Monika Marešová: „Prala jsem se s tím po svém...“

Když se řekne Monika Marešová, spousta lidí si vybaví především jednoho z našich nejúspěšnějších moderátorů. V současnosti jsi tedy sice Marešová, ale ne Marešova…

(dlouho přemýšlí…) Rok a půl jsem se snažila o záchranu vztahu. Co k tomu víc říct... Už toho bulvárem proběhlo tolik, že se mi to celé znovu nechce otvírat. Pojďme se spíš bavit o přítomnosti. Minulost je minulostí.

Dobře, respektuju to. Ale nedá mi to, nezeptat se. Váš dlouholetý vztah se rozpadl krátce po svatbě. Myslíš, že právě to mohlo být tím pomyslným hřebíčkem do rakve?

Myslím si, že v našem případě to tak bylo. Ten chomout to asi skutečně pokazil.

Vy jste ale spolu žili dlouho předtím.

Devět krásných a naprosto úžasných let. Dnes je spousta párů otrávených po pěti šesti letech vztahu, my tohle vůbec neznali. Hodně lidí v našem okolí nám v dobrém závidělo, že nám to klape stejně jako na začátku. Pořád jsme si s Leošem psali zamilované esemesky.

A kdo z vás přišel jako první se svatbou?

Právě že Leoš, ten mě požádal o ruku. Já na pilu rozhodně netlačila. Na Leoše se totiž nevyplatilo tlačit. Chtěl velkou svatbu, kterou jsme taky měli. Ale přesto to byl náš začátek konce…

Mohlo to být tím, že si Leoš jednoduše uvědomil, že je to už „na věky“, že ho to mohlo vylekat?

Nakonec to i přiznal, připadal si najednou svázaný, dvě děti, jedna žena… To ho možná vyděsilo.

Takhle to ale většinou mívají jen muži. Tedy někteří, doufám…

Ženská, když má dvě děti, tak ji to ani nenapadne, že by mohla odejít od rodiny, vždycky to musí ukočírovat, když se nějaké problémy vyskytnou.

S Leošem jste se ale nerozvedli, momentálně jen žijete odděleně.

Rozvod není na programu dne.

Umíš žít sama, bez partnera?

No, právě že moc ne… Jsem člověk, který vedle sebe někoho potřebuje. Jasně, že můžu žít sama, umím to, ale přála bych si mít po boku někoho, kdo mi bude oporou, bude mít rád nejen mě, ale i moje děti, a vytvoříme jednou novou rodinu.

Po rozchodu jsi ale nezůstala sama.

Ano, měla jsem dva vztahy, ale bohužel nevydržely. U mě je totiž problém, že jsem pořád ta MAREŠOVÁ.

A to byl problém v tom jméně? Nebo ve tvé minulosti?

Velkou roli hrál bulvár a média vůbec. Ani jeden z nich nechtěl být jejich součástí. Chtěli své soukromí, ale najednou se viděli na internetu, v novinách. To každý neustojí.

Ty nejsi zrovna typ, který by bez bulváru nemohl žít a cíleně ho vyhledával.

To ani náhodou. Já jsem vždycky říkala, že tihle novináři si napíšou to svoje a jde se dál, prostě je to jejich práce. Když nebudeme chodit nikam, kde se bulvár vyskytuje, nic se o nás psát nebude. Ale nestačilo to. Muž, který má být se mnou, by prostě měl skousnout, že jsem mediálně známá. Další věcí je taky dostatečné sebevědomí a mužská ješitnost… A moje děti. Málokteří chlapi se dokážou postarat v podstatě o cizí děti, co si budeme povídat…

Jak jste oznámili staršímu Kubovi, že tatínek už nebude bydlet doma? Je mu pět a půl, přece jenom tu změnu musí vnímat.

Leoš nebyl nikdy ten klasický táta, který ráno v osm vstane, nasnídá se společně s rodinou, odpoledne přijde domů a hraje si s dětmi. Je to dané jeho prací v ranním vysílání v rádiu. V týdnu vstával brzy ráno. Sice byl „doma“, ale ne zase tolik, že by po jeho odchodu nastala nějaká výrazná změna. Kuba to proto vzal přirozeně.

Dobře, ale jeho rodiče už nejsou spolu, to asi rozdíl je.

On se opravdu na nic neptal, neřeší to, že tatínek žije jinde, že má přítelkyni. Prostě naši synové mají svoji rodinu, své dva rodiče, i když nežijí společně. Kuba nás tak i bere. Když maluje obrázky, vždycky jsem na nich já, Leoš, brácha Macík a náš pes. Na druhé straně, my tak i vystupujeme. Kluci vidí, že se ke mně Leoš chová hezky, stejně jako já k němu, že se máme pořád rádi. Nedávno přišel po vysílání, dali jsme si pusu, společně posnídali, popovídali si… Není to tak, že bychom se viděli jednou týdně ve dveřích při předávání dětí, tak to u nás fakt nefunguje.

A jak často si Leoš kluky „bere“?

Nemáme stanovený žádný pevný termín, kdy má kdo koho na starost, je to právě i z důvodu Leošovy práce. Ale mně to nevadí, jsem tolerantní a dokážu mu vyjít absolutně vstříc. Na oplátku vím, že když potřebuju něco zařídit, někam zajet, můžu se na něj spolehnout.

Nezkoušeli jste dát váš vztah dohromady kvůli těm malým prckům?

Víš, já nejsem zastáncem toho, aby spolu dva zůstávali jen kvůli dětem. Ony to vycítí, že něco není v pořádku. Proč je udržovat v neustálém stresu a napětí? Je to přece menší zlo, když jsou rodiče od sebe a pak spolu dobře vycházejí, než kdyby spolu zůstali a ve vztahu byla cítit nervozita.

Vzpomínáš, kdy ve vašem vztahu přišla první vážná krize?

Když jsem čekala Matýska. Byla jsem ve čtvrtém měsíci, když Leoš začal „blbnout“. Proto jsem si druhé těhotenství nedokázala užít stejně jako to první. Bylo to tehdy dost stresující období… Já Leoše strašně milovala a snažila se dát to znovu
dohromady, ale už to prostě nešlo.

Nevěra… Jak se na ni díváš?

Je to strašná bolest, když se to dozvíš… Předtím jsem si myslela, že bych ji nikdy neskousla, ale pak zjistíš, že to jde, že překonáš víc, než si myslíš, aby ten vztah vydržel. Nevěru nemám ráda, ale zase nežiju v „nevímkolikátém“ století, abych nechápala, že k tomu někdy může dojít. Ale když už se to děje, tak by o tom žena neměla vědět! To je můj názor.

Což ale v případě, kdy je někdo mediálně známý, asi moc nejde...

Prala jsem se s tím po svém a do toho všeho se začala plést média. Jak jsem říkala, čekala jsem Matýska a z bulváru mi neváhali mi zavolat, co prý říkám tomu, že byl Leoš viděn někde s nějakou slečnou. Tehdy jsem opravdu neměla daleko ke zhroucení…

A Leoš se nepřiznal?

Bohužel ne. A víš, co je zvláštní? Že já to možná ani slyšet nechtěla. V těhotenství jsem si totiž kolem sebe vytvořila takovou ochrannou bublinu, vakuum, kdy jsem si vůbec nepřipouštěla, že se něco děje. Asi to byl obranný systém, nevím. Nikde jsem žádné Leošovy fotky s cizí slečnou neviděla, takže jsem neměla důvod věřit bulváru, chyběl mi v podstatě důkaz. Ten přišel později… Zpětně můžu říct, že vůbec netuším, jak jsem to celé přečkala.

Jak se říká, co tě nezabije…

Přesně tak. A ani přes to, co se stalo, jsem nepřestala mít Leoše ráda. Asi je to zvláštní, co?

To si nemyslím. Když někoho miluješ tolik let, máš s ním děti, asi to všechno nehodíš jen tak za hlavu.

Třeba první rok jsem skutečně doufala, že by se to dalo vrátit zpátky, říkala jsem si: nech ho vybouřit, časem se zklidní. Někdy se věci hnou jiným směrem, než zrovna chceš...

Pokračování >>>