[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
* Chcete znát pohlaví dítěte, nebo se raději necháte překvapit?
Zatím ho nevíme, ale jsme zvědaví, asi bychom to nevydrželi, takže brzy se to dozvíme. Žádné preference jestli holčičku nebo kluka nemáme, hlavně když dítě bude zdravé.
* Když jste se vdávala, začaly se šířit „zaručené“ zprávy, že rodit budete v únoru a hned tři týdny poté nastupujete zpátky do divadla.
Porodit bych měla v únoru, to je pravda. Ale nejsem blázen, píše se ledacos… Termín návratu k práci bude záležet na okolnostech. Třeba se mi rok nebude chtít vytáhnout paty z domu, anebo úplně naopak. Nevím a neplánuju. Až se budu cítit připravená a budu schopná podat na jevišti profesionální výkon, protože nerada slevuju, budu hrát. Ale kdy to bude, to je v tuhle chvíli neodhadnutelné.
* Jste patronkou charitativní organizace DebRA pomáhající dětem se vzácnou kožní nemocí. Předpokládám, že u této spolupráce zůstanete i v budoucnosti. Jak jste se k ní vlastně dostala?
Před lety mě oslovila tehdejší ředitelka DebRA s nabídkou. Potřebovali zaujmout a upozornit na sebe. Stát, sponzory, širokou veřejnost, aby se o nich vědělo a dařilo se jim získat peníze na zlepšení života těch dětí. Mně, stejně jako všem veřejně známým lidem, když použiju tuhle formulku, pořád někdo posílá složenky, žádá o peníze, podporu. Mezi tím množstvím proseb a natažených rukou mě DebRA zaujala svým zápalem, nezištností, opravdovostí. Vážím si té srdečnosti a poctivosti. Brzy jsem poznala téměř všechny pacienty v republice, jejich náročný život, že třeba nemůžou jíst normální stravu, protože jejich vnitřní orgány mají jen tenký povrch, že nemůžou nosit normální oblečení nebo boty, protože chůze je pro ně to samé, jako kdybych já se snažila kráčet po hřebících.
* Věnovala byste se charitě i v případě, že byste nebyla veřejně známá?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela, přijde mi to samozřejmé. Sociální cítění mám v sobě vypěstované od dětství. Nejenže jsme se doma starali o milovanou nemocnou babičku, ale maminka, ačkoli stavařka a projektantka, dohlížela svého času z pozice své profese na všechny ústavy sociální péče, dětské domovy a domovy důchodců ve Středočeském kraji. Často mě po škole brala na takové návštěvy s sebou, takže já jsem s pomocí druhým byla konfrontována odmalička. Takhle jsem se třeba jednou setkala s dětmi v klecových lůžkách a od té doby nemůžu vystát všechny ty zjednodušené názory na tento složitý problém. Ve mně se to taky pere. Co si budeme povídat: klecová lůžka vypadají brutálně. Ale co když je to nakonec jediná cesta, jak zamezit tomu, aby děti musely být pod nějakou přehnanou medikací? Co když je to nakonec mnohem humánnější, než cpát do nich pilulky a injekce jednu za druhou? Myslím, že takto složité věci nelze soudit povrchně jenom přes emoce, ať jsou jakkoli silné.
* Vždycky říkáte druhým lidem věci otevřeně a na rovinu?
Snažím se o to. Často prezentuju názory, které se neslučují s těmi většinovými. Taky mi to obvykle nepřináší nic dobrého a člověk se musí smířit s jistým sociálním vyloučením z některých kruhů. Ale já jsem se tak narodila a jinak to neumím. Nesnáším lež a nespravedlnost, ačkoli se mne osobně třeba netýká. To jsem pak jak rozzuřené zvíře v kleci.
* Upřímnost v showbyznysu, který je hlavně o přetvařování? To jde?
To je pravda. (usmívá se) Každopádně nebude to s tou přetvářkou o nic horší než v jiných oborech. Tam to akorát není tolik vidět a víc se to tutlá. Obecně my Češi napříč obory stojíme často dost při zdi! Podívejme se kolem sebe. Než lidé řeknou svůj názor, zeptají se obvykle dvou tří dalších, co si o tom myslí oni a pak to tak nějak splácají dohromady, aby jejich slova pokud možno nikomu moc nevadila a nikoho neurazila. Slova jako čest a poctivost existují už snad jen ve slovníku. Dost často přemýšlím, jakou roli v tomhle přístupu hraje těch čtyřicet let komunismu, která máme za sebou. Bohužel asi větší, než jsme všichni předpokládali.
* Nezníte zrovna jako hrdá Češka…
Nenacházím mnoho věcí, na co být hrdá. Ale hrozně si přeju, aby se poměry v této zemi změnily. Abychom my Češi byli méně závistiví, více radostní a hlavně víc svobodomyslní. Abychom si dovolili nahlas říkat své názory a trochu se odlepili od té pomyslné zdi. Každý musí začít u sebe. Snažím se k tomu přispět.
* Když jsem vás poznala v lednu při charitativní cestě do Mali, působila jste na mě velmi vážným dojmem. Omlouvám se za upřímnost, ale to se s Jitkou Čvančarovou, kterou vidím teď, snad ani nedá srovnat.
Ale to já vím. Mám masku. Hlavně před novináři. Je to taková podvědomá obrana. Cosi jako ochranná vrstva, která se automaticky aktivuje, když se ke mně přiblíží lidé z médií. Bohužel pak možná působím na všechny kolem až zbytečně nepřístupně a studeně. Ale tak to mám, tak to je. Když mě pak někdo pozná lépe, překvapeně říká: „Ty seš fajn, směješ se, bavíš se…“
* Dejme tomu, že se chystáte na nějakou společenskou akci. Napadne vás už doma před zrcadlem, když se chystáte, jak o vás asi budou psát?
To dávno neřeším a ani jsem to příliš neřešila. Nicméně nikdy se s tím zcela nesmířím, že tohle mediální pronásledování je součástí tak krásné práce, jakou je herectví. Ale zvyknete si, jinak by se člověk zbláznil. Dřív jsem v sobě měla pocit „co tomu řeknou lidi“, takže jsem přemýšlela, jestli mám jít na akci, nebo nemám, připravená na to, že nemůžu být zcela otevřená, protože vím, že přesně na to čekají a jsou zlí. Bohužel tohle už dávno není jenom o novinářích. Nedávno jsem zjistila, že pražští taxikáři dostávají od bulváru několik tisíc korun za informace, kterou veřejně známou osobu vezli a kam. Pět nebo deset tisíc není zrovna malá částka, to už člověka zviklá. Když stejnou sumu nabídnete i lidem, fotí vás na ulici mobilem jako opice v kleci. A lživou omáčku už k tomu vymyslí kdekdo. Teď jsem novinářům trochu pootevřela dveře soukromí kvůli svatbě, ale velmi rychle je zase zavírám.