[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ačkoli k tomu slovní spojení „sourozenecké konstelace“ může odkazovat, přesto vězte, že se v žádném případě nejedná o postavení hvězd či věštění z karet. Podstata této teorie je naopak velmi pragmatická:
První roky života tráví dítě téměř beze zbytku v prostředí své rodiny, jejíž podmínky a nastavení pravděpodobně nejvíce (spolu s genetickou výbavou) formují jeho budoucí osobnost. K rodině patří samozřejmě i sourozenci a s každým dalším narozeným dítětem se rodinné fungování a nastavení logicky mění. A děti na to musí nějak reagovat. Pravda, v oblasti psychologických věd to není nic nového, postavením sourozenců mezi sebou se intenzivně zabýval žák Sigmunda Freuda a zakladatel tzv. individuální psychologie Alfred Adler již ve třicátých letech minulého století. Údajně si povšiml, že prvorození jsou si v jistých charakteristikách velmi podobní, a založil na tom ucelenou a rozsáhlou teorii.
Podle Adlera má nejstarší dítě převahu zajištěnou už svým věkem. Bývá údajně spíše konzervativní a je jakýmsi strážcem pořádku, snaží se udržet si to, co už mělo, a o co se ho mladší sourozenec snaží připravit. Lépe a rychleji se identifi kuje s rodiči a s jejich normami, a to už jen proto, že jinou možnost vlastně nemá. Brzy se naučí samostatnosti, je ambiciózní a náročné nejen na sebe, ale i na své okolí. Údajně je vůdčím typem, neboť nemělo od koho co odkoukat, a tak se musí spolehnout jen samo na sebe. Někdy to ovšem přežene, má sklon poroučet a velet a ve své dominanci může být až agresivní a prchlivé. Někdy také manipuluje, moralizuje a mírně vydírá. Potřeba uznání a chvály u něj nekončí ani v dospělosti. Jako dítě si bohužel nemůže svého výsadního postavení, pozornosti a péče nadšených rodičů užít dosyta, protože na scénu života přichází rival, který ho nemilosrdně sesadí z trůnu. Nepomůže mu ani to, že bude svého mladšího sourozence napodobovat, začne žvatlat a bude po letech znovu chtít sát z matčina prsu.
První princ nemá ani tušení, v jak těžkém postavení se jeho rival ocitl, a tak na něj žárlí, bojuje s ním a dělá mu naschvály, čímž předurčuje jeho osud. Ten má nádech neustálé soutěže, snahy prosadit se, a když už ne být první, tak alespoň rovnocenný s prvním. Normy rodiny přijímá i druhý rytíř, ale nedostává se mu za to takového ocenění jako prvnímu. Námaha je příliš velká a rival nedostižný, a tak se nabízejí náhradní řešení – útěk do fantazie a uzavřenost, ale také riskování a snaha na sebe upozornit jiným způsobem. Škola života z něj dělá diplomata, člověka zvyklého hledat kompromisy, diskutovat a čekat. Je houževnatý a šlechetný, ale někdy si nechá všechno líbit a je snazší jím manipulovat.
Pokud do rodiny nepřibude další člen, může využívat postavení benjamínka se vším, co tato pozice obnáší. Jenže rozhodnou-li se rodiče, že dvě děti jsou málo, stává se z něj tzv. sendvičové dítě, rytíř bojující s dvouhlavou saní, obklíčen z obou stran.
Třetí dítě má pozornosti a péče habaděj, mnohdy se o něj musí starat i starší sourozenci. I v dospělosti je proto takový člověk více bezstarostný, uvolněný a veselý. Údajně má pověst baviče, snadno se nadchne pro nové věci a mezilidské kontakty mu nedělají problém. Má sice nemilou zkušenost, že mu nelze nic svěřit, protože je „ještě moc malý“, ale ta ho může do budoucna povzbuzovat k ještě větším výkonům. Bude se při tom opírat o svou kreativitu a ochotu riskovat. Přesto málokdy skutečně dospěje, protože uvíznout v roli dvorního šaška a benjamínka je tak snadné! Protože rodiny se čtyřmi dětmi u nás nejsou už moc obvyklé, dvorní šašek si na svůj rodinný trůn může dát celkem bez obav cedulku s nápisem „reservé“ a těžit z toho celý život.
Jedináček je poněkud samostatná kapitola, v mnoha charakteristikách se podobá prvorozenému, jen s tím rozdílem, že v jeho životě se dlouhou dobu žádný rival neobjeví a trůn zůstane jen jeho. Ještě na začátku 20. století tvrdil psycholog G. S. Hall, že „být jedináček je samo o sobě nemoc“. Dnes naopak švýcarští vědci boří mýtus o tom, že jedináčci jsou sobečtí – protože nezažili konkurenci, můžou si naopak dovolit nezištnost a velkorysost.
Jediný vyvolený se také musí spolehnout sám na sebe, protože pomoc sourozenců nikdy nepřijde. Předpokládá ovšem, že vše bude fungovat podle jeho představ, má rád pořádek a rutinu.
Pokud tomu tak není, stává se velmi netrpělivým a netolerantním. Perfekcionismus a ambice jsou důležité k tomu, aby zůstal na výsluní, což mu ovšem maminka velmi často s láskou umožní.
Je jasné, že nejde jen o pořadí sourozenců, ale především o to, jak se chovají jejich rodiče. V případě prvního prince jsou rodiče nezkušení a úzkostní, zahrnují ho péčí a přenášejí na něj všechny své ambice. Zůstane-li jedináčkem, bude plnit rodičovská očekávání i nadále. Druhý rytíř musí bohužel často čelit rodičovské chybě, kterou je srovnávání: „Podívej se, jak je tvůj starší bráška šikovný, a ty pořád nic!“ U dvorního šaška potom naopak rodičovská ostražitost a úzkostnost opadne, dítě má více volnosti a obvyklý pokyn babičkám na hlídání bývá: „Volejte, jen když poteče krev.“ Pokud je to možné, srovnávání sourozenců a dávání jednoho druhému za vzor se úplně vyhněte, naopak podporujte koalici mezi nimi. Zralý rodič, který nemá problémy sám se sebou, miluje své děti stejně a nikoho neupřednostňuje.
Aby to nebylo tak jednoduché, důležité jsou i věkové odstupy mezi sourozenci a jejich pohlaví. Na ideálním věkovém rozdílu mezi sourozenci se nemohou shodnout ani odborníci, podle dnešních údajů se tak pohybuje někde mezi 18 měsíci a 5 lety. Pokud rozdíl přesahuje 6 až 7 let, potom se v podstatě jedná o dva vedle sebe žijící jedináčky. Osobně bych respektoval hranici 3 let, kdy se utváří tzv. psychologické já a dítě je schopno odpoutat se od matky. Na mladšího sourozence bude sice žárlit tak jako tak, ale sesazení z trůnu po třetím roce věku pro něj nebude vývojově tak náročné. Tím je mj. dáno i umísťování dětí do dětských pokojů – když staršího odsunete do jiného pokoje a mladšího si necháte v ložnici, žárlivá scéna a další potíže na sebe jistě nenechají dlouho čekat.
Údajně je také lepší, když je starším sourozencem chlapec, protože si tak trénuje roli ochranitele žen. Vládne-li mu naopak starší sestra, může se buďto rychle dostat pod pantofel, nebo naopak nerespektovat ženskou roli.
Primární rodina tak kromě jiného do velké míry určuje i to, jaký partner pro nás bude vhodný či dokonce ideální. Podle Tomanovy teorie se snažíme ve vztazích opakovat svůj vztah k sourozencům, a daří se nám to nejlépe tam, kde narazíme na partnera s komplementární zkušeností: pokud má muž mladší sestru a narazí na ženu, která má staršího bratra, jejich raná zkušenost se doplňuje a vztah by měl fungovat poměrně dobře. Muž je např. zvyklý svou mladší sestru ochraňovat, a žena se starším bratrem to od něj do jisté míry očekává podle svého modelu rodiny. „To se ale hezky doplňujeme!“ říkají si obvykle takoví partneři. Ať již je to ale se sourozeneckými konstelacemi jakkoli, mějte vždy na mysli, že za svůj život nesete zodpovědnost jen vy, a i když to tak někdy nevypadá, máte ho plně ve svých rukou. Bez ohledu na to, jestli jste mladší sestra nebo starší bratr, vždy existuje možnost, jak prožít život podle svých představ a vlastních očekávání.