[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Děti dneška by při čtení těchto řádků nechápaly, o čem že se tu píše. Fronty na banány, mandarinky i toaletní papír? Co je to za blábol? Ano, i toto bylo standardním obrazem éry socialismu. Mámy byly rády, když pro své potomky nějaký ten banán ukořistily, a to pozor – jen na Vánoce! Nevyzpytatelnost tehdejších obchodů byla alfou a omegou nakupování.
Jen považte, jak měly chuděrky matky plánovat nějakou večeři, když nevěděly, co vůbec seženou, do kolika obchodů budou muset zajít a kolik času jim na přípravu jídla vůbec zbude? Je paradoxní, že stát, ve kterém všechno stálo a padalo s pětiletým plánem, neumožňoval svým občanům plánovat jejich vlastní čas pro uspokojení potřeby tak elementární, jakou je jídlo. A nešlo zdaleka jen o jídlo – týkalo se to dalšího a dalšího zboží, o něž měli zákazníci zájem. Kvůli věčným nedostatkům nebylo možné dokončovat stavby, jezdit podle jízdního řádu, bydlet a oblékat se podle vlastních představ. Byl to ubíjející režim každodenní improvizace, kterou si dnes umíme jen stěží představit...
Pro mnohé nedostižným obchodním ideálem své doby zůstávaly prodejny podniku zahraničního obchodu Tuzex. Díky němu mohli rodiče dopřát svým dětem kvalitní čokoládu, kakao, pravý uherák nebo třeba první značkové džíny. Tedy pardon, rifle. Tak se snové denim kalhoty nazývaly podle úplně první značky, kterou u nás Tuzex prodával.
Hypermarkety, jak je známe dnes, za socialismu neexistovaly. Až do 70. let představovaly konzumní socialistický ráj budovy vybudované ještě za kapitalistické první republiky – někdejší Brouk a Babka na pražské Letné, na Poříčí Bílá labuť vystavěná prvním ze jmenovaných Jaroslavem Broukem, na Můstku Perla a v Opavě třeba bývalý Breda a Weinstein.
Mezi další známé prodejny patřily národní podniky Jednota, Pramen nebo Družba. Podnik Prior třeba spravoval celou řadu dalších obchodních domů a stavěly se i nové, ale ty zdaleka nedosahovaly věhlasu těch předválečných. Navštívit hlavní město a nezajít do „Labutě“, to bylo pro mimopražské něco naprosto nemyslitelného. Stavbou Kotvy a Máje ale začala v Praze epocha nových obchodních center, která sice neposlala ta stará do výslužby, ale odsunula je do druhé ligy.
Tak jako dnes přijede s objednaným nákupem dodávka až před náš dům, tak jezdil ve své době obchod na čtyřech kolech po celé naší vlasti. Pojízdné prodejny začaly zásobovat i velmi odlehlé obce už krátce po válce. V pořadu České televize Retro vzpomínal někdejší řidič na šíři sortimentu slovy „dva druhy sušenek a jedny rybičky“.
V samoobsluhách na kolech se dalo koupit leccos, dokonce i několik druhů zákusků! Pojízdných prodejen jezdilo několik typů, vlastně šlo o speciální úpravy nákladních aut nebo autobusů. Jednota navíc neprovozovala jenom pojízdné prodejny, které se přesunovaly po silnicích, ale i nákupní lodě. Ty obstarávaly zásobování rekreačních oblastí – slapské přehrady na Vltavě nebo vranovské na Dyji.
Až budou vaše dětičky zase brblat nad tím, že ani ve třetím hypermarketu neměli jejich oblíbenou hračku, možná bude na čase jim alespoň ukázat některé fotografie z naší galerie...
(Zdroj: Repro z knihy Michal Petrov: Retro ČS, © Nakladatelství JOTA, 2013)