[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Obvykle nepotřebujeme mnoho času k tomu, abychom si všimli, že naše „mládě“ vůbec není ve své kůži. Kupříkladu už od dveří školky, z níž ho vyzvedáváte, registrujete jeho rozladění, rozrušení a smutek. Jindy upovídané dítko mlčí, občas něco zakňourá a ve vás roste nejen zvědavost, ale pochopitelně i touha tomu malému nešťastníkovi pomoci…
A tak ho začneme bombardovat otázkami, sice vlídně, avšak neodbytně: „Paní učitelka dnes zase křičela? Nebo ti někdo ubližoval? A co obídek, byl dobrý, nebo si se nenajedl a máš hlad?“ Občas jsme ve svém vyslýchání úspěšní, ale mnohem častěji dítko mlčí nebo cosi mručí, popřípadě nám řekne, že je vše v pořádku.
„Jako pedagožce i mámě čtyř holčiček se mi v takových chvílích osvědčilo nechat děti na pokoji. Ano, neotravovat je ihned otázkami, nevyptávat se a nešťourat, co se přihodilo. Ideální je, je-li čas, být jen tak spolu, nechat děti, ať se samy uklidní a samy určí čas, kdy se budou chtít svěřit. Děti, podobně jako my dospělí, potřebují chvíli vychladnout, potřebují prostor,“ radí maminka, babička a dlouholetá učitelka z mateřské školky, Bětka Mašková. V naprosto ideálním případě se od nás v takové situaci čeká, že vytvoříme atmosféru podpory, pohody, bezpečí a lásky – naproti tomu otázky nejsou příliš potřeba!
Některé děti v takových „těžkých chvilkách“ dokonce intuitivně (a bez vysvětlování!) požádají rodiče o svou vlastní osvědčenou soukromou terapii. Chtějí si s vámi kupříkladu kreslit, jít na chvíli do lesa či k rybníku anebo poprosí o horké kakao a společné čtení knížky. To vše dokáže uvolnit, zklidnit a po čase i rozvázat jazyk a zbavit se rozrušení, zranění a smutku. Je dobré spoléhat a podporovat v dětech intuici a nepodceňovat ji, děti si totiž mnohdy samy řeknou, co jim nejvíce pomůže.
„Z role maminky i ze své práce vím, že neustálé vyptávání na to, co ho trápí, co se mu stalo, může skončit scénářem, který se nehodí ani jedné straně! Občas tato snaha totiž dopadne tak, že se nakonec znesváříte a místo abyste táhli za jeden provaz, stojíte nakonec proti sobě!“ tvrdí pedagožka. Jsou-li děti plné emocí, potřebují zkrátka chvíli volně dýchat – ostatně ani my dospělí to nemíváme jinak.