[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Každá výchovná metoda má své odpůrce i příznivce. Co platí na jedno dítko, neplatí na druhé. Jednou z velmi oblíbených metod je tzv. „chvilka o samotě“ neboli „vykázáním do svého pokoje“ – jde však vůbec o metodu výchovnou, nebo pouze „umravňovací“?
Jde při vykázání nevhodně se chovajícího dítka do svého pokoje o trest, výchovu, aktuální zklidnění či dokonce o preventivní krok vedoucí k ochraně dítka před dopadem rozlícené rodičovské ruky?
„Tato metoda se stala oblíbeným doporučením odborníků na výchovu. Spočívá v tom, že dítě pošlete asi na pět minut do jeho pokoje, aby se zklidnilo. Mnoha dětem to doslova zachrání život, protože rodiče dostanou taky příležitost zklidnit se,“ tvrdí populární psycholog, terapeut a autor mnoha publikací o výchově dětí, Steve Biddulph.
Ten se sám nerozpakuje přiznat, že metodu čas od času aplikoval i na jednom ze svých potomků: „Sám ji uplatňuji na naše batole…Není to však metoda výchovná, protože dítě ani ničemu nenaučí, ani ho nevede ke změně chování.“
Sám Steve Biddulph vidí hlavní přínos vykázání do jiné místnosti v tom, že se obě strany mohou vydýchat a dát si pauzu, jednoduše se uklidnit. „Doporučujeme vám, abyste dítě vykázali do pokoje jen tehdy, cítíte-li, že byste mohli dítě uhodit, nebo potřebujete-li si opravdu na chvíli odpočinout,“ radí psycholog.
Většina odborníků poukazuje na to, že metoda nemá být užívána jako trest, ale jako příležitost. Jak tomu rozumět? I přestože máme i my dospělí jen jedny nervy, jsme těmi, kdo mají mít vždy mnohem více vnitřní síly zvládnout své emoce a dítěti bez hrubého vláčení za ruku, emotivního křiku a někdy doslova „odhození“ za dveře sdělit, že jste oba dva opravdu velmi naštvaní a oba dva potřebujete chvíli klidu… a tečka! Další diskuse je přípustná až po oboustranné pauze.
Pokud by existovala jedna univerzální, nenásilná a za všech podmínek a na všechny děti fungující „umravňovací metoda“, jistě by na světě nebylo tolik psychologů a dalších odborníků na lidskou (dětskou) duši.
A tak ani „chvilka o samotě“ není všespásná. Mnoho dětí je schopných přehrát po pár hodinách celý scénář znovu. Z vykázání do svého pokoje zkrátka pro většinu dětí mnoho poučení nevyplyne.
Navíc existuje skupina dítek, která se nezklidní a jejich agresivita, například vůči sobě samotnému, se může nebezpečně stupňovat. Pro citlivé děti zase představuje odloučení „konec světa“ a ztrátu jistoty rodičovské lásky.
Další „partička“ si po několika zlostných výkřicích v naprostém klidu sedne k legu či k plyšákům a výchovný efekt vykázání je jí „ukradený“ – vy skřípete zuby a dítko je navýsost spokojené.
A jak se osvědčuje vykázání rozlíceného potomka do dětského pokojíku vám?