. Proto je přesvědčená, že podobný osud postihuje i děti, které rodiče nechrání před přílišnou stimulací. Do nadměrné konzumace dojmů rozhodně spadá i hlasitá hudba nebo hluk či sledování obrazovky. Ovšem základní věc by si měl každý pamatovat, když se bude snažit malého drobečka uklidnit: Dítě rozhodně nechce nikoho rozzlobit.