Maminka.czKojenec

Michaela Maurerová: Dvojčátka – to je dvojnásobné štěstí!

redakce 26.  6.  2009
Michaela Maurerová: Dvojčátka – to je dvojnásobné štěstí!
Svoje děti si opravdu vymodlila a na kariéru nemyslí. Madlenka a Pipísek jsou pro ni teď vším.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

O čekání

  • Kdy začaly tikat vaše biologické hodiny?

V patnácti letech. Byla jsem jedináčkem vyrůstajícím jenom s maminkou, a všem, co měli sourozence, jsem záviděla a strašně jsem toužila po vlastní rodině. Myslím si, že ty první digitálky jsem slyšela tikat někdy v patnácti… A ty ručičkové, tikající nahlas, nastoupily, když jsem potkala svého současného partnera. To je už sedm let.

  • Nakukovala jste do kočárků?

No jéje! Ale to už od dětství. Vždycky jsem měla ráda miminka, zvířátka a cokoli malého, roztomilého. Nakukuju moc ráda dodneška. A taky s nadšením navštěvuji kamarádky, které mají miminko.

* Nakonec jste zvolila umělé oplodnění… Proč?

Pět a půl roku jsme se snažili o dítě přirozenou cestou, ale nešlo to. Přestože nám lékaři dělali všechna možná vyšetření a vyšlo, že jsme oba v pořádku. Dozvěděli jsme se, že to je asi nějaký psychosomatický blok. Každý vztah má nějaký přirozený vývoj, a když jsme ani po letech nemohli mít dítě, rozhodli jsme se, že využijeme tenhle způsob. A zaplať pánbůh za něj, protože díky němu máme teď doma dva uzlíčky, Madlu a Pepíčka.

* Povedlo se oplodnění hned napoprvé?

Vlastně ano. Moje děti byly osudem dané. Měla jsem s tím trochu problém, říkala jsem si, jestli to není proti přírodě, ale pak jsem si řekla, že proti přírodě je i transplantace ledviny nebo užívání léků, když jsme nemocní… A když se touhle metodou děti rodí, tak to asi příroda tak chce. O těhotenství

* Většinou se maminky připravují na to, že budou mít jedno dítě. Jak vám bylo, když jste se dozvěděla, že budou dvě?

S touhle eventualitou jsem – vzhledem k umělému oplodnění – počítala od začátku a věděla jsem to hned v osmi týdnech těhotenství, kdy jsem na ultrazvuku viděla dvě tečky. V podstatě jsem byla ráda, i když jsem byla trochu překvapená, ale když se člověk těší na dítě a dozví se, že budou hned dvě naráz, tak je to dvojnásobné štěstí. Jen můj partner byl trošku zaražený… Pak jsme se tím tak smířili, že kdyby se narodilo jen jedno miminko, tak bychom byli zklamaní. A když jsme se pak dozvěděli, že to bude kluk a holčička, tak jsme byli nadšení. To je přece ideální kombinace!

* Jak jste těhotenství prožívala?

Velmi špatně. Prozvracela jsem čtyři měsíce, nějakou dobu jsem si poležela v nemocnici a dokonce jsem tam před porodem ležela měsíc a něco, protože mi zastavili rozjíždějící se porod. Aby udrželi miminka v bříšku co nejdéle, tak jsem byla na kapačkách… nebylo to nic příjemného. Rozhodně nepovažuji těhotenství za nejlepší období v životě ženy. Je to individuální, já vím – znám spoustu žen, které vůbec nevědí, že jsou těhotné, je jim krásně a jenom se těší na dítě… mně se to nepodařilo. Dvojčátka, to bylo pro moje tělíčko hodně náročně. Fungovat za tři?! Ještě teď se z toho vzpamatovávám.

* Kolik jste přibrala?

Ve finále třináct kilogramů a ty byly jenom v pupíku. Nepatřím k těm ženám, které nadměrně ztloustly; odcházela jsem z porodnice a zapnula džíny. Měla jsem stejnou velikost jako před těhotenstvím. A to jsem půlku skříně rozdala, protože jsem si myslela, že se k velikosti 36 už nikdy nevrátím!

  • Musela jste se během těhotenství v něčem omezovat?

Ne. Měla jsem to omezené tak, že mi pořád bylo špatně a zvracela jsem i čaj. Takže když jsem dostala na něco chuť a můj přítel to začal vyrábět – třeba kuřecí jatýrka – tak než je připravil, už se mi zase zvedal žaludek. Ale je fakt, že jsem v průběhu těhotenství spolykala neuvěřitelné množství kandovaného zázvoru. Hodně mi od nevolnosti ulevoval. Pak jsem se dozvěděla, že bych ho jíst neměla, protože příliš prokrvuje dělohu. Byla jsem tak dychtivá po všech těch informacích, že jsem jich nakonec měla tolik a ještě k tomu navzájem se vylučujících. Myslím, že lehká nevědomost by mé psychice víc pomohla.

* V kolikátém týdnu jste rodila?

Ve třicátém pátém. Připravovala jsem se na to, že budu rodit císařem, což je u dvojčátek obvyklé, nakonec jsem rodila přirozeně. Na to jediné jsem se nepřipravovala a najednou jsem nevěděla, jak mám dýchat a co dělat… ale šlo to tak nějak spontánně. Musím říct, že na celém těhotenství byl nejkrásnější porod. Byla to úžasná euforie. O dvojčátkách

  • Vaše miminka se narodila předčasně, to asi byla hodně maličká!

Děti měly šestnáct set a sedmnáct set gramů, takže jsme si ještě měsíc pobyli v nemocnici, což bylo hodně náročné… Chlapeček byl dokonce pět dní v jiné nemocnici než já s holčičkou... Za tohle těžké období je mi odměnou, že mám dvě krásné, zdravé děti, které prospívají!

* Jaký to byl pocit, když jste je držela poprvé v náručí?

Brečela jsem jako želva. Hormonální bouře v šestinedělí, do toho to neuvěřitelné dojetí, fascinace nad tím, že moje tělo vyprodukovalo ten zázrak… Nemohla jsem se na ně vynadívat. A není dojemnější pohled, než když ten uzlíček drží v náručí chlap a usmívá se na něj! Ale měla jsem obrovský strach z toho, jak to dopadne, přece jenom byli v inkubátoru, porod byl komplikovaný tím, že mi odtekla infikovaná plodová voda, nebyla to žádná legrace.

  • Kde jste rodila?

V Hořovicích. Od té doby nedám dopustit na nemocnice mimo Prahu – v Praze je to trochu továrna, na malých městech je přístup k rodičkám lidštější a individuálnější. A měla jsem štěstí, že jsem byla v péči úžasné paní doktorky Věry Pavlů, která mne od začátku těhotenství podporovala a i po porodu mi psychicky pomohla, navštěvovala mne, takže mi bylo líp a nehroutila jsem se.

* Jak jste získávala informace, pokud jde o péči o dítě?

Maminka je má třicet let staré, z toho si spíš dělám legraci. Ale objevila jsem už záhy server www.dvojcata.cz, kde maminky diskutují a radí si, a díky nim jsem neměla těhotenství tak hrozné a přežila jsem ho zdárně až k porodu. A tak tam hledám rady i dneska. Kdykoli mám nějaký problém, obrátím se na maminky a ony mi poradí. Řekla bych líp než doktoři, protože mají zkušenosti „z terénu“. Díky tomuto serveru jsme děti i já zatím naživu. O běžném životě

* Péče o dvě děti zároveň není určitě snadná…

Je to náročné, je třeba umět si zorganizovat čas, to znamená, že si musíte naplánovat, i kdy půjdete na záchod… Ale když se zavede režim, tak se to zvládnout. Kojila jsem bohužel jen šest neděl, krmila jsem oba současně, odstříkávala, dokrmovala… Nakonec jsme stejně skončili u lahviček. Oplakala jsem to, ale zase to má tu výhodu, že můžu flaštičku s dětmi nechat někomu jinému a vyrazit si na chvilku oddechnout. Mám své čtvrtky, kdy mizím na půl dne pryč, abych si odpočinula.

  • Kdo vám na začátku pomáhal?

Domů jsem přišla až po měsíci, takže na začátku to byly sestřičky, které mě hodně naučily. Byly moc fajn, hodně nocí jsme propovídaly; seděla jsem u inkubátorů a ony mi dávaly rady do života. První dny doma se mnou strávila Milanova maminka, která mi hodně pomáhala, a teď zvládám všechno sama s pomocí sestřičky Janičky, kterou jsem si „ukradla“ v hořovické nemocnici u miminek. Občas mi pohlídá. A pak máme adoptivní babičku, jednu hodnou paní, protože moje maminka ještě pracuje a Milanova bydlí daleko.

* Co už děti umějí?

Pasou koníčky a umějí se obracet z bříška na zádíčka. Dochází k nám paní doktorka Machková na „vaničkování“ a učí děti plavat ve vaně, což je fajn. Zaprvé je to skvělé pro jejich psychomotoriku a zadruhé to pomáhá i mně překonat strach z vody, který mám.

* Tatínek Pipíska a Madlenky vám pomáhá?

Pomáhá, v rámci možností. Jako každá ženská se těším, až chlap přijde z práce a na hodinku pohlídá děti, abych měla na sebe chvíli čas. Chci se třeba podívat na internet nebo se v klidu najíst… Ne vždy se to povede, ale zase mám chlapa, který se umí o všechno postarat.

* Jak vidíte svoji budoucí kariéru?

Kariéra pro mne teď není vůbec důležitá, a i když jsem tady, tak jedna polovina mého mozku je pořád s dětmi. Samozřejmě se chci časem realizovat, protože i pro chlapa je žena zajímavější, když nemluví jen o kakání. A taky nechci být matkou, která – když dětem přestane říkat básničky a číst pohádky – pro ně přestane být zajímavá, protože nic jiného neumí.

Témata: Děti, Slavní rodiče, Časopis Maminka, Kojenec, míč, Dvojča, Milá maminka, Štěstí, Michaela Maurerová, Ideální kombinace, Michaela, Maur, Mícha, Neuvěřitelné množství