[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Před nástupem do nového prostředí máte jistá očekávání a možná pochyby, zda se dítku bude v novém zařízení líbit a jak to zvládne. U rodičů prvního dítěte je to velký skok do neznáma, i když jste třeba měli babičky nebo chůvy.
Doposud bylo dítě napojeno jen na maminku nebo tatínka, možná i nejbližší rodinu a nyní přišel okamžik, kdy má být svěřeno do péče učitelek či tet, jak se jim někde říká, které budou mít na starost i další děti. Víte, že dítě potřebuje více podnětů, které nejste schopni poskytnout.
Také vy potřebujete nějaký čas i pro sebe, chcete se vrátit do práce, protože Vás baví a naplňuje, nebo potřebujete práci z finančních důvodů. Možná čekáte dalšího potomka nebo jste se z nějakého jiného důvodu rozhodli, že je čas vyzkoušet dětský kolektiv.
„A tady se setkáváme s řadou nepochopení ze strany rodičů. Nejčastěji jde o problém zdlouhavého loučení či dokonce odhodlání trávit delší čas ve školce společně s dítětem. Ačkoliv rodiče na začátku dostanou informaci, co je podle psychologů pro dítě nejlepší, stejně to v realitě dopadá jinak.
Druhým problémem je, že se rodiče paradoxně domnívají, že pomohou dítěti zvyknout si na školku tím, že budou docházet méně častěji. Nepochopení těchto dvou zásadních bodů na začátku může později vést k tomu, že se dítě bude na školku adaptovat velmi dlouho anebo se mu do školky nebude později chtít chodit vůbec, protože se zvolí nevhodná délka prvních návštěv,“ říká Anna Dostálová, ředitelka jeslí a školky Pididomek v Praze a Mladé Boleslavi.
Ta také shrnula osm zásad, jak zvládnout adaptaci dítěte v prvních týdnech v novém prostředí.
Zde se zastavte a podívejte se na to z pohledu dítěte. Dítě má strach a brečí, kvůli tomu rodič znejistí a pravděpodobně se bude chtít vrátit. Dítě má radost, že se rodič vrací a utiší se, nicméně už je ostražité a nejspíš ze svého rodiče cítí nervozitu.
Už mu tolik nevěří a hlídá si ho a hledá sebemenší náznak, že se opět chystá odejít. Nervozita stoupá na všech stranách a přenáší se. Rodič je neklidný, dítě o to více a učitelky už také, protože tuší, že při druhém pokusu o odchod bude pláč ještě větší a bude je to stát více úsilí dítě utišit.
Navíc začne hrát roli čas, ve školce i v jeslích mají aktivity pevný řád. Ráno přivítání, hra, následované společným kruhem a aktivitami, potom svačina. Adaptace vyžaduje větší zapojení učitelek, protože se věnují dětem, co potřebují upokojit. Pokud protahujete loučení, nabourává to každodenní běh školky a jeslí a věřte, že úplně nejhorší je předávat dítě u svačiny nebo když se jde ven.
Zkuste si obsluhovat pětí dětí u jídla a k tomu uklidňovat dítě, které dostane záchvat. Věřte, že to je hodně těžké pro každého sebezkušenějšího učitele. Chcete pomoci dítěti, ale nevědomky mu škodíte.
Z toho důvodu po vás učitelky chtějí, abyste předali dítě v šatně včas, co nejrychleji a nechodili s ním do třídy. Potřebují prostor na ztišení dítěte, což se opravdu podaří. Pokud ne, bývají s vámi domluveny, že se ozvou, aby vás informovaly. Jako provozovatelé školky a jeslí nemáme zájem dítě zlomit, chceme v něm strach odbourávat postupně po malých dávkách, dát mu potřebný pocit jistoty a bezpečí.
Navoďte dětem stereotyp a dokolečka vysvětlujte, proč do školky chodí. Motivujte dítě například tím, že si ve školce bude hrát s dětmi, budou tam nové hračky a zábava a že si pro něj přijdete. Měli byste zůstat klidní a projevovat svou spokojenost s paní učitelkou, vybavením školky i bezvadnými dětmi, mezi kterými si vaše dítě najde kamarády.
U větších dětí byste měli vyjádřit své očekávání, co se ve školce dítě naučí a co může pak naučit rodiče. Nové básničky, písničky, rukodělné práce. Důležité je vyjádření, že školka je vaše společná záležitost, že občas půjdete do školky na besídky a společné akce.
Co se děje po Vašem odchodu? Učitelka se ujme plačícího dítěte a určitě ho nenechá bez povšimnutí. Učitelky v Pididomku jsou proškolené přístupem Respektovat a být respektován.
Umí dobře pochopit emoce dětí a hlavně jim umí dát patřičnou dávku pochopení. Někdo by plačícímu dítěti řekl například:
„Nebreč, maminka přijde za chvilku.“ nebo „Vidíš, ostatní přece taky nebrečí.“ Nebo by se snažil dítěti nabídnout různé podněty, aby odvedl jeho pozornost od myšlenky na maminku. Představte si sebe, když jste rozladěni a ostatní se vám snaží radit, litovat nebo dokonce ignorovat Vaše emoce.
Jak byste se přitom cítili? Nic moc, že? Učitelka dá nejprve dítěti vědět, že rozumí jeho pocitům a ví, že je smutné, že maminka odešla. Dítě pomůže utišit například tak, že mu ukáže pravidelné dýchání nebo ho vezme do náruče. Dítě dobře vnímá, že mu někdo rozumí a neignoruje jeho pocity.
Dále učitelka vysvětlí, že se maminka brzy vrátí. Děti ještě moc nechápou pojem brzy nebo chvilka, takže je jim několikrát zopakováno, že si teď budou děti hrát nebo něco společně dělat, pak půjdou na svačinu a maminka přijde po svačině. Řeč u batolat bývá ještě nesrozumitelná, to však není překážkou, aby se učitelka nemohla vcítit do potřeb dítěte.
Když toto vše pochopíte, přestanete učitelky vnímat jako bezcitné osoby, které Vám rvou plačící dítě z rukou. Vědí totiž dobře, že rychlé loučení je nejúčinnější. Dokážou dítě rychleji utišit. V naší školce a jeslích máme za sebou více jak 60 adaptací dětí ve věku od 1,5 roku do 3 let. Jen velmi malá část dětí neplakala, protože byly zvyklé na kolektiv a neměly silnou fixaci na rodiče.
Často jsem ze začátku naší práce měla pochyby, zda je normální, aby děti proplakaly téměř celý první měsíc, kdy začnou do školky chodit.
Pak mi s postupem času začalo docházet, že to není naší vinou, ale jde o proces adaptace. Zjistila jsem, že i kdybych měla zaměstnankyně s největší empatií a sebelepší nabídku služeb, dítěti pocit strachu zmizí až s postupem času, když si zvykne.
Představte si, že jedete na týden na dovolenou bez dětí, nejdřív se těšíte, že si odpočinete. Po příjezdu vám však děti začnou chybět a vy litujete, že je tu nemáte, i když je to na dovolené fajn. Jste na dítě také fixovaní, proto se nedivte, že děti nejsou první dny šťastné, když odcházíte.
Co tedy s tím? Snažím se v prvé řadě vychovávat rodiče. Vysvětluji, jak dítě bude reagovat a jak mu můžete nejlépe pomoci. Protahováním stresu z loučení dítěti přihoršíte. Dítě stejně tuší, že chcete odejít, Vy jste jako uzlík nervů, který se chystá utéct. Nejlepší je říct mu:
„Za chvilku se vrátím a pak spolu půjdeme ven.“ Odejít a nevracet se, i když uslyšíte brečení. V dalších dnech se situace opakuje obdobně s tím rozdílem, že interval na utišení dítěte se zkracuje a dítě se začíná cítit bezpečně. Vidí, že paní učitelky o něj mají zájem.
Nové dítě potřebuje svůj prostor, poznává nové okolí pomaleji a většinou potřebuje být stranou, nezapojovat se. Ostatní děti kolem sebe toleruje, pokud mu ostatní neberou hračky, ale jinak si s nimi hrát nepotřebuje. Některé děti se intenzivně pokoušejí navázat kontakt, ale nové dítě se většinou stáhne.
Nejprve pozoruje, co se kolem něj děje, hračky si spíš prohlíží a vyčkává. Jsou také děti plaché, které i po delší pravidelné návštěvě jeslí/školky budí dojem, že jsou ve školce nováčci, to je ale spíš výjimkou. Nečekejte, že za týden si dítě na nové prostředí zvykne.
Pravidlo rychlého loučení zůstává u každé individuality dítěte stejné. Pokud máte dojem, že potřebujete přece jen delší čas, můžete se pět minut zdržet v šatně, ujistit dítě, že jste s ním a že ho v tom podporujete. Znám zařízení, kde na nástěnce najdete upozornění, abyste se loučili při adaptacích rychle.
Funguje to zkrátka všude velmi podobně, jen ne všude vám o tom dají dostatek informací. Informace na začátku jsou důležité pro obě strany. Učitelky by měly vědět, zda se u Vás doma zrovna něco neděje, třeba se stěhujete nebo očekáváte dalšího potomka a podobně.
To jsou všechno faktory, které mohou ovlivnit chování dítěte. Berte jesle/školku jako partnera, se kterým je potřeba komunikovat. Podílíme se také na výchově dětí a potřebujeme od vás informace stejně jako vy očekáváte informace od učitelek nebo paní ředitelky.
Teď už chápete více, co se děje na každé straně, přejděme k praktickému doporučení, jak načasovat zvykání. U nejmenších dětí jesličkového věku, které ještě nikdy nikam nechodily, počítejte, že první týden bude dítě bez Vás nejvýše hodinku až dvě (spíše méně).
Po týdnu se čas natáhne o hodinu a když to jde vše dobře, zkusíme ve třetím týdnu svačinu a procházku ven. Na první procházku ven můžete dítě doprovodit, další procházku již nechte na něm, ať to zkouší bez vás. Teprve na konci prvního měsíce by dítě ve věku do tří let mělo vydržet v klidu do oběda i se spaním a mělo by se rychle utišit po odchodu rodiče.
Někteří rodiče se domnívají, že již druhý týden zvládne dítě bez problému spinkání. To je urychlené a rozhodně to nedoporučujeme u dětí do 3 let, které jsou v dětském kolektivu poprvé bez rodičů.
Velmi důležitá je pravidelnost, abyste chodili včas a pokud možno co nejčastěji. 1–2x týdně nestačí a dítě si může zvykat i půl roku. Počítejte s tím, že adaptaci obětujete první měsíc. Zapojte třeba další členy rodiny, kteří dítě odvedou nebo vyzvednou. Tatínci obvykle bývají klidnější a dokážou se s loučením vyrovnat lépe.
Matka dvou dětí školního věku, akreditovaná chůva a zároveň ředitelka jeslí a školky Pididomek.