[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nutkání chránit je rodičům naprosto vlastní, je důležitou součástí rodinného pouta mezi nimi a dítětem. Pozor ale dejte na velmi křehkou hranici mezi přiměřenou ochranou a přehnanou péčí a pocity vlastnictví. Všichni rodiče určitě rozprostřou konejšivá a ochranná křídla, aby zabránili ústrkům, nespravedlnosti, útokům a zraněním, ale je zároveň velice zdravé a nutné si uvědomit, že dítě se na pokusech a omylech, na zklamáních a drobných šrámech učí. To znamená jediné, že budete muset svého opečovávaného potomka občas nechat, aby se poučil z vlastních chyb. A to platí samozřejmě i při komunikaci s vrstevníky.
To určitě neznamená, že dítě necháte, aby si ublížilo, aby se pralo se sourozencem nebo vrstevníky do posledních sil. Musíte pochopitelně sledovat (nenápadně!), co se za dveřmi dětského pokoje děje, a v případě potřeby zasáhnout. Ovšem pozor: nevhodným vstupem byste mohli narušit přirozený kontakt s dětmi, vzájemnou komunikaci a spolupráci. Později by se to vašemu potomkovi mohlo vymstít, až bude ve škole konfrontován se spolužáky a projeví se jako žalobník nebo rozmazlený mazánek. Přehnaná péče a úzkostnost rodičů při péči odráží jejich vlastní obavy a úzkosti. Je to začarovaný kruh, protože se tyto reakce odrážejí zpátky na dítěti a jeho vlastním chování. Navíc, uvědomte si, že přehnaná péče je omezující.
Brání experimentování, poznávání situací, které vedou ratolest k větší bystrosti, rozšiřují jí obzor, díky nimž se stává sebejistější, dokáže se postupně orientovat v okolí i mezilidských situacích. Jedinci, kterým je věnována přemrštěná péče, jsou neustále ve střehu, plaší, protože cítí, že rodiče v každé situaci hrají hlavní roli, o všem rozhodnou, a děti se cítí v jejich stínu. Zakřiknuté, neschopné.
Tyto případy se týkají hlavně nejstarších dětí v rodině nebo jedináčků. Rodiče ještě nemají žádné zkušenosti, jsou často mladí, nejistí v nové roli a úzkostně své dítě chrání před vším, tedy i před „zlobivým chlapečkem ze sousedství“. Jak pak má potomek získat sociální zkušenosti a dovednosti, když si nemůže bez dozoru ohmatat, co to znamená začít se domlouvat na hrách, půjčovat si hračky, případně i zabojovat a uhájit si svůj postoj, když vrstevník má naprosto odlišný názor a rozhodl se, že právě tahle hračka bude po celé odpoledne (a možná nejen po ně) jeho, prosadí si právě tuhle hru a odmítá přistoupit na kompromisní řešení? Pak se narodí sourozenec a starší bráška se najednou musí dělit. O pozornost, ale i péči. A je zmatený. Chce vlastně být ve středu zájmu jako předtím, vždyť je na to roky zvyklý, a nyní je všechno jinak.
Mladší děti se mohou vyvíjet přirozeněji, bez skoků a výkyvů, protože mají přirozenou svobodu, větší prostor pro objevování, poznávání a kontakt s ostatními dětmi. Starší se drží máminy sukně, neboť nikdy na nic jiného nebylo zvyklé. Nechat mu nyní úplnou volnost, nutit ho, aby si hrálo co nejvíc s dětmi ve školce, s vrstevníky na hřišti, když předtím nic nesmělo, je pro něj bolestná změna, s níž si neví často rady.
Dítě není možné držet v izolaci, pokud nemá sourozence, nabízejte mu kamarády mezi dětmi svých přítelkyň, motivujte ho, aby pátralo ve školce, kdo je mu sympatický a s kým se mu dobře hraje. To, že někdy dojde ke konfliktu, je naprosto normální. Jste-li flegmatičtí a jen tak vás nic nerozhází, zřejmě vás ani nepřekvapí, když se bytem prožene tlupa indiánů na válečné stezce.
Je to třeba brát jako normální, že malé děti ještě nemají úplně zažité sociální normy chování a nebudou se vždycky chovat dokonale podle bontonu. Na druhou stranu mírné a diplomatické usměrnění je namístě. Ovšem váš potomek při něm nesmí mít pocit, že ho káráte před vrstevníky ani že jeho kamarády peskujete příliš často. Měl by vztek a mohl by vám začít dělat naschvály. Stejně tak se musíte ovládat, když z dětského pokoje slyšíte hádku. Do konfliktů, které nepřerostou únosnou mez, by dospělí neměli zasahovat, dítě se v nich učí asertivitě.
Navíc vždy musíte mít na paměti, že to, co vy ve své rodině považujete za přijatelné chování, nemusí být přijatelné v rodině jiné, která si vytvořila vlastní a trochu odlišný soubor pravidel. Není proto správné vytýkat kamarádům potomka drobné přestupky. Samozřejmě ty velké mohou být pro vaše dítě nepochopitelné a ty je nutné řešit. Přijatelným způsobem cizí dítě upozornit, že to už je u vás přes míru, a vlastnímu potomkovi po návštěvě objasnit, jak to vidíte, co vlastně proběhlo. Že by se k podobným akcím neměl uchylovat, protože je doma nemáte zavedené a nesouhlasíte s nimi.
Může se stát, že vaše ratolest bude mít problémy se začleněním se do kolektivu vrstevníků, nebude vyhledávat kamarády aktivně. Nevadí, nenuťte ji, jen nabízejte. Aby byla připravena na konfrontaci ve škole. Je vaše zlatíčko zklamané z prvních společných her? Neuspělo? Povídejte si o tom proč. Zkuste zjistit, jak se ostatní děti za dveřmi pokojíčku chovaly, co říkaly, v čem je „zakopaný pes“.
Základním pravidlem pro komunikaci je: dělej druhým to, co bys chtěl, aby dělali tobě, vysvětlujte dítěti, že řada dětí má vůdčí sklony a chce být vítězem ve všech hrách, ale vyhrát může jenom jeden. A tato role se bude střídat. Podle situací, podle složení kolektivu. Děti předškolního věku obecně nejsou schopné si delší dobu hrát bez dozoru. Nemají ještě dostatečně vyvinuté sebeovládání, jsou náladové, netrpělivé, hra se zvrtne v hádku během sekundy.
Síly se přelévají zvlášť v širší skupině. Úkolem rodiče je velmi citlivě korigovat situaci dřív, než se vymkne z ruky. Pak už je na jakékoli smířlivé řešení pozdě a to by mohla být velká škoda. Vzpomínky na ústrky a nespravedlnost, která nebyla napravena, můžou přetrvávat roky.
1.Škorpení, křik bez násilí. Nezasahovat, jen nenápadně poslouchejte, oč se jedná. Zásah je namístě, když padají silná slova. Neustálé popichování a hádky jsou zcela nevhodné v autě, tam se vymezte a dopředu určete sankce, když děti domluvu nedodrží. Dětský jek může způsobit až dopravní nehodu, řidiče znervózňuje a obvykle nevydrží situaci ustát v klidu.
2. Hysterické zvyšování hlasu, pláč. Jděte zjistit, zda je to hra, nebo už se rozhořel boj. Pak by mělo každé dítě říct vlastní verzi příčiny hádky. A hledat řešení. Jedině konstruktivním zhodnocením situace se naučí konflikty řešit. Nenastane-li zlepšení, přejděte k zákazům. Když naopak samy přijdou s mírovým řešením, chvalte, chvalte a chvalte.
3. Fyzické násilí. Zde je zásah nutné provést dřív, než si ublíží. Děti nedokážou odhadnout vlastní síly a může dojít ke zranění. Děti od sebe oddělte a popisujte, co se v pokoji děje. Snažte se zůstat neutrální, i když se stane, že některé dítě vyvolává konflikty častěji, je hádavější a agresivnější. Jestliže se dlouhodobě nedaří zvládnout situaci doma, je dobré konzultovat problém v pedagogicko-psychologické poradně. Nebo zkuste dětského psychologa, kterého vám doporučí přátelé.