Přidělalo vám zavedení dětského kapesného jen a jen starosti? Vytrvejte. Jeho zrušením si můžete zadělat na další! Nejde totiž jen o prachy! Vyladit svůj poměr k penězům není o nic lehčí úkol než jakákoli jiná vztahová záležitost. O tom přece svědčí i karamboly některých dospěláků. Mnozí se učí základním pravidlům, až se svými dětmi.
Volání cukrárny
„Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná! To je náš Toník. A začalo to tak hezky,“ vzdychá Markéta B. z Jihlavy. „Když Tonda nastoupil do druhé třídy, rozhodli jsme se jeho sebevědomí povýšit kapesným, o kterém si bude rozhodovat sám. Dostal 80 korun na měsíc a vysvětlení, že za část si může koupit malé mlsky nebo jiné drobnosti, a zbytkem, že by měl nakrmit bříško keramického prasátka, které mu pomůže našetřit si třeba na vysněnou filmovou figurku.“
Půl roku si Tondovi rodiče pochvalovali, jakého mají doma skromného hospodáře, protože prasátko těžklo a Toník utratil jen pár mincí na školním výletě. Jenže na jaře se na trase domov – škola, škola – domov otevřela cukrárna! „Chodil domů se šlehačkou až za ušima, vlasy slepenými cukrovou vatou a jeho největší radostí bylo ,napálit‘ nás jedlým papírem,“ vzpomíná Markéta. „Vysvětlovali jsme, argumentovali tím, že my taky nemůžeme hned utratit všechny peníze za dobroty, na které máme chuť, ale nebylo to nic platné. Navíc nám výchovné hartusení synáček ztížil tím, že když neutratil za sebe, musel přece koupit Adélce sušenky, protože zapomněla svačinu, a Járovi ,suprovou žvejku, protože mu na ni máma nechce dát peníze‘. A když vyhublé prasátko kvičelo hlady, Toník na nás vyžadonil ,mimořádné‘ kapesné s tím, že už bude víc šetřit. Vydržel to však jen týden a pak přinesl domů dortíky za 70 korun, prý proto, abychom si i my pochutnali na té veliké dobrotě!“ Markétu, úzkostlivě šetřivou mámu se špatnou zkušeností z dětství, kdy její táta s kamarády probendil své rodině střechu nad hlavou, sice dojala Tondova dobrosrdečnost, ale ještě víc ji vyděsilo možné „volání dědečkovy krve“ a rozhodla Tondovi kapesné pozastavit do té doby, než vyroste a dostane rozum.
Co s malým rozhazou?
V tom jsou dětičky nenapodobitelné. Umí nás odzbrojit za každých okolností a my pak s pocitem oslabení chybujeme. Zrušit kapesné totiž není řešení, ale úhybný manévr, kterým se zbavíte nejlepšího „trenažéru“ pro hospodáře-začátečníky.
Rodinná psycholožka Tamara Cenková ví o různých postupech, které mohou rodiče malých rozhazů vyzkoušet, ale nejlepší zkušenost má s tímto: „V klidu a bez emocí situaci s neúspěšným ,finančníkem‘ probrat a navrhnout mu, že penízky rozdělíte do několika částí, například na mlsky, na drobnosti, na dárky a šetření. Část určenou na dárky a šetření si nechá dítě u rodičů a bude se snažit vyjít jen s tím, co mu zbude. Určitě by neměli rodiče dělat tu chybu, že pokud si dítě své peníze utratí, přidají mu. Doporučuji důslednost, a to i za cenu slziček.“
Šetřílek není lakomec
Nad příběhem Markéty a Tondy se Kateřině ze Zdibska mohlo srdce rozskočit. Co by dala za to, aby její čtvrťák Šimon nebyl takový skrblík. Než by si v kině, kam zašli se školou, koupil limonádu, raději celé dopoledne nic nepil a paní učitelce tvrdil, že žízeň nemá, přestože si pití zapomněl doma. „A to jsem mu dala třicet korun navíc mimo běžné kapesné. Jenže on si peníze schoval. Stejně tak odmítl tátovi i babičce (a mně samozřejmě taky) koupit dárek k Vánocům s tím, že si šetří, a nemá na dárky peníze. Vůbec nevím, kde se to v tom klukovi bere. Žijeme skromně, určitě od nás už slyšel, že na to či ono nemáme peníze, ale o dárky jsme nikdy nikoho nepřipravili. Někdy mám dojem, že nám ze syna roste lakomec,“ zakončila své stýskání Katka.
Možná byste na rozdíl od Katky řekli, že jednou se šetrná povaha Šimonovi vyplatí, pokud z něj opravdu nevyroste chorobný skrblík. Navíc odborníci připomínají, že děti mezi 8 a 12 rokem už nepociťují tak velkou chuť někoho obdarovávat, a starší 12 let se většinou s dárky pro rodinu samy od sebe vůbec nezatěžují. Ve středu jejich zájmu jsou ony samy, změny, kterými procházejí, jejich potřeby a nanejvýš kamarádi. Přesto není marné jim občas připomenout jejich projevy štědrosti, na které byly pyšné, když byly předškoláky a prvňáčky.
„Já nejsem moc zastáncem toho, aby malé děti dárky pro rodinné příslušníky kupovaly,“ říká Tamara Cenková. „Výroba dárků je hezký okamžik jak pro dítě samotné, tak jako příležitost pro společnou činnost s rodiči, a proto by rodiče měli děti víc motivovat k vlastnoruční výrobě. Peníze, které si šetřílek ušetří, by měl využít k tomu, aby si mohl přispět na nějakou dražší věc, po které touží. Kapesné by mělo dítě naučit znát cenu peněz, aby pochopilo, že za všechno se v životě platí. Rodiče chodí do práce a vydělávají, dítě má možnost peněz jen z ušetřeného kapesného. Dárky pro členy rodiny jsou důležité, těmi vyjadřujeme naši lásku, ale nejmilejší dárky jsou ty, které někdo blízký vyrobí. Nejmilejší kytka je ta, kterou pro nás utrhne třeba v polích.“
Patero pravidel pro malé hospodáře a jejich rodiče
Kapesné nepomíjejte s tím, že dítě ho nepotřebuje, že mu doma nic nechybí. Naopak je vnímejte jako učební pomůcku. Nemá smysl trénink, jak zacházet s penězi, odkládat, až budou děti větší.
Malým školáčkům rozdělte měsíční obnos do týdenních částí.
Jasně předem stanovte částku i den „výplaty“. Přehledně určete, k čemu může kapesné použít, případně, co si musí z částky samo zaplatit. Současně jmenujte zboží, za které peníze utratit nesmějí.
Děti přizvěte k debatám o rodinném hospodaření, o rozdělování peněz, aby se naučily rozlišovat nutné od méně důležitého.
Nepodlehněte škemrání, když si dítě své penízky utratí a na vás vyžaduje přídavek. Vaše důslednost účinnost výchovy násobí!
Dojmy a pojmy
Jestli trpíte podobnými obavami jako Markéta a Kateřina, zkroťte svoje dojmy a udělejte si jasno v pojmech. Italská psycholožka Nelsia Laniado ve své publikaci Děti a peníze (Portál) vysvětluje, kdo je kdo: Zatímco „velkorysý“ člověk snadno utrácí, ale nikdy přitom nezapomíná na potřeby své i ostatních, „marnotratník“ při utrácení nijak nebere v potaz povinnosti, které má k sobě a ostatním. Na druhé straně je člověk „šetřivý“, kterého stojí velké úsilí každé otevření peněženky, ať už má zaplatit něco pro svou potřebu nebo pro někoho jiného. Toho si však nepleťte s „lakomcem“, který miluje peníze jako takové jen pro potěšení z toho, že je může mít a hromadit.