Maminka.czSlavní rodiče

Roman Vojtek: Tátové by měli žít přítomností a pro děti

Klára Kotábová 21.  2.  2015
Herec Roman Vojtek má krásnou čtyřletou dcerku Editku. Už nyní ale uvažuje o tom, jak zvládne její pubertu a co by pro něj vlastně představovalo to největší ocenění jeho rodičovských snah, a dokonce se s námi o svoje pocity podělil…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Být tátou jsem chtěl odjakživa. Na tu roli jsem se vysloveně těšil, ale nějakou dobu trvalo, než jsem našel tu pravou mámu pro svoje děti. To je ale asi jiná kapitola a sem tak úplně nepatří. 

Mám se zamyslet nad tím, jaký jsem táta? To není tak jednoduchá otázka. 
Pro někoho možná ano, ale já ze sebe odpověď jen tak nevypálím. Navíc si myslím, že na takovou otázku budou moct jednou správně odpovědět jedině naše děti. Ty, které výchovou někam posouváme, možná je občas i kazíme, rozhodně si ale myslím, že se ve většině případů snažíme dělat to nejlepší, co pro děti dělat jde.

Nedělám nic úžasného, jen trávím čas se svou dcerou

I když je otázka, jestli právě naše děti ty snahy vnímají přesně tak, jak jsem právě popsal. Někdy si naopak myslím, že výchova dětí je práce pěkně nevděčná, ale o tom také jindy. Teď jsem plný dojmů a vnitřní radosti, protože si užívám volný čas obklopený dětmi a nevýslovně mě to těší. Co se kolem mě vůbec děje? Zastihla jste mě na malé dětské dovolené, která pro mě sice příliš dovolenou není, protože toho mám na práci opravdu hodně, děti si ji ale (soudě aspoň podle jejich úsměvů a pohody) nebetyčně užívají.

Vzal jsem svou čtyřletou dceru Editku a její o dva dny mladší sestřenici Viktorku na chalupu na Valašsko. Tedy do kraje, kde jsem se narodil. Do míst, která si z dětství pamatuju jako skvělá, a chtěl jsem je stejně představit dceři i neteři. Počasí nám přeje tak napůl a já pravidelně posílám maminkám do Prahy fotky, aby viděly, co právě děláme. Dokumentace a propojení chytrými telefony je skvělé. Maminky jsou hned klidnější a alespoň na dálku s námi mohou prožívat to, co si my užíváme tady.

Švagrová mi napsala (po jednom takovém obrázku), že prý jsem úžasný, a to mě zarazilo. Vždyť nedělám nic tak úžasného, ani výjimečného, jen trávím čas se svou dcerou a neteří tím nejsmysluplnějším způsobem. To by však měl každý tatínek a ne aby se odvolával na to, že malé děti patří k mámě a velkým se rozhodně věnovat bude (ano, i s tím jsem se už setkal), je ale velká chyba si něco takového myslet. V pubertě a dospělosti děti o své rodiče tímto způsobem většinou nestojí…

Modlím se, abych přežil dceřinu pubertu

Užívám si všech těch her, bláznění, pádů, křiku a věčných otázek proč to a proč ono a vlastně se děsím doby, až jí bude třeba dvanáct, s protáhlým obličejem mi bude odmlouvat a já se budu modlit, abych tu její pubertu vůbec přežil. Žiju tedy naplno přítomností a snažím se jí dávat ze sebe to nejlepší. Takoví by podle mého názoru tatínci měli být. Žít přítomností a pro děti. Ten čas, respektive doba, kdy nás děti opravdu potřebují, chtějí a obdivují, je totiž velice krátká...

Na druhou stranu chápu, že někdy rozbité koleno líp pofouká maminka. To je prostě genetické nastavení, které si v sobě děti nesou už od pravěku, kdy otec mimo jeskyni lovil mamuty, matka byla vždycky po ruce a od vydělávání kůží si k pofoukání bolístky mohla snadno odskočit. Zatímco otec byl pořád v tahu, tehdy v lese, dnes v kanceláři nebo jiné práci.

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Přemýšlím teď nad dlouhodobým horizontem, nejen nad prázdninami s dětmi, které si užívám dnes. Jaký jsem otec, jaké výchovné postupy uplatňuji a musím říct, že vlastně ani žádné zaručené postupy nemám. Neposílám Editku do drahých jazykových školek, jednoduše se při výchově řídím intuicí, srdcem a vlastním příkladem, to je moc důležité. Nemůžete totiž dítěti říct, že sprostě se nemluví a pak nadávat jako dlaždič. To k ničemu nevede.

Nechci mít převahu

Ale na základě toho, co jsem tady už řekl, nechci nikomu radit, jak na výchovu dětí. Každé je jiné, má jiné problémy a povahu, ale jedno vím určitě – radši se budu snažit několikrát dokola vysvětlovat a vysvětlovat, než bych jí jednu vrazil. To dokáže každý, navíc facka je selháním rodičů, kterým došly argumenty, a tak daleko se já nikdy dostat nechci. Raději budu stokrát vysvětlovat, než abych dceři ukazoval, že mi došly důvody a vysvětlování, a musím se proto uchýlit k hrubé síle, tedy k převaze, kterou mám danou jen proto, že jsem starší a silnější. Ta možná na první pohled vypadá účinně, ale je to trapné.

Myslím si a trvám na tom, že to dobré, co do dítěte vložíte, se nemůže nikam ztratit. Možná se to na chvilku někam schová, ale navždy už to bude v něm a jednou se to ukáže. Jde jen o to, že rodič musí to hledání, kterým si dítě prochází, nějak ustát a vydržet.

Dřív nebo později na chování vlastního dítěte zjistíte, že to, o co jste se během jeho výchovy snažil, jste tedy dělal dobře – a tím se oklikou vracím k prvnímu odstavci této úvahy. Mám vlastně jen jedno (nevím, jestli zároveň i skromné) přání… Totiž aby mi má dcera jednou za pár let řekla: „Ty jsi byl stejně super táta. Takového chlapa jako ty bych si chtěla vzít, takového tátu pro svoje děti bych také chtěla.“ To pak budu ten úplně nejšťastnější táta! Tohle kdyby se mi stalo, tak bych snad i tu slzu zamáčkl...

Nebo víte co, ani to nemusí říct, ale chtěl bych vidět, že si někoho takového vede přes práh, aby nás s manželkou s ním jako se svým nastávajícím seznámila. Tím, že by se to stalo, pochopím, že jsem všechno, co jsem si kdysi před lety předsevzal, dělal správně. A byl jsem šťastný třeba i nedávno, kdy jsme byli týden bez malé, a když jsme se vrátili a já ji večer uspával, tak mě hladila, dívala se na mě a řekla: „Tatínku, mně se tak strašně stýskalo po té tvojí lásce!“ No, uznejte sami... Co byste chtěli od rodičovství víc? Já tedy rozhodně vůbec nic! 

Klepněte pro větší obrázek
Témata: Děti, Slavní rodiče, Časopis Maminka, Jen pro tatínka, Roman, Roman Vojtek, Valašsko, Dlouhodobý horizont, Rozbité koleno, Přítomnost, Chytrý telefon, Román, Jednoduchá otázka, Švagrová, Vojtek, Dlaždič, Editku, Vnitřní řád, Facka