[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Občas se zdá, jako bychom v současné době procházeli jakousi krizí či přerodem přístupu k dětem i rodičovství. Velmi přísná a autoritářská výchova, kdy se rodičům vykalo a hlavním výchovným nástrojem byla rákoska, se již příliš neosvědčuje a mnoho rodičů, kteří byli v tomto duchu vychováváni, cítí, že to není to, co chtějí předávat svým dětem. Tito rodiče však mnohdy tápou, jak vlastně k výchově přistoupit. Vždyť je tolik výchovných směrů, přístupů, tolik knížek, článků i zaručených rad! Řada rodičů se pak v tomto bezbřehém moři doslova topí. Výsledkem bývá rodičovská nejistota, nedůvěra ve vlastní rodičovské kvality a kompetence i výchova „od zdi, ke zdi“ – od neústupné přísnosti k absolutní volnosti. Oba extrémy jsou pro dítě škodlivé a kupodivu se nedá říct, který víc. I mnohem jemněji působící rozmazlování je totiž velice záludné…
„Kdo své dítě rozmazluje a snaží se mu odklidit každý kámen, by měl vědět, jaký balvan tím velmi pravděpodobně naložil na jeho bedra. Rozmazlování je jedna z podob zanedbávání. Neumožňuje totiž dítěti, aby nacvičilo nutné psychické mechanismy,“ tvrdí skvělý německý psychoterapeut Heinz Peter Röhr. Není to paradox? Rozmazlováním, extrémním zahrnování pozorností, dárky i přehnanou péčí sice dospělí docílí toho, že bude dítko na chvilku radostné a rodiče spokojení, avšak v konečném důsledku mu tím velmi ublíží! Navíc v mnoha případech své děti rozmazlují emocionálně nevyrovnaní a neukojení rodiče, kteří si nevědomky snaží zajistit neustálou přízeň a lásku svého potomka – v takovém přístupu lze ve své podstatě zahlédnout i stopu sobectví. Chtějí se zkrátka cítit dobře, chtějí se cítit naplnění. Stín sobectví je patrný i tam, kde rodiče vše povolí a dítku se podvolí, jen aby měli klid.
Rozmazlováním je dětem odpírána velmi cenná zkušenost – nemají šanci se postupně a v láskyplné náruči vyrovnávat s „Ne!“. Nástup do školy a později do „normálního světa“ pro ně potom může představovat obrovský šok, s nímž se vyrovnávají jen velmi těžko anebo vůbec. Jejich „psychická imunita“ je velmi slabá. Rozmazlované dítě se ve vypjatějších situacích často cítí jako oběť, není schopné se zdravě vyrovnat s kritikou a má velké tendence neustále kritizovat druhé. V podstatě mu nezbývá nic jiného než se zahledět do sebe a vždy najít sofistikovanou výmluvu pro svá selhání a neúspěchy.
„Není těžké pochopit, že lidem, kteří vyrůstali v takových podmínkách, se později nedaří přijmout odpovědnost za vlastní život a vztahy,“ upozorňuje Heinz Peter Röhr. A dále dodává: „U těchto lidí je však nepravděpodobné, že by se v partnerských vztazích chovali vyváženě. Převažují v nich nároky rozmazleného člověka.“ Rozmazlené dítě-člověk se zkrátka často chová tak, jak bylo zvyklé z rodiny; chce ovládat, chce prosazovat výhradně své potřeby a přání a také očekává či přímo vyžaduje, aby o něj bylo náležitě pečováno. Není divu, že takovému jedinci se ve vztazích příliš nedaří, což mnohdy vede až k depresivním stavům.
Nerozmazlovat však neznamená tvrdou přísnost, zákazy a tresty, nerozmazlovat znamená jednoduše nedat (s láskou) úplně vše, co dítě chce. To vše s vědomím úcty a respektu k dítěti a také k sobě samému.