[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jedno takové dilema zažívá i 30letá budoucí maminka Andrea. Vyrůstala v rodině, která vyznávala spíše alternativní léčebné postupy a zuby nehty se bránila například očkování. Eva sama neprošla řádně ani těmi povinnými, rodiče to prý vždycky nějak zakamuflovali.
„Já sama jsem naopak extrémně opatrná, nevím, jestli je to v reakci na laxní přístup mé rodiny, nebo to je zkrátka součást mé povahy, ale jakmile mi bylo osmnáct, začala jsem si své zdraví řešit od základu úplně sama a doháněla postupně i to, co podle mě rodiče zanedbali,“ vypráví.
Možná tak není ani náhoda, že Andrea se před lety zamilovala do lékaře – a toho si pak vzala za manžela. „Markova rodina je úplný opak té naší. Jsou tam samí doktoři několik generací dozadu a na všechno se jde naopak vědecky, přes léky, není tam pochopení pro cokoli, co se s jejich medicínským viděním světa neslučuje,“ popisuje Andrea.
Její manžel je prý nakonec skoro černou ovcí rodiny, protože tak striktní není. A koneckonců si vzal Andreu, která je zase „mimoněm“ ve svém příbuzenstvu. Až donedávna ale byly vztahy napříč oběma rodinami bezproblémové. To se změnilo ve chvíli, kdy Andrea konečně otěhotněla.
„Nějakou dobu nám to trvalo, jednou jsem hned na začátku potratila, takže podruhé jsme si s oznámením radostné novinky počkali až do pátého měsíce, kdy už to nešlo utajit. A kdy už jsme také měli oba jasno v tom, co pro naše miminko chceme, jaké máme představy o našem běžném životě,“ vysvětluje Andrea.
Ta nejen pod vlivem manžela zjistila, že jí není příjemná představa, že s jejím miminkem budou přicházet do kontaktu příbuzní, kteří všechny nemoci zásadně přecházejí, bagatelizují nebo léčí pouze pomocí bylinek, případně homeopatik.
„Je to samozřejmě každého volba a já naprosto respektuji, že to tak mají. Na druhou stranu ale oni zas musí respektovat, že já to mám jinak. A že o tom, jaká rizika pro svoje dítě podstoupím, si rozhodnu jen já sama. A rozhodně nemíním pustit k miminku třeba děti svojí sestry, které ve dvou a čtyřech letech neprošly ještě jediným očkováním,“ říká rezolutně.
S manželem se proto dohodli, že až se miminko narodí, nikdo z Andreiny rodiny k němu nebude mít přístup po dobu půl roku. „Možná, že se to někomu zdá přehnané, ale mně se stejně tak zdá přehnané, že někdo odmítá jakékoli očkování, antibiotika nebo i obyčejný Paralen.“
Své rozhodnutí Andrea nejprve oznámila rodičům. Ti prý nebyli zas tak moc překvapeni, protože z mnoha hovorů s dcerou jim byl její pohled dobře znám. Přesto proti jejímu verdiktu mohutně protestovali a snažili se ji přesvědčit, že je to nesmysl.
„Začali mě rovnou citově vydírat. Že nemám právo jim upírat kontakt s vnoučetem a podobně. Mě to samozřejmě mrzí a je mi to kvůli nim líto, jsem si vědomá i toho, že se dobrovolně připravuju o případnou pomoc s miminkem. Ale myslím, že je mojí povinností dbát především na zdraví miminka. A stresuje mě už jen představa, jak naši přijdou a já jim vysvětluju, že si mají nejdřív umýt ruce. Nebo že když mají rýmu, tak zkrátka návštěvu odloží. Oni tohle vůbec nechápou.“
Andrein otec tvrdí, že dítě bude mít nulovou imunitu, když nepřijde do kontaktu s jinými lidmi. „Mýlí se. Zaprvé imunita se buduje až později, zadruhé my nebudeme zavřeni doma bez stýkání s okolním světem. Jenže moje rodina – a to tak bohužel prostě je – je zkrátka riziková. I kdyby mí rodiče najednou začali respektovat základní medicínská pravidla, pořád se budou mimo jiné stýkat třeba s mojí sestrou a jejími dětmi nebo s dalšími příbuznými, kteří na naše přání samozřejmě ohled bát nebudou,“ tvrdí Andrea.
Právě již zmíněná sestra prý celou situaci bere velmi osobně a především kvůli jejím reakcím se vztahy v rodině hodně vyhrotily. „Není den, aby se to nějak neřešilo. Nechápu to. Ona má co dělat, aby zvládala vlastní rodinu, a leží jí na srdci, že nebude vídat neteř nebo synovce? Připadá mi, že jen zbytečně vyvolává konflikty,“ říká Andrea.
Do porodu jí zbývají ještě tři měsíce a ze všeho nejvíc by ocenila klid a podporu, ne přesvědčování na denní bázi, že něco dělá špatně a že „zradila“ svou krev – ano, i taková slovy už padla, pronesla je Andreina teta.
„Snažím se si ta slova příliš nepřipouštět, ale příjemné to samozřejmě není. Když se tohle děje teď, co teprve nastane po porodu, pokud si budeme na našem postoji trvat? Můj muž je s tím vyrovnaný, koneckonců o jeho pokrevní příbuzné nejde. Ale bojím se, abych pod náporem hormonů nakonec všechno neodkývala, jen abych měla klid. Pak bych si to zpětně vyčítala. Opravdu mi nejde o nic jiného než o bezpečí a zdraví miminka. V půlroce už bude mít základní imunitu vybudovanou – a pak ho ráda celé rodině představím. Do té doby to zkrátka musí vydržet s fotkami a videi. Každý máme volba a ta naše je tahle,“ uzavírá Andrea.