[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Děti v předškolním věku s nadšením povídají o všem, co zažily a často slyší ze strany dospělých hodnotící komentář. Například přijde-li za námi předškolák, že rozbil míčem květináč, my zareagujeme chápavě a umožníme mu, aby vše v klidu uklidil, a pak s námi za svého přispění z pokladničky vybral v obchodě nový, to se určitě promítne do dalších životních situací dítěte.
Dítě se naučí: nejsem špatný, to se stane, lze to napravit. Pokud mu vynadáme, co to zase způsobil, tak příště to buď svede na kamaráda, nebo bude dělat “mrtvého brouka”.
V mladším školním věku k nám budou děti ještě otevřené se svěřováním svých tajemství a zároveň si nás budou tak trochu testovat. Jak zareagujete, když vám dcera poví, že má svoje první rande.
Tady už začneme často poučovat, hodnotit, obzvlášť když to, co nám dcera povídá, nezapadá do našeho hodnotového žebříčku. Dítě si vytváří zkušenosti na základě naší reakce a vyhodnocuje.
Stojí mi za to, tohle mámě-tátovi říct? Vzpomeňte si, když jste byli malí, jak dlouho jste váhali jít za rodičem třeba s tím, že jste někde ztratili klíče. Někteří jste hodně dlouho chodili s břemenem “ztracených klíčů” než jste zažili úlevu a rodičům to řekli.
A co teprve období puberty: To je přímo charakteristické vymezováním se autoritám, posouváním hranic a potřebou zkoušet a riskovat, zažívat vzrušení a nové zážitky. Tím vznikají i situace, které mohou být pro dítě velmi těžké ke sdělení.
Pokud v rodině funguje otevřená zdravá komunikace a dítě může přijít za rodičem „se vším“ a ví, že nebude odsouzeno, ale vyslechnuto, tak obvykle témat, se kterými se děti nesvěřují je minimálně.
„Přistupujme k dětem s respektem k jejich tajemstvím a zároveň jim umožněme být těmi, kteří se nám mohou svěřit,“ říká Iva Kyselá, spoluautorka projektu Akademie rodičovství
Dětský mozek, je v této době stále ve vývinu. Situace, které jsou pro něj nové, chtělo by je s někým probrat a nemá možnost, protože se bojí, jeho mysl ještě více zatíží. Někdy děti potřebují novou situaci rozebrat, aby se mohly na ní to nové naučit.
Pokud nemá příležitost u nikoho z blízkých ani vrstevníků, může v jeho myšlenkách vznikat chaos, zda dělá věci dobře nebo špatně a často se to odrazí na sebeúctě. Jsem zlodějka, když jsem rozbila voňavku v obchodě a prodavačce jsem to neřekla? Odsoudí mě rodiče, když jsem o víkendu u kamarádů popíjel alkohol? Jak to máte vy, dokážete s dětmi v klidu najít řešení?
Pokud mají děti vytvořené kamarádské vztahy s vrstevníky, tak si své tajnosti vyslídí a dostanou i tak potřebný kamarádský pohled.
Jaká témata se nejčastěji rodičům neříkají? A to i tehdy, když nám komunikace v rodině funguje? Iva Kyselá z Akademie rodičovství říká: „Obvykle se týkají zamilovanosti, rande či polibku, prvních sexuálních zkušeností. Téma sexuality a vztahů je opředena pavučinou tajemství, tak jim ji nechejme. Ale i tak má puberťák většinou potřebu své zážitky sdílet a v takovém případě k tomu skvěle fungují vrstevníci.“
A pak přichází další témata, která se rodičům jednoduše neříkají a přitom právě jim patří:
„Cesta k tomu, aby k nám mohly být naše děti otevřené, i v době dospívání, začíná velmi brzy po narození. Důvěru dětí sdělovat nám jejich zážitky, můžeme přetnout našimi hodnoceními, komentáři a citovou manipulací, která vede k nedůvěře mezi rodičem a dítětem.
Důležitý je i model, jaký svému dítěti nastavujeme. Pokud nás najde náctiletá dcera uplakanou v koupelně a na otázku, “co je?” odpovíme “nic, dobrý”, tak se nedivme, že v dalších letech to stejné uslyšíme od dcery. A navíc jí tím sdělujeme, že ona našim starostem nerozumí. Rodičovský model je silný. Důvěra a otevřenost ve vztazích se buduje, ta se nedědí,“ dodává Iva Kyselá.