reklama

Ray Koranteng: Dětem se nesmí přistřihovat křídla

Moderátor Rey Koranteng má dvě dcery. Tvrdí, že dva jedináčky, protože je mezi nimi jedenáct let rozdílu. Vychovával je obě stejně, a co ho rodičovství naučilo?

Vanessa je extrémně zodpovědná

Vanesse, mé starší dceři, už bude devatenáct, takže mám doma dospělého člověka a sedmiletou Sofinku. Té bude osm a máme za sebou první třídu. De facto se dá říct, že mám dva jedináčky. Tím, jak je mezi nimi jedenáctiletý rozdíl, tak Vanessa byla na prahu puberty, navíc je odjakživa extrémně samostatná. Spíš se divím, že s námi ještě bydlí…

V době, kdy jsem se stal poprvé tátou, jsem byl sám jen krátce dospělý. Bylo mi nějakých dvaadvacet a na Vanessce jsme se všechno o rodičovství učili. Když se zpětně podívám na to, jaký jsem byl táta tehdy, byl jsem drsný. Ne ve smyslu krutý, ale přísný. Kladl jsem na ni vždy vysoké nároky, což si dnes myslím, že je dobře. Vanessa byla bezproblémová na základce, na gymnáziu i dnes.

Vzpomínám si třeba, že byla pět let na klasické základce, a když přišla s nápadem, že by chtěla na víceleté gymnázium, snad jsem byl i proti. Říkal jsem jí: „Rozmysli si to, bude to těžká škola a na gympl můžeš klidně až po devítce, vždyť o nic nejde, budeš se muset jen víc učit.“

Moje žena je ale hodně pečlivý rodič, až úzkostlivě, tak jsme navštěvovali poradce, psychology a tak dále, jestli je vhodné děti na osmiletý gympl dávat, a když jsem se dozvěděl, že by se Vanessa v deváté třídě nudila, teprve pak jsem ustoupil a přijal jako fakt, že bude ve velké škole už v páté třídě. Ale cítil jsem potřebu jí sdělit: „Když tedy chceš na osmiletý gympl, prosím. Nechci ale nikdy slyšet, že je to těžké, že na to nestačíš. To ať tam budeš mít jakékoli známky, tak tu školu dokončíš.“ A funguje skvěle.

Od tohoto výlevu jsem nikdy neměl potřebu ji kontrolovat, jestli jí to ve škole jde, protože jsem věděl, že si vždy a všechno splní na výbornou. V tom tedy po mně rozhodně není. Nebyl jsem sice bordelář a tak, ale musel jsem se do plnění povinností nutit.

Nenávidím prokrastinaci

Maminka za mnou musela pořád chodit a připomínat, abych si ty zatracené úkoly udělal. To mě ovšem vedlo k tomu, že jsem se naučil dělat povinnosti expresní rychlostí, abych měl pokoj. V tom je Vanessa po mně. Všechno dělá s předstihem, aby měla klid.

A od svého dětství nesnáším prokrastinaci, tedy odkládání práce a povinností napotom. Vždycky mívám proslov na téma: „Neexistuje, že bys tuhle činnost odložila, a dokud to neuděláš, nebudeme se bavit.“ A holky to docela respektují.

Sofinka je zpohodlnělá

Pravdou je, že u Sofinky, jak jsme se ženou zmoudřeli, možná rozvážně zpohodlněli, jsme už podobnou výchovnou metodu neuplatňovali, a tak si tedy vzala za své něco úplně jiného. Všechno se učí potom, úkoly odkládá na pak.

Je ale pravda, že holky jsou pečlivější než kluci, takže nejde o nic fatálního, jen mezi dcerami vnímám drobné rozdíly. Spolu s tím rozdíl mezi mým mladším a starším já. Sofinka si povinnosti udělá, vždycky ale bojujeme s tím, jestli je bude dělat teď, nebo až potom. Takže se třeba stane, že manželka přijde v sedm domů a úkoly ještě nejsou hotové. To jsou ale detaily.

V tom je možná znát osobnostní posun, v sedmadvaceti s Vanesskou bych to bral snad i jako selhání: „Proboha, v sedm večer a nemá úkoly!“ Dneska, na prahu čtyřicítky, je mi to jedno, protože jsem dospěl k tomu, že jsou důležitější věci na světě, než v kolik si dítě udělá domácí úkoly. Kdybych měl vyjmenovat, co je pro mě dneska důležité, bude to znít jako fráze, ale je to pravda – nezbytné pro vnitřní štěstí jsou zdraví a pohoda. Dítě by mělo být doma spokojené a nevědět, co je stres.

Někdy, když se setkávám s cizími dětmi, si vzpomenu na židovské přísloví, které mám hrozně rád a kterého se držím: „Člověk třikrát v životě přichází o iluze. Poprvé, když ztratí ty o svých rodičích, podruhé, když přijde o ty o sobě, a potřetí, když ztratí iluze o svých dětech.“ Rodiče, kteří chtějí po dětech jen ty nejlepší výsledky, podle mého ztratili iluze o sobě, ale ještě ne o svých dětech. A to je vůči dětem hrozně nefér. Já mám na děti skryté nároky, ve všem jim dávám absolutní svobodu a volnost, ale chci za to výsledky.

V tom je moje přísnost, ale tenhle způsob výchovy považuju za správný. I když se s manželkou občas přeme, jestli je to tak dobře. Já tvrdím, že není nutné na dětech vynucovat, aby jejich den vypadal tak, jak si představuju já. Je to jejich den, ale chci, aby jejich budoucnost a širší horizont měly nějakou perspektivu a za to by už odmala měly nést nějakou zodpovědnost.

Třeba hračky jim nehledám, o zvířátko, pokud ho dostanou, se musí starat samy. Sofinka má nově králíčka a já trvám na jediném: „Jsi zodpovědná za jeho život a bude žít tak dlouho, dokud se mu budeš věnovat, krmit ho a starat se o něj.“ Zatím kolem něj běhá. Doufám, že to takhle půjde i nadále. Králík žije dlouho, když se daří a má péči, tak uvidíme. Já slevovat nebudu. Když umře předčasně, bude to její zodpovědnost. Ne že bych jí nikdy nepomohl, ale primárně ho chtěla ona, tak musí vědět, že pokud se nepostará, králík bude strádat. A že je to tak v životě se vším.

Proč je dobré mít děti?

Třeba proto, že vás obohatí o neskutečné, i když pro toho, kdo není rodič, malicherné zážitky. Nikdy nezapomenu na den, kdy za mnou asi v šesti letech Vanesska přiběhla a volala: „Tati, už jsem velká, už vidím do dřezu!“ Aniž bych to dával jako benchmark k čemukoli. Ale to její nadšení, že do dřezu vidí, to mě tehdy dostalo… Prostě měla pocit, že viděti do dřezu rovná se dospělost…

A Sofinka? Byly jí asi tři roky, byli jsme na chalupě, prožili obyčejný den (myslím, že na houbách jsme byli), a když jsme ji večer ukládali do postele, podívala se na nás se ženou a řekla: „To byl dneska ale krásný den.“ A mě zahřála a vlastně dodneška hřeje upřímnost okamžiku, který jsem zažil díky ní. Protože tříleté dítě zkrátka nelže. Nemá důvod.

Svým dětem bych nikdy neodpustil, kdyby se vzdaly. To jim kladu na srdce pořád dokola. A myslím to obecně, ať jde o cokoli. Je jasné, že každý máme nějaké limity, ale nesnáším, když se lidi vzdávají před bojem. To mi vnitřně vadí a takové lidi osobně považuju za slabochy. Jsem tak i vychovaný. A jsem rád, že se moje holky snaží rvát.

Vnitřně jsem přesvědčený, že dítě má být vychované k maximální samostatnosti a soběstačnosti. Moudro na závěr? Doufejte, že budete s dětmi dobrými kamarády. Pokud ne, vaše dítě si najde jiné a ti ho naučí bůhvíco. Takže je dobré nechat jim volnost, svobodu, zatnout zuby a doufat, že to dobře dopadne. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
S dcerou Vanessou

Klepněte pro větší obrázek
S manželkou

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Do práce, obchodů i vzdělávací činnosti se nedokážete vložit tak, jak byste si samy přály. Vlastně se dokonce skutečně přemáháte, aby…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama