reklama

Smrt je součástí života. Pomozte dětem se s ní vyrovnat

Úmrtí v rodině či blízkém okolí zasáhne dřív nebo později každého z nás. Jak to říct dětem? Máme je brát na pohřeb, nebudou z toho mít zlé sny?

Jeden z nedávných výzkumů spočítal, že děti, které se dívají na televizi až čtyři hodiny denně, uvidí osm tisíc vražd nebo úmrtí v různých pořadech, ještě než dokončí základní školu. Smrt tedy v dětském světě je, ubránit se nelze. A není proč, tak jako narození je i ona přirozenou součástí života.

Nejsilnější vzpomínky našeho dětství se kromě radostných okamžiků týkají i smrti. Určitě si vybavíte chvíle, kdy vám zemřeli prarodiče. Jestli jste už smrt chápali jako nevratnou a definitivní, jestli maminka plakala, chodilo se v černém a zda jste byli na pohřbu nebo vám naopak „nechtěli kazit dětství“ a hlídala vás sousedka.

Smrt jako součást života

„Existují různé teorie, které říkají, jak se v dětském věku postupně vyvíjejí představy o smrti. Důležité ale je, že smrt děti vnímají odmalička,“ říká úvodem psycholog Martin Loučka, který se tímto tématem dlouhodobě zabývá. „Občas máme tendenci říkat ‚on je ještě malý, není potřeba se o tom bavit‘, ale neměli bychom děti podceňovat. Už malé věci kolem nás dávají najevo, že smrt k životu patří: děti vidí uvadající květiny, zemře jim kočka nebo rybičky v akváriu. Smrt vidí v počítačových hrách nebo televizi. Jejich vnímání se liší od našeho jen v tom, nakolik se přibližuje tomu dospělému.“

I fantastické chlácholící představy o tom, jak na nás babička hledí z obláčku a které používáme u úplně malých dětí, vezmou brzy zasvé. Děti mají podle Martina Loučky schopnost dostat nás svými otázkami do úzkých. Odpovídat, zda babičce není na obláčku zima nebo co tam má k jídlu, je pak možná složitější než od počátku vysvětlovat, jak se věci kolem smrti mají.

„I když jsme o smrti doma nikdy příliš nemluvili, překvapilo mě, jak ji už dvouletý syn vstřebal,“ vypravuje Helena. „Zemřel můj děda a malý šel s námi v pohodě na pohřeb, vysvětlili jsme mu, že byl děda už starý a unavený a jeho tělo nemělo sílu. Honzík pochopil smutek a nosil kapesníky všem plačícím. Nakonec bylo i v té smutné situaci hezké sledovat ten koloběh života, stáří i dětství pohromadě.“

Prvňák už to chápe jako my 

Všetečné dětské otázky nikdy neodbývejte tolik zneužívaným „to bys ještě nepochopil, vysvětlím ti to později“. Navíc věk, kdy děti čím dál více chápou smrt v pravém slova smyslu a jsou schopné definovat, že už nebije srdce, nefungují orgány a plně rozumí nevratnosti stavu, se podle Martina Loučky stále snižuje.

Už dnešní prvňáci velmi dobře rozumějí tomu, co je to úmrtí; mají více informačních zdrojů než děti dříve. „Když děti odbýváme, něco si vymýšlíme nebo dokonce smrt zapíráme, začne to v nich vzbuzovat nedůvěru. Děti svou otázkou o smrti často rodiče nebo lékaře jakoby testují a sami přitom vědí, že se děje něco vážného. A je smutné, když si děti musí hledat někoho jiného než rodiče, aby se mohly zeptat na to, co je zajímá,“ vysvětluje psycholog.

„Nejen v otázkách smrti má být domácí prostředí bezpečným a důvěrným, aby se děti nebály ptát na cokoli. Jinak se můžeme dostat leckdy i do slepé uličky. Zažil jsem příběh, kdy houkající sanitka odvezla dědečka, který v nemocnici zemřel na infarkt. Rodiče to však nedokázali dětem říct a stále to oddalovali a oddalovali, až každá houkající sanitka vyvolala otázku ‚To už vezou dědu z té nemocnice zpátky?“

V kolika letech děti porozumí smrti?

Malé děti (asi do 5 let): Smrt je v představách těchto dětí forma spánku; představují si, že je babička třeba na obláčku v nebi a jejich otázky mohou být např. „A není jí tam zima?“, „Má tam co jíst?“ atd.

Větší děti (5 až 9 let): Děti si v tomto období vytvářejí „dospělý“ koncept smrti, postupně se učí, že je nevratná, týká se všech živých, znamená skončení životních funkcí (mrtvý nedýchá, nejí atd.) a začínají chápat příčiny, proč někdo zemře. Formuje se dospělé uvědomění.

Starší děti (nad 9 let): V tomto věku si začínají uvědomovat a rozvíjet své individuální představy o smrti, založené na nějakých hodnotách (mučednická smrt, kdy se někdo někomu nebo něčemu obětuje atd.), v začínající pubertě smrt vnímají plně jako dospělí a tvoří si žebříček svých důležitých hodnot, přemýšlejí o hrdinech a vyšších principech. 

Vystrojte křečkovi pohřeb

Neodsouvejte tedy téma smrti, naopak. Je pro vás určitě jednodušší o všem mluvit, když zemře třeba domácí mazlíček, než v době, kdy vás opustí milovaný táta nebo máma. V tu chvíli totiž máme spoustu starostí i se svým smutkem a děti tak spíše nějak odbudeme.

„Úmrtí zvířete je ideální příležitost věci ukázat a vysvětlit v rámci relativně bezpečného prostředí,“ radí psycholog. „Můžete mu na zahradě vystrojit pohřeb a zároveň třeba vysvětlit, jak to chodí u lidí. Vždy přihlédněte k individualitě dítěte. Některé se hned na všechno ptají, jiné to třeba nenapadne a informaci jen vstřebají.“

Nic se ale nesmí přehánět, a tak vzít pohřeb křečka jako příležitost k detailnímu vysvětlování, co je to kremace a dalších podrobností, také není nejlepší nápad. Nechte to na dětech, napovědí vám samy, kolik toho v daný okamžik potřebují vědět.

Nebojte se mluvit o smrti 

Jak říct dětem, že zemřel někdo blízký, je pro všechny dospělé velké téma. Určité štěstí v neštěstí máte, když je člen rodiny (a nejčastěji babička či děda dětí) vážně nemocný a blížící se konec je tak alespoň trochu očekávatelný. „Děti se ptají na to, co je zajímá, a pokud cítí, že je rodič připravený odpovídat, může všechno proběhnout bez problémů,“ říká Martin Loučka. 

Chování a vztahy

Pomozte dítěti vyrovnat se se smrtí milované osoby

„Je-li babička už delší dobu v nemocnici, děti postupně vstřebávají zhoršování jejího stavu a blížící se konec života. Ptají se postupně a my je můžeme na všechno připravit.“ Váháte-li, zda děti vůbec brát za starými nemocnými, odborník radí: ano. Pro umírajícího člověka je dětská návštěva velké povzbuzení a reakcí na vizuální proměnu člověka se nemusíme obávat. Vysvětlíme, k čemu slouží všechny přístroje a hadičky a jak babičce či dědovi pomáhají s dýcháním a dalšími funkcemi. Někdy děti mohou dokonce pomoct s péčí, třeba jen dát napít nebo zvlhčit rty, i když samozřejmě bychom je neměli do ničeho nutit.

„Konkrétní informace dodají dětem jasnou představu o tom, co se děje. To je pro ně důležité, aby si nezačaly vytvářet vlastní fantazie, které mohou někdy být naplněné pocity viny, nebo naopak marnými nadějemi. Pokud nastane něčí smrt náhle, je situace samozřejmě trochu komplikovanější.

I tak je důležité dítě informovat, nachystat se na takový rozhovor (pro většinu lidí to není lehké), začít sdělením, že se stalo něco vážného, že příbuzný nebo kamarád zemřel, a krátce vysvětlit, jak se to stalo, třeba že se mu ‚najednou zastavilo srdce, což je taková nemoc, kterou někteří lidé dostanou‘. Pak stačí být připravený na emoce, smutek, slzy, někdy i vztek. A také dětské otázky, které mohou a nemusí následovat,“ dodává Martin Loučka.

Dětské projevy smutku 

Jakkoli různá může být reakce na smrt u nás dospělých, v případě dětí je také nepředvídatelné, jak s informací naloží. Pozitivní je, že většina z nich to zvládne o mnoho jednodušeji než my. Dětské truchlení se liší v tom, že probíhá v jakýchsi vlnách. Zatímco dospělák je ze smrti smutný dlouhodobě v ucelené fázi a k normálu se vše dostává postupně, děti nás překvapí.

„Často tak dostávám otázku, jestli je normální, že si dítě dopoledne vesele hraje a odpoledne se najednou rozpláče, je to jako na houpačce a rodiče si s tím nevědí rady. Tyhle skoky jsou ale u dětí běžné,“ uvádí psycholog. „Neměli bychom také svůj smutek před dětmi skrývat. Když děti vidí, že rodiče jsou ochotni o smrti mluvit, nebojí se plakat, že je jim to líto, je to nejlepší vzor, který dětem můžeme dát, pomůže jim to ve zpracování vlastního smutku.“

Připravte se také na různorodé reakce, zdaleka ne každé dítě pláče, některé dokonce může působit až cynicky, to všechno je normální. Děti se mohou chovat netečně nebo vás zavalit podrobnými dotazy na rakev, kopání hrobu nebo kremaci. „Je dobré být připraven i na projevy zloby nebo agrese. 
Stává se, že dítě na smrt reaguje větou ‚Jak je to možné, že je babička mrtvá? Měli jsme spolu jet na výlet!‘ “ podotýká Martin Loučka.

Důležité je sledovat, zda se nezačnou po smrti někoho blízkého příliš uzavírat do sebe nebo nebezpečných příznaků (přestanou jíst, začnou si ubližovat), tyto situace by vyžadovaly spolupráci odborníka.

Vzít děti na pohřeb? 

Velký otazník visí v mnoha rodinách nad smutečním aktem a dětmi: vzít je s sebou, nebo ne? Jeden tábor „nechce dětem kazit dětství“, druhý se přiklání k tomu, že pohřeb je součást životního koloběhu a řečeno parafrází ze známého filmu Na samotě u lesa „Děti by měly vidět pohřeb, Věro…“ Řešení je jednoduché: nechte je, ať se rozhodnou samy.

Férové je uvést je do situace a vysvětlit, co pohřeb znamená, kde se koná a jak to bude vypadat, že tam nejspíš lidé budou plakat, ale je to také poslední rozloučení s někým, koho jsme měli rádi. Rozhodne-li se dítě, že chce jít s námi, měl by být někdo z rodiny připravený věnovat se mu. Ve chvíli, kdy mu třeba během obřadu na místě už nebude dobře a bude chtít odejít, ho pak třeba teta odvede.

„I když to může znít zvláštně, děti se někdy se smrtí dokážou vyrovnat lépe než dospělí a jsou to pak pouze naše vlastní obavy, které nás můžou vést k rozhodnutí nechat děti doma. Ty si přitom samy v takové věci dokážou docela dobře říct, co chtějí a co už ne,“ dodává psycholog.

Nejsilnější vzpomínky

Každopádně je však pohřeb velké téma našich vzpomínek na dětství, rozhodnutí, zda vzít dítě nebo ne, tedy neberme na lehkou váhu. „Když mi bylo sedm, zemřela mi moje prababička, kterou jsme všechna pravnoučata měla moc ráda, a na pohřeb nás nepustili s tím, že to není nic pro děti. Bylo mi to moc líto, bylo to divné, nemohla jsem se rozloučit, všichni byli smutní a my jsme byli jakoby vyřazení stranou,“ vzpomíná Katka.

Mnozí z nás si zase uchovali opačnou nepříjemnou vzpomínku na zimu, dlouhou chvíli, pláč a nekonečné podávání rukou. „Sám jsem překvapený, jak silné vzpomínky na pohřby v nás zůstávají,“ říká Martin Loučka. „Řada z nás byla přinucená se pohřbu účastnit, někomu zase bylo líto, že ho nevzali. Mluvím s lidmi, kteří to silně prožívají ještě po letech. Jsem přesvědčen, že i proto si diskusi o účasti na pohřbu děti zaslouží.“

Nebraňte přímočarosti

„Sestřenici mých synů zemřela maminka,“ vypravuje Lenka. „Děti se sešly na hřišti a kluci nahlas přede všemi řešili, jestli dívenka pláče, ptali se jí, kde má maminka hrobeček a jestli je v rakvi. Ona jim bezprostředně odpovídala. Všichni kolem v úžasu poslouchali a já vůbec nevěděla, jak reagovat. Zmohla jsem se jen na ‚pššt‘ a doma vysvětlovala, že jsou věci, na které se takhle otevřeně neptáme a že by holčička mohla začít tím víc smutnit, když jí maminku připomínají dotazy. Jenže vysvětlovat tohle čtyřletému asi nemá význam.“

Dětská přímočarost nás často přivádí do rozpaků a krotíme ji. Martin Loučka ale radí nechat tomu v případě úmrtí volný průběh a zasahovat jen v případě, že se děti třeba vysmívají nebo protistraně otázky na tělo evidentně vadí nebo nedělají dobře: „Že jsou děti mezi sebou přímočaré, není neslušné. O smrti se baví s dětskou upřímností. Jeden šestiletý chlapeček mi v klidu vyprávěl, jak mu zemřel sourozenec ještě v bříšku, když maminka potratila. Naprosto věcně mluvil i o tom, proč se to asi stalo. 

Není-li v tom dětském ptaní agrese, nechme ho plynout a buďme připraveni na zodpovězení otázek. Otevřenost dětí je přirozená věc, nenechme se tím zaskočit nebo znejistit.“ 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Skrze Neptun i Lunu můžete mít výhrady ke spolupracovníkům a situacím okolo firemních IT problémů, nesmíte ale vypadat, jako by to byl…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama