Sophiina volba

Někteří rodiče mají cestu k potomkovi hodně trnitou. Po letech čekání na graviditu je před nimi další rozhodnutí, zda počet plodů v děloze redukovat.

Dříve se jednalo o docela častou záležitost. Po dlouholeté snaze o otěhotnění se zadařilo trochu víc, než je obvyklé, a léta neplodná žena v sobě najednou nosila tři nebo čtyři embrya. Lékaři pak rodiče postavili před nelehké rozhodnutí – kolik plodů chtějí v děloze ponechat.

Šlo vlastně o jakousi daň z úspěchu. Protože embryotransfer samozřejmě nemůže být stoprocentně úspěšný, doktoři se snažili co nejvíce zvýšit šance neplodných párů na vysněné těhotenství, a tak zaváděli ženám tři nebo čtyři embrya. Někdy se uchytilo jedno nebo dvě, jindy ale všechna, a taková gravidita by mohla skončit nezdarem, tentokrát proto, že čtyři děti by žena nemusela donosit.

Čím více plodů budoucí maminka v děloze měla, tím více se zkracovala předpokládaná délka těhotenství a zvyšovala se možnost předčasného porodu. Ten je rizikový i pro jedno dítě, které má v bříšku dost místa k růstu, natož pro čtyřčata, která jsou logicky mnohem drobnější. Navíc už samotný fakt, že těhotenství vzniklo ve zkumavce, přináší vyšší riziko předčasného porodu, a to i u jednočetných gravidit. V tomto případě je vyšší až dvojnásobně, celkem přitom porodí předčasně asi devět procent z žen, které otěhotněly po asistované reprodukci.

Rizikový zákrok

Ovšem ani tento výkon, odborně nazývaný fetocida, samozřejmě není bez rizika. Prováděl se obvykle okolo jedenáctého až dvanáctého týdne těhotenství a jeho problematičnost rostla s počtem plodů, o něž byla gravidita redukována, výrazně tedy stoupala u redukce ze čtyř na dva plody. Riziko potratu se při tomto zákroku pohybovalo do pěti procent a bylo přitom mnohem nižší oproti tomu, které by plody i matku čekalo při ponechání čtyř embryí v děloze.

V této nelehké situaci se před deseti lety ocitla i Markéta, která po pětiletém čekání na vlastního potomka absolvovala umělé oplodnění a hned na první pokus otěhotněla. „Uchytila se celkem čtyři embrya. Po týdnech čekání a strachování, jestli se oplodněná vajíčka udrží, mi najednou lékař řekl, že je jich víc, než moje tělo dokáže donosit. Připadala jsem si jako ve snu – všechno to, co jsem podstoupila, abych mohla mít děti, nervy, čas, peníze, těch zklamání, nepříjemných vyšetření a výkonů...

Když se konečně dostavil kýžený výsledek, zase jsem se nemohla radovat,“ říká Markéta. Navíc se s manželem musela rozhodovat velice rychle, protože doba, po niž lze redukci provést, se počítá jen na dny. „Bylo to opravdu šílené. Nejdřív jsme se pořád dokola vyptávali lékařů, jak se to dělá, proč vlastně, jaká jsou rizika a co je tedy nejmenší zlo.

Pak jsme hledali příběhy těch, kteří tím už prošli – a samozřejmě jsme nacházeli odlišné postoje a také různé konce zákroků. Nakonec jsme se rozhodli, že si necháme dvě embrya,“ vzpomíná.

Zákrok absolvovala úspěšně, pochybnosti ale zůstaly. „Čas jak známo všechno otupí a u nás to platí také. První dny jsem se opravdu trápila myšlenkami, jestli jsem své dvě potenciální děti zabila, zda to byli kluci nebo holky, jestli to jednou dokážu říct těm, které v mém břiše zůstaly, zda se o tom vůbec někdy dokážu bavit s někým jiným než s manželem. Ten si o tom navíc moc povídat nechtěl, považoval to za jednou provždy vyřízenou věc, tak jsem se v tom plácala sama.“ Nakonec se o tom, že Markéta čekala původně čtyři potomky, nikdo (zatím) nedozvěděl.

Když příroda selže

„Redukce plodů se dříve prováděla poměrně často, a to proto, že se do dělohy při asistované reprodukci zaváděl vyšší počet embryí. Ten se pak redukoval na dvě. V současnosti už tento zákrok po asistované reprodukci neprovádíme, protože při embryotransferu zavádíme jedno, maximálně dvě embrya,“ říká vedoucí lékařka pracoviště asistované reprodukce v Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí MUDr. Jitka Řezáčová.

„Partnery před asistovanou reprodukcí poučíme o riziku dvojčetného těhotenství po zavedení dvou embryí do děložní dutiny a oni sami nakonec určí a podepíšou, zda chtějí zavést jedno, nebo dvě. V případě dvojčat po zavedení dvou embryí u nás redukce neprovádíme,“ dodává. Jiná situace ale nastává, když genetická vyšetření odhalí u jednoho z plodů zdravotní postižení. „V tomto případě a za souhlasu obou partnerů redukci provádíme,“ potvrzuje MUDr. Řezáčová. Stalo se to i Ivetě z Brna, které se po mimotělním oplodnění uchytila obě zavedená embrya. Iveta se těšila na dvojčátka, ale už při prvotrimestrálním screeningu lékař zjistil, že něco není v pořádku.

„Ten test nebyl úplně špatný, ale taky nebyl úplně dobrý, byl vlastně hraniční, a tak mi doktor doporučil absolvovat i tzv. triple testy. Ty jsem podstoupila společně s podrobným ultrazvukem a výsledek mě šokoval: riziko Downova syndromu u chlapečka bylo 1 ku 10,“ vypráví Iveta. Protože si nebyla jistá, zda skutečně chce přivést na svět takové dítě, souhlasila s odběrem plodové vody, který přinesl jistotu – jedno miminko bylo skutečně postižené. Pokud by Iveta čekala jen jedno dítě, o pokračování těhotenství by ani neuvažovala.

„Jenomže tam byly dvě a holčička byla úplně zdravá. Možnosti byly taky dvě: buď si nechat obě děti s tím, že jedno má Downův syndrom, anebo podstoupit zákrok, kterým se jeden plod usmrtí. Nevěděla jsem, jestli nezešílím, bylo to opravdu strašné,“ říká Iveta. Samozřejmě se také vrhla k internetu a zjišťovala, co vlastně Downův syndrom obnáší. „Problém je v tom, že téměř každé dítě s Downovým syndromem je jinak postižené. Nepochybně jsou stejné znaky, které mají všechny, ale míra samostatnosti, komunikativnosti a schopnosti se učit je u každého jiná.“

Zapomenout nelze

Iveta se nakonec rozhodla zmíněný zákrok podstoupit. „Samozřejmě mě spousta lidí odsoudila. Říkali, jestli bychom takové dítě taky zabili nebo dali do ústavu, kdybychom předem nevěděli, že se nám narodí? Bylo to kruté. Kdo to nezažil, ten to prostě nepochopí. Ano, kdybychom se nemohli rozhodnout, přijali bychom ho takové, jaké je, ale my jsme tu možnost měli a rozhodli jsme se, že takto nemocné dítě na svět přivést nechceme.“

Iveta podstoupila redukci, při níž nemocnému plodu lékaři vpravili do srdce látku, která ukončila srdeční činnost. Riziko spočívalo především v možnosti, že tělo na vzniklou situaci zareaguje předčasným porodem – Iveta by pak přišla o obě miminka. Naštěstí se to nestalo, i když tento zákrok si Iveta bude pamatovat až do smrti.

„Dělá se to ambulantně a při vědomí – vlastně jako amniocentéza. Dívat se na monitor jsem nedokázala, stejně jsem celou dobu plakala. Myslela jsem hlavně na holčičku, aby tam vydržela a zvládla to. Naštěstí po zákroku pořád kopala, takže jsem věděla, že je v pořádku.“ Až do konce těhotenství lékaři Ivetu pečlivě kontrolovali, na ultrazvuku bylo možné sledovat, jak se mrtvý plod zapouzdřil a vyschl, děvčátko naopak rostlo a sílilo. Iveta porodila zdravou holčičku.

„Nikdy na jejího brášku nezapomenu, byl tam vlastně celé těhotenství, vídávala jsem ho na ultrazvuku a v místě, kde po redukci zůstal, jsem necítila kopání. Často na něj myslím, jaký by byl a jak by si třeba s dcerkou hráli. Přesto se domnívám, že jsme se rozhodli správně. Do dalšího těhotenství už ale raději nepůjdu,“ dodává.

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve vám pracovní plán vadí, skrze Uran si nerozumíte s nadřízenými ženami. Odpoledne se vám však dobře komunikuje se stálými…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci