Šárka Strachová: Další dítě neplánuji, říká maminka dvouleté Emy

Šárka Strachová (35) ve svém životě zažila mnoho radosti, ale i poměrně dost peripetií. Jednou z nich byla i vážná nemoc, která jí způsobila metabolický rozvrat a kvůli které podstoupila komplikovanou operaci mozku. Už tři měsíce poté stála opět na lyžích. Před třemi lety se ale definitivně rozhodla ukončit kariéru…

Kdy vznikl nápad založit si kliniku celostní medicíny? Bylo to během vaší vážné nemoci, kdy jste mohla sledovat postupy klasické medicíny, nebo už dřív? 

Přicházelo to tak nějak postupně. Během kariéry jsem nasbírala neskutečně moc zkušeností, setkala jsem se s mnoha přístupy k lidskému tělu, lidskému zdraví. Sportovci se neustále snaží své tělo vyladit na co nejlepší výkon. A aby podávalo co nejlepší výkon, musí být člověk v pohodě nejenom, co se týče fyzického stavu, ale i psychicky. Je tam důležitý odpočinek, strava, prevence a různé kompenzace.

Už během kariéry jsem věděla, že po jejím skončení budu chtít úplně změnit směr a zužitkovat zkušenosti, které jsem nabrala. A tady vznikl nápad kliniky, postupně se pak projekt rozšiřoval. A z malého studia, které jsme postupně zvětšovali, vznikla v roce 2017, kdy jsem ukončila kariéru, Klinika celostní terapie a sportu VO2Max v dnešní podobě, které jsem se začala věnovat na plný úvazek. Všechno, co na klinice nabízíme, mám vyzkoušeno sama na sobě. Vím, jak poskládat tým a terapie tak, aby vše fungovalo.

V době, kdy se vaše klinika rozrůstala, přišla na svět i vaše dcera Emička. Vnesla vám do tohoto období role mámy nový vhled?

Byla to hezká příležitost zkusit si všechno na sobě. Těhotenství, porod, pobyt v porodnici a „hození do vody“ s miminkem, kdy vás jako prvorodičku po třech dnech pustí domů.

Jen se po konzultaci s fyzioterapeuty utvrzuji v tom, že je úplně žalostná informovanost a edukace maminek nejenom v tom, jak se starat o sebe, ale i o miminko.

A i když se o to děťátko s nejlepším vědomím a svědomím maminky starají, můžou mu způsobit mnoho problémů ve vývoji, protože s ním špatně manipulují, špatně ho pokládají, ubírají mu motivaci ve vývoji tím, že jej upoutávají na mnoho hodin do nosítek nebo polohovacích lehátek. Dítě je spokojené, protože vidí, ale nemusí se o nic snažit. I v tom se snažíme maminky edukovat. Semináře pro edukaci děláme bezplatně, vždy na nějaké konkrétní téma.

Jakou další péči si u vás můžou maminky dopřát?

Možností je mnoho. Pečujeme o těhotné maminky i ženy po porodu, které trápí diastáza, učíme je pečovat o jizvu po císaři… Máme i skupinu žen, kterým se nedaří otěhotnět. Vše se snažíme řešit individuálně.

Stejně jako ve velmi citlivém tématu, kterým je očkování u dětí. V rámci biorezonance děláme přípravu na očkování, detoxikaci po očkování, což je fajn pro maminky, které své děti očkovat chtějí, ale jsou v tomto smyslu opatrnější. Řešíme i vadné držení těla a mnoho dalšího.

Když si všechno, na co je třeba dávat pozor, jako máma uvědomujete, nesvazuje vás to někdy až příliš v běžném fungování? Abyste v rámci prevence u Emičky něco nezanedbala?

Děláme si z toho s kolegy někdy legraci, že jsou děti pod neustálým dohledem. U Emičky se snažím řešit všechno v rámci prevence, ale co se týče jejího vývoje, nebylo vlastně nic moc potřeba. V rámci očkování jsem s ní preventivně chodila na biorezonanci, a pak na podzim, kdy jsou chřipková období a bylo potřeba to tělíčko trošku podpořit.

Jak zvládáte věnovat se dcerce i klinice?

Nebudu lhát, někdy je to dost náročné. Dcera a rodina je pro mě na prvním místě, ale veškerý zbytek času mi zabírá klinika. Času pro sebe moc nezbývá, ale baví mě to, když vidím výsledky. To je pro mě motor. Sport mi dal obrovskou školu. Jsem zvyklá makat a nefňukat.

Je vůbec něco, co vás na roli maminky překvapilo?

Myslím, že na tuhle roli se člověk vlastně ani nemůže připravit. Možná to, že ačkoli máte své děťátko devět měsíců v bříšku, když přijde na svět ten človíček, trvá vám, než se poznáte. Potřebovaly jsme několik týdnů, než jsme se sžily. Ale vždycky si říkám, jak jsem ráda, že je Emička šťastná a klidná, což je vždycky odraz rodičů, a to mě uklidňuje.

Kdyby Emička přišla s tím, že se chce vrcholově věnovat sportu, co byste jí na to řekla?

Asi bych jí to nevymlouvala. K pohybu a sportu se ji s manželem snažíme vést už teď a chceme, aby si všechno vyzkoušela, protože pohyb venku a sport je úžasná forma trávení volného času. Ale určitě nebudu tlačit na pilu. Nechci ji hned odmalička dávat na nějaký specializovaný sport.

Už stála na lyžích?

Ještě ne, zkusíme to poprvé v zimě, kdy jí bude dva a tři čtvrtě. Ale tak, jak ji máme navnímanou, je nám jasné, že se do ničeho nutit nenechá. První slovo, které se naučila říkat, bylo nekompromisní „ne“.

Přemýšleli jste už, na jaký kroužek byste chtěli Emičku dát?

Pro začátek se mi líbí třeba kroužek, který není na nic zaměřený, jen si postupně děti zkoušejí všemožné sporty, aby se zjistilo, co jim jde a co je baví. To mi přijde fajn.

Když nějaký volný čas zbyde i vám, jak odpočíváte?

Nejradši se starám o naši zahradu. Pěstujeme si vlastní zeleninu, kterou pak s Emičkou sbíráme, ona rovnou do pusy. 

Umíte si teď představit, že byste měla druhé dítě?

Ani ne. Manžel má tři děti z prvního manželství, takže další neplánujeme. Ale nikdy nevíte, co vám život přinese. Teď jsem šťastná tak, jak to je. Vážím si toho, jak krásně se máme. A myslím, že to, jakou energii posíláme do budoucna, takovou budoucnost si tvoříme.