[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
* Jako „starší“ prvorodička jste pravděpodobně pod větším dohledem lékařů…
Každý se cítí v určitém věku jinak. Někdo je biologicky vyzrálý a dospělý ve dvaceti a někdo v pětatřiceti. A já jsem pochopila, že nikdy nebudu tabulkový případ. Bát se toho, protože vás lidé straší: Už jsi stará, už máš čas, už máš věk, to jsou, jak já říkám, negativní mantry. Vy dobře víte, kdy máte svůj čas, vy to cítíte, a ne že vám to řekne někdo druhý. A já jsem se na rodičovství a potažmo mateřství necítila připravená, a proto jsem se tím směrem nevydávala.
Jakmile jsem se ale rozhodla, že dítě chci, tak se ukázalo, že je na něj moje tělo perfektně připravené, protože jsem ve svých třiceti šesti letech otěhotněla za měsíc. De facto jsem tedy zjistila, že tenhle věk je pro mě úplně ideální. Doktoři samozřejmě mají tendenci vás neustále nějak vyšetřovat, ale dnes jsou už naštěstí takové metody, že jsem nemusela na odběr plodové vody, což nepovažuju za zrovna šťastné vyšetření pro dítě. Je tady ta možnost, že vám odeberou krev, udělají tzv. tripple testy, a když je všechno v pořádku, na žádné odběry nemusíte.
A u mě byly všechny výsledky v naprostém pořádku. Nemám, zaplaťpánbůh, jediný závažný problém, který by měl pro doktory být vzhledem k mému věku nějak alarmující. Takže si myslím, že je to hodně individuální. A pokud vím, že chci těhotenství odkládat, tak je opravdu důležité, abych byla zdravotně fit, protože když pak člověk není nějakým způsobem v pořádku, je možné, že to nepůjde nebo bude mít problémy. Každý stárneme jinak a já mám spíš pocit, že mládnu. Nebo aspoň tak jsem si to naprogramovala.
To prostě někdo takhle vymyslel, že jsme rok co rok starší a říkáme si: Jé, já už jsem starý. Ale když si to budete takhle říkat, tak starý budete. Když si budete naopak opakovat: Jsem každý den mladší a mladší a cítím se lépe a lépe, tak si myslím, že jednoho dne se to v tom těle nějak zachytí a ono na to najede. Takže masíruju podvědomí. (smích)
* Nechali jste si s partnerem říct, jaké je pohlaví miminka?
Já jsem zpočátku odolávala, ale partner rovnou řekl, že to chce vědět, že nechápe, proč bychom si v dnešní době, kdy je taková technologie, že to vlastně skoro už vidíte, měli zakrývat oči a říkat: Ne, ne, ne, neukazujte nám to. Tak jsem nad tím přemýšlela a pak jsem se rozhodla, že to vědět chci, protože se chci jakoby připravit na „druh“ (smích) toho člověka. Přece jenom jinak bych uvažovala o klukovi, jinak o holce.
ČTĚTE TAKÉ: Blanka (17): Nezletilá maminka může být stejně dobrá jako 30letá
Takže to víme, nikde to neříkáme, je to takové jenom pro nás a jsem ráda, že to vím. Ale chápu, nebo se mi i líbí, když se lidé nechají překvapit. Myslím si ale, že musíte být absolutně přesvědčení, že je vám naprosto jedno, co to bude. Protože pak můžete být zklamaní, a to si ta nová bytost nezaslouží. Jsem ráda, že se na to můžu připravit.
* Co si myslíte o přítomnosti otců u porodu? Chtěla byste, aby vás při něm partner podpořil?
S několika ženami jsem o tom mluvila a je zajímavé, jak se názory liší. Některé mají pocit, že je to super věc, a jiné by nikdy muže u porodu nechtěly. Záleží na tom, jaký je vztah těch dvou, na jaké je úrovni, jak se znají, jaké před sebou mají tajnosti nebo jestli se stydí. Já jsem o tom mluvila s partnerem a on se k porodu nijak dobrovolně nehrne.
Myslím si, že to asi není mužská přirozenost, aby u toho „očumoval“. A možná je to i tak silný zážitek vidět tu ženu v takovém zvláštním fyzickém rozpoložení, že pro mnoho mužů to může znamenat trauma na celý život. (smích) Došla jsem ale k rozhodnutí, že bych si tam partnera přála. Samozřejmě je třeba o tom dopředu mluvit, podívat se do nějaké literatury, co by tam ten muž de facto měl dělat a k čemu tam slouží.
Dokonce jsem se dočetla, že žena může být v tu chvíli tak agresivní, že ji jakákoli partnerova nemístná poznámka může rozpálit doběla, že ho až seřve na tři doby a on si to chudák nemá brát osobně. (smích) Někdy to prostě může vyvolat i spoustu nechtěných komických situací. My se o tom samozřejmě doma bavíme a myslím si, že pro mě bude partner u porodu velmi důležitý, protože už se známe skoro dvacet let a vím, že pro mě v krizových situacích znamená velkou podporu. Proč by tedy neměl být u narození našeho prvního společného dítěte.
Nepotřebuju, aby asistoval přímo u porodu, ale je to spíš záležitost psychické podpory. Taky si myslím, že je to dobré pro komunikaci s personálem v nemocnici, protože mnohdy žena nemá energii chovat se asertivně, když například něco nechce. Pokud se předem domluví s partnerem na určitém postupu, tak on pro ni může znamenat důležitý způsob komunikace s okolím a podporu, kdyby se dělo něco, o čem není přesvědčená. Také ji může pomoci v praktickém ohledu, že jí dá napít, najíst nebo tak. Prostě tam funguje jako partner a myslím si, že to pro něj může být docela dobrá zkušenost i do vztahu s dítětem.
* Jaké byly reakce na zprávu, že jste těhotná? V divadle jste vlastně byla třetí budoucí maminka v pořadí, to muselo vedení pořádně zamotat hlavu, ne?
Já jsem sice byla třetí, ale jako první jsem nahlásila, že budu těhotná. Pak jsem říkala: Já jsem z obliga, já jsem to hlásila. Byla jsem přesně ten Hujer. (smích) Někdy na jaře jsem nastoupila a oznámila vedení, že se v téhle sezoně chystám otěhotnět, a ať s tím teda nějak počítají. A jestli to vyjde, nebo ne, to už je na Pánubohu. Takhle jsem to oznámila všude možně, kde jsem měla nějaké závazky, protože jsem cítila naléhavou potřebu si to takzvaně udělat v klidu.
Takže na My Fair Lady už byla naplánovaná alternace, v Ulici mohli připravit scénář atd. Potom když otěhotněly ty kolegyně přede mnou, které tedy nic neřekly, já jsem se smála a říkala: Tak, a teď jestli mi to vyjde, tak to budou v tom divadle docela nahraní. Ale měla jsem tam právě díky tomu takovou pojistku – já jsem to nahlásila. Když jsem pak skutečně otěhotněla, v divadle se lehce zhrozili toho, co teď budou dělat, protože my jsme byly tři nejvytíženější herečky. Ale jak se říká, všichni jsme nahraditelní. A ono to tak opravdu je.
* A co rodina? Jak reagovala ta?
Byli překvapení. Maminka prohlásila, že to od nás už nečekali. My jsme jim totiž dost dlouho tvrdili, že děti asi mít nebudeme. (smích) Dali jsme jim to jako dárek k Vánocům. Když k nám přijeli, dostali obálku, kde stálo: Teď se ještě nemůžu dostavit, ale jestli Pánbůh dá, tak se uvidíme v červnu. Myslím, že byla překvapená celá rodina, která mi skočila na to, že děti nechci. (smích)
* Většina novinářů se vás ptá na váš vztah zejména v souvislosti s jeho délkou… Co si myslíte o tom, že je dnes tak pozoru a zájmu hodné, že jste spolu už skoro dvacet let?
Asi je to pro současnou společnost zajímavé v tom, že je dnes poměrně standard měnit partnery, když se dostaví krize. Myslím si, že mnohdy nechápeme tu míru zodpovědnosti, kterou na sebe vážeme, když začíná vztah. Někdo si třeba říká: To nějak dopadne, a když ne, tak se rozejdeme. Ono je to dneska všechno strašně jednoduché. Na jednu stranu je to super, ale na tu druhou pak všude máme nějaké rozešlé nebo rozvedené, opuštěné, soudící se o děti a podobně. Neříkám, že někdy ten rozvod nebo rozchod není řešení. Samozřejmě že je, ale myslím, že problém už začíná v tom, jak si vybíráme partnery, že si je člověk „neověří“, neprožije s nimi něco, aby věděl, že když potom půjdou do vážného vztahu, že se o ně můžou opřít, spolehnout se na ně.
A asi proto potom lidi koukají na ty dlouhodobé vztahy jako na něco divného, nestandardního, a nevidí, kolik je za tím práce i chvil, kdy se ti dva třeba pohádají nebo dohadují, ale komunikují a snaží se nějakým způsobem spolu ten vztah řešit. A ono to opravdu stojí hodně práce, energie a samozřejmě tomu taky předchází dobrý výběr toho druhého. Prostě když záhy zjistím, že jsem šlápla vedle, tak je dobré přiznat chybu a říct si, že s takovým partnerem se nechci dál zdržovat, byl to špatný výběr.
Mnohdy si ale člověk říká: Ne, já ho/ji změním. V podstatě ale nikoho změnit nemůžete, vždycky se ten člověk musí chtít změnit sám. Podle mě je strašně důležité snažit se o to, být šťastný, v pohodě, spokojený, a nežít v nějakém vztahu, ve kterém se nedá dýchat. Je třeba specifikovat si, co od života chci, co očekávám, a pak být nějakým způsobem schopný si to dopřát. A možná proto se tomu společnost tolik diví, že to tak někde funguje. Protože skepticismus je nasnadě. Žádný princ na bílém koni není a ona opravdu není ani žádná princezna. V tom je třeba být trošku nohama na zemi a spíš se věnovat práci na vztahu než nějakým iluzím.
* A jste pořád ještě v té fázi, že svatba není důležitá?
Samozřejmě, teď řešíme, že brzy budeme tři. Myslíme na to, že tady bude nový člověk, za kterého jsme oba zodpovědní, takže jsme rozhodnuti nějak tu situaci prakticky řešit. Že není důležité stvrdit vztah nějakým obřadem, už netvrdím, ale neříkám ani, že se budeme brát. To, jak svatbu bereme my dva, je náš osobní názor a proti sňatkům nemáme vůbec nic. Je to patrně nějaká generační „deziluze“ z manželství, respektive z instituce manželství, jak ji prezentuje dnešní doba. Jinak si myslím, že je to hezká věc.
Ale my dva k tomu máme osobně nějaký vztah, a tím pádem jsme se nikdy nevzali, protože nám to takhle vyhovovalo. Neříkám, že se třeba někdy v budoucnu nevezmeme, ale neuvažujeme o tom jako o aktuálním problému, spíš to řešíme jinými kroky, aby naše dítě bylo v případě, že by se komukoli z nás cokoli stalo, zaopatřené.
* V září máte začít točit film, bude to takové „chvilkové odskočení si“, nebo máte v plánu brzký návrat do pracovního procesu?
To jsem nijak neplánovala. Už jako těhotná jsem zjistila, že se má dělat pokračování filmu, který jsme před dvěma lety natáčeli, a tak jsem hned Zdeňku Troškovi volala, že je tu takový malý zádrheleček – jsem těhotná a nemůžu v tuhle chvíli nic slíbit. Pak jsme se bavili o tom, jak by se to dalo udělat. Že se natáčení dá posunout, aby to nebylo 14 dní po porodu, ale třeba až dítěti budou tři měsíce.
Navrhli mi, že tam budu moct jezdit s miminkem, budeme tam mít svůj pokoj a že to nějak třeba na dva týdny půjde vyřešit. Upřímně, vůbec nevím, do čeho jdu, jak to technicky zvládneme, ale věřím, že to nakonec určitě půjde. A hlavně myslím, že když budu v pohodě já, tak bude v pohodě i to dítě. Ale že bych plánovala návrat do Ulice, na to nespěchám, protože tam je zase trochu jiný pracovní režim. I když si myslím, že doma absolutně bez jakékoli aktivity třeba rok nebo dva nevydržím.
Dneska se to dá nějak skloubit díky tomu, že dělám dabing a takové činnosti, u kterých lze na dvě hodiny odjet a mezitím dítě může spát nebo se mnou třeba může jet nějaká chůva. Rozhodně bych ho nechtěla opustit, dát na příkrm a nazdar, to ne. Kvůli tomu jsem si ho nepřála, abych ho opustila, ale nevylučuju nějakou aktivitu. Do jaké míry, ale vůbec nejsem schopná říct. Určitě bych nechtěla být ve stresu a chtěla bych se miminku maximálně věnovat, co to půjde, ale myslím si, že jsou různé možnosti, a uvidíme, co vymyslíme.
* Většina lidí vás zná jako Světlanu ze seriálu Ulice. Jak vidíte tu roli vy sama? Je to přínos, nebo spíš jakési stigma?
I když mám za sebou spoustu divadelních, televizních, filmových i dabingových rolí, tak pro lidi jsem momentálně ta Světlana z Ulice. To je fakt, to je realita, takhle dnešní doba funguje. Můžete udělat řadu věcí, ale těch informací v médiích je tolik, že lidé hodně filtrují, a co nepotřebují vědět, jim v hlavě nezůstává. A tím, že Ulice je denní seriál, tak si vás opravdu takzvaně zaškatulkují. Mně se líbil názor Evy Holubové, když se jí ptali, proč bere některé role, a ona řekla: „A co mám dělat? Woody Allen mi nezavolal. Až zavolá, tak já s ním ráda něco natočím. Ale zatím furt nic.“
A já už jsem taky došla k tomu, že v jakékoli práci můžete mít na začátku určité iluze nebo představy, ale realita je taková. Natočíte Ulici a pro lidi je to váš nejvýraznější počin. Teď je jen otázka, jestli budu ta Světlana ještě dvacet let, nebo jak to bude dál. Na druhou stranu je to mé povolání, a pokud mi někdo zavolá, a může to být klidně i Woody Allen (smích), a dá mi hezkou nabídku na práci nebo já udělám konkurz do jiného projektu, který mě bude bavit a osloví mě, tak nebudu váhat a půjdu do toho.
Každopádně jsem za Ulici ráda, protože to byla velká příležitost se zviditelnit, naučit se televizní řemeslo i možnost určité ekonomické stability. A vlastně i díky tomu se herec zviditelní také na divadle. Je třeba sranda, když vejdu na jeviště v kostýmu kněžny z Lucerny, mám na sobě paruku, že mě nemůže nikdo poznat, hrajeme to dopoledne pro děti a v hledišti začnou ty děti volat: Světlana, Světlana, to je ta Světlana z Ulice. Kde je Břuchačik? (smích)
* Hrajete jak v činoherních představeních, tak v muzikálech. Co vás baví víc?
Ono těch opravdu zajímavých muzikálů zase tolik není. Když se ale povede a role sedne, tak mě to hodně, opravdu hodně baví, protože můžu ukázat širší spektrum schopností. Člověk se musí naučit třeba zastepovat nebo nějaký těžký pěvecký part, což je pak výzva. Navíc si myslím, že i divák je v dnešní době hodně naladěný na muzikály. Ten žánr mám moc ráda, když je dobře napsaný, je v něm kolikrát všechno – jak humor, tak slzy.
A co se týče činohry, tak tam už se za zpěv nebo tanec neschováte, ale musíte si to celé obsáhnout sám, svou osobností. A samozřejmě strašně záleží na tom, s kým, co a kde. Protože když máte dobré partnery, pak taková činohra je úžasný zážitek. Každé má to svoje, nemůžu nic vyzdvihnout.
* Před několika lety jste v jednom rozhovoru vyprávěla o tom, že píšete divadelní hru… Jak to s ní vypadá dnes?
To bylo jedno z období, kdy jsem hledala, a to vlastně trvá až dodnes, nějaké jiné uplatnění. Je to jako když herec začne třeba malovat. Já se například naučila vyrábět šperky z korálků, nazvala jsem je pracovně Bebarovski, a dokonce jsem je i jednu dobu prodávala. Hra je stále rozepsaná a řekla bych, že jsem se tím směrem potom už dál nevydala, protože jsem narazila na určité problémy a uvědomila jsem si, že napsat hru není jen tak.
Když máte talent, tak ji prostě napíšete, a já si myslím, že možná ten talent ještě nedozrál, protože mi původně připadalo, že ten námět je dobrý, ale při realizaci jsem začala zvažovat, jestli to funguje, jak celý ten oblouk udržet, aby to mělo nějaký smysl atd. Zjistila jsem, že to není sranda. Takže mám hru v počítači a snažím se hledat ještě jiné způsoby seberealizace nebo i obživy. Třeba ji někdy dopíšu nebo vydám vegetariánskou kuchařku, nevím, ale důležité je samozřejmě vědět, co chci sdělit, a umět to sdělit.
* Je něco, co byste chtěla sama říct, ale ještě se vás na to v rozhovoru nikdo nezeptal?
Ale jistě, toho je. Tak třeba díky svému těhotenství jsem si všimla, že mezi novináři a fotografy existuje jakési klišé, kterému se pracovně říká „Afrodité“. To znamená, že se budoucí maminka vyfotí a prezentuje jako bohyně s bříškem, které si z obou stran přidržuje, vlasy jí rozevlává větrák a jupí, už je tady škatulka. Přitom to, co je za tou kulisou, je tak přirozené. Co si budeme říkat, která těhotná, včetně mě, doma vypadá jako Afrodité? Většina z nás má nateklé nohy, dává si je na stůl, ráda zhřeší nějakým nezdravým jídlem, má neupravené vlasy a pak kouká do časopisu, kde je nějaká herečka nebo modelka vyfocená jako bohyně, vyretušovaná Photoshopem.
Myslím, že škatulky jsou dobré na to, aby se z nich vyskakovalo, protože pak může vzniknout něco nového. Proto jsem si třeba nedávno dovolila obléct na jednu akci přiléhavé a pro těhotnou ženu vlastně úplně nevhodné šaty. Prostě jsem si říkala, proč ne. A vzbudilo to docela nelibost a reakce typu „Proč nám ta ženská ukazuje ten pupek“. A mě na tom zaujalo, že se vlastně společnost těchto fyzických, přirozených věcí pořád ještě bojí, že nás to nějakým způsobem vyrušuje. Těhotná žena by se měla zahalit nejlépe do nějakého krásného hedvábného šatu a sedět v sošné antické pozici jako symbol mateřství, s hlavinkou cudně skloněnou jako Panenka Marie.
Já se tak klidně nechám vyfotit, ale co se takhle zkusit zamyslet, že jsme ženy z masa a kostí, v momentálně naprosto nejpřirozenější podobě. A takové bychom měly být a být za to rády. Zkrátka je třeba vykašlat se na škatulky, dělat to, co člověk cítí, nehledat nějaké předobrazy v něčem, co neexistuje, ale třeba využít toho požehnaného stavu k hledání sama sebe.