[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Cestování ve dvou je fajn, prověří vztah, ale cestování s dětmi je zkouškou ještě větší. Hraje v tom hlavní roli nejen ony dva malé úvazky, které vyžadují neustálou pozornost, rozřešení, přebalení, nakrmení nebo jinou péči, ale hlavně vytížení, únava, stres nebo míjení vzájemných představ. Na partnerský vztah není moc během cestování čas, zvlášť když jsme třeba každý druhý den přejížděli z města do města, přesto se vzájemné souznění, naladění nebo spojenectví intenzivně ukázalo každý den. A nutno podotknout, že ne každý v takové těžké zkoušce obstojí. S manželem jsme byli spolu 24 hodin denně, každý den po dobu osmi týdnů, a když přišel problém, neshoda nebo napětí, nechávali jsme si dlouhé a hluboké promluvy na cesty autem, zatímco děti na zadních sedačkách spokojeně oddychovali. Bylo nutné pročistit vzduch, vyjasnit si nejen vlastní představy o cestě ale také o výchově nebo přístupu k dětem. Ostatně právě na cestách jsme si popovídali asi zatím nejvíc za poslední tři roky.
Jako rodina jsme vyžadovali při ubytování i cestování trochu komfort, což dá rozum – kuchyň, pračku, blízko do centra, nízkou cenu nebo alespoň tři postele. A to už něco stojí. Dobrou variantou se pro nás několikrát stala služba HomeEchange.com. Jednoduchá výměna bytů, která slouží už několik desítek let svým uživatelům. A jak určitě sami víte, právě ubytování je pokaždé tou nejdražší finanční položkou v rozpočtu. Velké útraty stojí i jídlo, což se dá fikaně vyřešit vlastním vařením a napěchováním do krabiček s sebou. Tak jsme to většinu času dělali, ale komu se chce pořád vařit, že? Finanční plán musí zahrnovat i návštěvy místních restaurací, ať člověk ví, jak se vaří jinde na světě. Jasně jsme věděli, že si nebudeme ukrajovat z našeho rozpočtu zbytečným nákupem suvenýrů pro známé či rodinu. Mají protentokrát holt smůlu.
Dvouměsíční cestování nám změnila životy: jako rodina jsme se stmelili, prohloubili vzájemné pochopení, své děti milujeme ještě víc a partnerský vztah se zocelil natolik, že přežije už asi všechno. Mnohokrát jsme na sebe s partnerem netrpělivě hulákali ve vypjatých situacích, ale jasně věděli, že vše se dá pak vyřešit v klidu (ach, ty dlouhé cesty autem). Zjistili jsme, že se dokážeme o sebe skutečně opřít a když jeden ztratí trpělivost s dětmi, zastoupí ho ten druhý. A geniální nápad rozhodně byl do našeho plánu zahrnout i babičky a dědy: týdenní dovolená ve Španělsku s tchánem a tchýní, kteří si užívali svých vnoučátek, zatímco my jsme měli pár chvil na odpočinek, byla k nezaplacení!
Samozřejmě i ztráty byly: částečně jsme ztratili pochopení pro ty, kteří neustále říkají, že s (dvěma) dětmi se nedá cestovat. Naše dvouměsíční cesta, během které jsme ujeli osm tisíc kilometrů, je toho důkazem. Také nás naše cesta stála nemálo, ale když člověk dobře předem plánuje a během cestování otáčí každou druhou korunu, horentní sumy to ve výsledku nejsou. Velkým ziskem je pro nás rozhodně získaná zkušenost i dovednost. Dokázali jsme několikrát přijet večer na jedno místo a druhý den z něj odjet. Stali se z nás mistři balení a vybalování. A taky přebalování naší dcery ve stoje, na sedačce v autě, okenním parapetu, schodech nebo na kufru. Taky jsme se naučili vykouzlit uspokojivé jídlo jen ze tří ingrediencí nebo prostě ze zbytků z lednice. Každý den si naordinovat úsměv na tvář, protože se nám mnohokrát osvědčilo, že s prudivou náladou to absolutně nejde. A když se nám to nepodařilo hned od rána, sklenička vína to zajistila za nás.
Naše tehdy devítiměsíční dcera si už během druhého týdnu kočování po Evropě naučila jasnému režimu: když se lehne do postýlky, tak se prostě spí až do rána. Což byla pro mě velice vítaná dovednost. O něco horší to bylo s naším tříletým synem: chyběli mu kamarádi, vrstevníci nebo režim ve školce. A i když se poslední týden naší cesty už upřímně těšil domů za svými autíčky, užíval si různorodosti každého místa. Dokonce se v jižním Španělsku naučil sám jezdit na kole nebo si pochutnával na šnecích. A ačkoliv vím, že si tuhle naši dobrodružnou rodinnou cestu nebudou s velkou pravděpodobností pamatovat, pro nás to byl ten největší a nejdůležitější krok v našich životech, který nám už nikdo nesebere.