[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
"Vím, že lidé v práci, mí kolegové i podřízení, se upřímně diví, že jsem se 'na stará kolena' rozhodla pořídit si dítě. Nesvěřuji se jim se svým osobním životem, se svými pocity či názory, takže netuší, že jsem s dítětem vždycky počítala, jen jsme na to s manželem ani jeden nespěchali. Když jsem pak ve třiceti dostala dobře placené místo s možností kariérního postupu a zjistila jsem, že jsem vážně dobrá v tom, co dělám, začala jsem 'dělat kariéru', jak by mnozí řekli. Ve skutečnosti jsem ale dělala jen to, co mě baví, a byla za to dobře hodnocená. No není tohle snad sen každého? Kvůli tomu se provinile necítím.
Jsem si ale vědoma toho, že na spoustu lidí působím díky svému přístupu - striktnímu oddělování soukromého a profesního života - jako studenej psí čumák a 'železná lady.' Ještě donedávna jsem se tím vůbec nezabývala. Nezajímalo mě, co si jiní myslí. Byla jsem nad to povznesená a přesvědčená, že se mě to netýká.
Jenže poslední týdny nad sebou začínám pochybovat a dost mě to deptá. Stále častěji a častěji si kladu otázku: Co když mají všichni pravdu? Co když se na mateřství vážně vůbec nehodím? Co když jsem vážně ta nepřístupná, tvrdá, nemilosrdná kariéristka, za kterou mě všichni mají? Pro mě, která nad sebou nikdy nepochybovala, je tohle obzvláště bolestná zkušenost.
A teď, konečně se dostáváme k jádru věci, jak tyhle mé pocity vznikly? Jsem ve 25. týdnu, břicho už na mě začíná být vidět a já ke svému dítěti pořád nic necítím. Ani když se na něj u doktora koukám na ultrazvukovém snímku, ani když si večer v posteli hladím břicho nebo mi ho hladí manžel, ani když se v obchodech rozhlížím po mini-oblečkách a hračkách.
V práci je několik těhotných. Schází se v kuchyňce na bezkofeinovém kafi a pořád dokola si opakují, v kolikátém týdnu jsou, jak moc se jim mimina v břiše mrskají, co už všechno koupily a co ještě bezpodmínečně musí sehnat, jak přeorganizují byt, aby se jim do ložnice vešla kolíbka… Upřímně, takovéhle řeči mě nevýslovně nudí a připadají mi prostě hloupé. Až donedávna jsem si myslela, že na to abych milovala svoje dítě a byla mu dobrou mámou, nemusím se podobného těhotenského šílení spoluúčastnit. Jenže, postupně se začínám zaobírat myšlenkou, že je se mnou skutečně něco v nepořádku.
Dokonce jsem si tuhle zkoušela představit, co bych dělala, kdybych se druhý den probudila a zjistila, že nejsem těhotná, že mi břicho prostě přes noc zmizelo. Moje první myšlenka byla, že alespoň bych ten velký výstavní veletrh a naši účast na něm nemusela předávat někomu dalšímu, kdo to ještě nikdy nedělal a nemá potřebné zkušenosti, ale mohla bych se o to postarat sama. Děs. Když jsem si vzápětí uvědomila tu zvrácenost, hrozně jsem se zastyděla a stydím se vlastně doteď.
Mám strach, že nebudu dobrá máma. Že nebudu svoje dítě milovat, jako ostatní mámy, tou všeobjímající, ničím nepodmíněnou láskou. Že ho nebudu učit písničky a trpělivě si s ním hrát na písku. Že mě nebudou dojímat jeho první slova, krůčky nebo vlastně vůbec nic."