reklama

Řídí nás geny, nebo prostředí?

Jak moc nás předurčují vlastnosti získané od rodičů? A jak moc se dá tělesný „hardware“ uřídit našimi přáními a vůlí?

Kýčovité motivační příběhy vyprávějí o vnitřně silných mužích a ženách, kteří v sobě našli energii zvítězit sami nad sebou. Narodili se chudým a nevzdělaným rodičům kdesi v horské vísce, ale dotáhli to na šéfy velkých podniků, univerzitní profesory a politiky. Občas se dočteme i o schopných a chytrých rodičích, z jejichž dětí se vyklubali ukázkoví lemplové a líní paraziti. Kde je pravda? A proč se o ni genetici a kulturní antropologové hádají už přes sto let?

Základním problémem je, že nám rodiče nepředávají pouze geny, ale i způsoby chování a jednání. Jaké hodnoty se v rodině považují za správné, jakým povoláním se její členové věnují, do jaké patří společenské skupiny, jaké knihy čtou (nebo nečtou)… Tohle všechno plus tisíce dalších věcí nás ovlivňuje stejně jako zděděný genetický materiál. Jenže co je důležitější? Po rodičích můžu získat určitý typ metabolismu - moje tělo spaluje tuky buď rychle, nebo pomalu. O tom, jestli budu svalovec nebo tlustoprd, ale rozhodují i stravovací a pohybové návyky, které jsem se naučil v rodině. Pokud se táta s mámou jen váleli u televize a cpali se brambůrky zalévanými kolou, ani zděděný efektivní metabolismus mě před špeky nezachrání.

Krvavá sekera straého Brůny

Dítě si odmalička velmi pečlivě všímá, jak se k sobě otec s matkou navzájem chovají. Domluví se o sporných otázkách, nebo se o ně do krve pohádají? Projevují si lásku, nebo jsou k sobě chladní? Mluví o sobě hezky, nebo se titulují výrazy „pošahanej kreténe“ a „stará krávo“? Výsledkem jsou „rodinné memy“ - způsoby jednání, které se předávají často i po mnoho generací. Jste rebel a sudič, který si nenechá nic líbit a neustále vede spory s úřady? Možná byl váš praprapradědek vůdcem selského povstání. Odbojnost od něho okoukali i jeho potomci, kteří ji pak ve vaší rodině předávali dál.

To samozřejmě neznamená, že se řada znaků, vlastností a vloh nedědí čistě geneticky. Zelené oči, plešatost nebo odstáté ušní boltce se prostě „nenaučíte“. V některých rodinách se zvýšeně vyskytuje manioakta depresivita, schizofrenie, autismus a další duševní poruchy. Někdy se dají odhalit i zákonitosti, podle kterých se tahle zátěž dědí. Platí to ale i pro pozitivní vlastnosti, třeba pro hudební nadání nebo talent na jazyky. Jenže i zděděné vlohy se často projeví až v důsledku určitého rodinného prostředí. Viděli jste příběh Studna z normalizačního cyklu Třicet případů majora Zemana? Starý i mladý Brůna byli „divní“, ale kdoví, jestli by to skončilo tragicky, kdyby se s příbuznými nehádali o peníze a patologicky se neuzavírali před světem. Anebo naopak. Můžete mít talent jako Paganini, ale pokud vás rodiče nepřinutí pět hodin denně cvičit na housle, na soutěžích vás přeskočí pilný vrzal bez hudebního nadání.

Pozitivní genetické vlohy se někdy podvědomě snažíme „hromadit“, což popisuje tzv. hypotéza sexy synů. Proč si ženy vybírají krásné a urostlé muže? Prý za tím není estetická přitažlivost, ale podvědomá ženská kalkulace. „Když sbalím hezouna, moji synové, vnuci a pravnuci budou krásní jako on. Ženy na ně tedy poletí stejně, jako já teď letím na něj. A protože muži jsou od přírody nevěrní,rozsévači‘, moje geny se budou v populaci šířit geometrickou řadou…“ Problém ale je, že tělesné znaky se většinou nedědí podle mendelovských pravidel, která si pamatujete ze školy. Když si pak ošklivý chytrý muž vezme krásnou blbou blondýnu, mohou se jim narodit i ošklivé a blbé černovlásky.

Krásný nový věk

V historii se objevovaly krajní názory. Jedna škola tvrdila, že nejdůležitější jsou geny, zatímco prostředí nehraje žádnou roli. Přečtěte si o tom děsivý sci-firomán Aldouse Huxleyho Krásný nový věk (1932, do češtiny přeloženo i jako Konec civilizace). Pojednává o společnosti, ve které jsou lidé s pomocí genetických manipulací už před narozením předurčováni pro přesně stanovené úkoly. Další škola tvrdila, že nejdůležitější je naopak prostředí. Třeba ideologie marxismu-leninismu, která snila o převýchově celých národů bez ohledu na zděděné vlastnosti jednotlivců. Někde mezi tím stojí dnešní převládající názor, že se geny a prostředí uplatňují zhruba napůl.

Jak to vlastně je? Vědecká debata často balancuje na hraně rasismu, pozitivní diskriminace a dalších ideologií s výbušným politickým přesahem. Už dlouho se třeba ví, že v řadě běžeckých závodů na světě vítězí Afričané, konkrétně Keňané a ještě konkrétněji příslušníci horského kmene Kalenjin. Tři miliony Kalenjinců tvoří pouhou dvoutisícinu obyvatel planety. Přesto vyhrávají skoro tři osminy mezinárodních soutěží v mužských běžeckých disciplínách. Výzkum ukázal, že za to může zvláštní stavba jejich chodidla a zvýšená tolerance k nadmořské výšce. Černoši jsou prostě v běhu lepší než běloši, protože to mají v genech. Tohle se psát může, neboť je to politicky korektní.

Zkuste ale napsat, že podle výsledků testů IQ jsou černí v průměru hloupější než bílí a že je to dáno čistě biologicky. Nejrůznější ochránci práv menšin vás hned označí za rasistu, vycházejícího z nevědeckých podkladů. Přesně tohle se stalo psychologovi Petru Bakalářovi, autorovi knih Tabu v sociálních vědách (2003) a Psychologie Romů (2004). Recenzenti je rozcupovali a Bakaláře označili divže ne za fašistu.

Rok kohouta

Některé otázky se prostě vůbec nesmějí klást. Neptejte se, co je za úspěšností příslušníků židovského národa. Evoluční biolog by mohl přijít s hypotézou, že Židé jsou dlouhá staletí pod selekčním tlakem pogromů, útlaku a koncentráků. Z židovské populace to odstraňuje „slabé“ geny, protože přežívají hlavně ti nejchytřejší, nejsilnější a nejschopnější. Jenže někdo by hned začal křičet: „Aha, takže ty vlastně schvaluješ Osvětim?!“

Se zlou se potázala i prozaička Tereza Boučková za knihu Rok kohouta (2008). Odvážila se v ní popsat negativní zkušenosti s výchovou dvou romských chlapců, které adoptovala. Nevyšlo to ani přes neskutečnou porci lásky, trpělivosti a snahy vychovat je v harmonickém prostředí. Hoši se nevyvedli, utíkali z domova, kradli, fetovali a náhradní rodinu doslova rozvrátili. Měla Boučková prostě jen smůlu, nebo mají Romové závadové chování v genech? Takhle se ptát nesmíte! A už vůbec nesmíte chtít přesné statistiky, které by Romy srovnávaly dejme tomu s Vietnamci, kterým se během jedné jediné generace podařilo to, o co se Romové neúspěšně snaží už stovky let. Zařadili se do české společnosti, pracují většinou víc než my a jejich děti patří ve školách k premiantům. V čem je mezi oběma národnostmi rozdíl? A spočívá v kultuře, nebo v genech?

Ty otázky jsou provokativní svou neuchopitelností. Je možné, že Vietnamce žene dopředu soutěživost, daná nějakou čistě biologickou odchylkou. Třeba odlišnou hormonální hladinou. Je ale taky možné, že v pozadí jejich úspěchu v Česku jsou tradiční hodnoty, které jim velí postarat se o sebe sami a nespoléhat na to, co jim kdo dá. První varianta je lehce děsivá. Znamenala by totiž, že nejsme pány svých životů. Nemůžeme se svobodně rozhodnout, jestli budeme makat do padnutí a šetřit každou korunu, nebo cpát podporu do automatu. Rozhodují za nás geny, na které se někdy vymlouvají vzdělaní alkoholici nebo gambleři. A některé výzkumy naznačují, že oprávněně.

Psychiatr Cyril Hoschl před časem v časopise Vesmír popsal genetické variace tzv. dopaminové dráhy, která v lidském mozku řídí „centrum odměny“: „Vrozená chemická nerovnováha, která naruší mezibuněčné předávání signálů v mozku v,procesu libosti‘, může vyústit v pocity úzkosti, hněvu či lačnění po něčem, co může tyto negativní emoce zmírnit,“ uvádí Hoschl. V pozadí prý stojí varianta genu pro receptor neurotransmiteru dopaminu. Statistika prokázala, že její nešťastní vlastníci častěji propadají závislosti na alkoholu, cigaretách, opiátech nebo hracích automatech. Všechny tyto neřesti jim totiž přinášejí větší libost než nám ostatním.

Oheň v kalhotkách

Kdo by nechtěl mít inteligentní děti? Ukazuje se ale, že jen samotné „geny pro genialitu“ k tomu nestačí. Jsou to pouze vlohy, které se neprojeví bez vhodné výchovy a správného prostředí. Příručky radí zajistit potomkům od narození co nejvíc podnětů. Obklopit je spoustou chrastítek a hraček, nutit je řešit různé úkoly a něco hledat… „Bordel v bytě - chytré dítě!“ shrnuje jedna z pedagogických pouček.

Aby to nebylo tak jednoduché, některé vlohy jsou nejspíš vázané pohlavně. Přečtěte si o tom slavnou knihu manželů Peaseových Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Evoluční biolog by vám vysvětlil, že muži na lovu po tisíce generací potřebovali skvělou orientaci v prostoru a absolutní koncentraci na jednu jedinou věc, zatímco ženám se hodila komunikace při sběru plodů a empatie při péči o potomky. Postupem času se to prý „zapsalo“ do struktury mužských a ženských mozků. Oponenti téhle teorie ale tvrdí, že rozdíly jsou jen naučené.

Ale ještě víc to komplikují naše očekávání. Rudá barva vlasů je u lidí nejvzácnější (má ji jen asi 1-2 % světové populace). Právě proto jsou taky zrzky tak žádanými sexuálním partnerkami. Zrzavá barva vlasů se zdá být synonymem ohnivé a nespoutané vášně. Ve skutečnosti jde ale o klasický příklad tzv. sebenaplňujícího se proroctví. Muži po zrzkách vyjíždějí víc než po ostatních ženách. Tím jim zaprvé poskytují víc příležitostí k sexu a zadruhé jim naznačují, že by měly být nevázanější, než jsou. A zrzky se chovají přesně tak, jak to od nich jejich okolí očekává.

Pilulka věrnosti

Když už jsme (zase) u sexu: geny nejspíš ovlivňují i to, jestli je vám partner věrný. Prokázalo to srovnání chování amerického hraboše prérijního s jeho blízkým příbuzným hrabošem horským. Zatímco samci prvního druhu jsou monogamní, samci druhého druhu se chovají promiskuitně. Liší se přitom jen genetickou mutací, která těm „věrným“ nadělila větší množství mozkových receptorů pro hormon vazopresin. Když jim vědci receptory „vypnuli“, začali se prérijní hraboši chovat stejně bezuzdně jako horští hraboši. Což je ve shodě s dávno známým faktem, podle něhož nejvíc zahýbají muži s vysokou hladinou testosteronu a ženy s vysokou hladinou estrogenu v krvi. Takže žádné dodržování partnerských slibů. Vědci prostě vymyslí pilulku věrnosti… Bude to krásné, nebo naopak děsivé?

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 11/2013

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Dopoledne vám bude při práci příjemně, k večeru se ale vaše nálada spíš zhorší. Skrze Pluto vám může ublížit telefonát z ciziny nebo…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama