[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zatímco před 25 až 30 lety bylo naprosto běžné, že i městské děti měly skoro od první či druhé třídy „klíče na krku“ a běžně chodívaly samy ven, dnes se hraní venku bez dozoru rodičů či jiného dospělého příliš nepěstuje. Bezpečností hledisko je ve velkých, anonymitou dýchajících městech samozřejmě pochopitelné, ostatní důvody možná již méně – není to pro děti škoda?
1. Chodili jste jako děti samy ven?
2. A jak jsou na tom vaše děti?
Jindřiška, (37 let): Skoro se stydím napsat, že jsem jako dítě milovala tzv. smeťák. Ano, smetiště! Kam mě bral potají starší bratr, a kde jsme jako novodobí zlatokopové občas nacházeli úžasné věci – zvonek na kolo, reflektor do bunkru, bedýnku překrásných knoflíků. Bez lítání po venku si dětství neumím představit. Mé děti školního věku ven takřka nechodí. Mohly by, ale nechtějí. Nebaví je to.
Zdena, (28 let): Celé dětství jsem záviděla kamarádům, kteří směli po škole lítat na hřišti. Já nemohla. Měla jsem třikrát týdně balet, jednou klavír, na ten jsem musela pravidelně cvičit, učit se, pomáhat doma a v pátek jsme odjížděli na chatu. Ač jsem z Prahy ze sídliště, mé děti ven chodí, přímo pod okny ve vnitrobloku máme krásné hřiště. Syn tam chodí s kamarády sám snad od první třídy.
Magdaléna (32 let): Ven jsem jako dítě chodila občas, vyrůstala jsem u babičky a ta o mě měla velký strach, a ten se jí bohužel podařilo přenést i na mě. A tak jsem bývala obvykle zalezlá doma, ale nevadilo mi to. Mé děti jsou zatím malé, zatím si ale neumím představit, že je jednou vypustím samotné – je jiná doba!
Hanah (40 let): Nevyrůstala jsem v Čechách a pojem „chodit ven“ je mi naprosto cizí. Manžel mi ale vyprávěl, že jako dítě vyrůstal takřka na ulici. Dobrodružství, která mi líčil, by vydala na román! Docela mu takové dětství závidím. Bohužel myslím, že dnes je jiná doba a chození ven je nebezpečné. Naše děti mají už v předškolním věku několik kvalitních kroužků, které je baví. Mají na nich dostatek pohybu i prostor pro kreativitu, myslím, že jim chození ven nechybí.
Pavel (38 let): Pro nás byl největší trest, když rodiče řekli: „A máš zaracha, nepůjdeš ven. Pro mého syna je největší trest, když mu řeknu: Nezlob, nebo půjdeš ven...“
Nejenže dle průzkumů ubývá dětí, které si chodí hrát samy ven, ale ubývá také dětí, které mají i v předškolním věku dostatek času a prostoru, aby si mohly hrát samy, neorganizovaně, bez zásahů dospělých, anebo bez pasivního „hraní“ s elektronikou.
Docentka Eva Opravilová z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, která se celoživotně zabývá předškolní pedagogikou, dokonce tvrdí, že přemíra organizovaných her může dětem uškodit. Důsledky se prý mohou projevit v podobě zaostávání ve vývoji, v horší komunikaci a větší míře agresivity. „Velmi aktivně do hry vstoupily aktivní vzdělávací strategie, nadměrná stimulace. Prakticky neexistuje prostor, kde by si děti mohly volně hrát bez dohledu dospělých,“ tvrdí Opravilová.
Už předškolní děti jednoduše nemívají čas samy pro sebe. Ano, dochází na flétničku, hravou angličtinu, sportovní přípravku, keramiku, výtvarný kroužek, dětskou jógu, taneční kroužek a spoustu dalších, jistě kvalitních a úměrně věku a hravosti vedených aktivit, kde se mohou projevovat – ale kde je čas na spontánní hru? Kde je prostor pro skutečné dětství bez neustálé stimulace k lepším výkonům a rozsáhlým znalostem?
Pokud nelze děti kvůli bezpečnosti či věku pouštět samotné řádit venku, jistě ocení, když budou mít nějaký čas vyhrazený na dospělými nerušenou spontánní hru, kdy se nechají unášet bezbřehým světem dětské fantazie a nespoutané tvořivosti, které jim můžeme my dospělí jen závidět. Mohou-li být v takových chvílích navíc venku (na zahradě, na louce u chalupy apod.), tím lépe!
Kontakt s přírodou, pobyt na vzduchu a přirozený pohyb nikdy neztratí svou jedinečnost a nelze je ničím nahradit. Což samozřejmě platí nejen pro děti…
Na zajímavý aspekt zmíněného „lítání venku“ poukázala na základě svých dlouholetých profesních i osobních zkušeností v nedávném rozhovoru pro Týden i Eva Opravilová: „Dříve probíhala takzvaná socializace ulicí. Děti v těch partičkách vstupovaly do přirozené hierarchie, kde si musely vydobýt nějakou pozici a zároveň respektovat pozici ostatních. Učily se strategii sociálního chování tvrdším, ale přirozeným způsobem.“
Jednoduše jim neustále někdo nestál za zády, byly naprosto přirozeně nucené hledat své cesty ve vztazích, své strategie, bylo jim zkrátka umožněno, aby je život naučil, aby si na některé věci přišly samy.